Saulův syn

Saulův syn dokazuje, že i tak otřepaný filmový námět, jakým holocaust bezesporu je, může pořád ještě překvapit něčím novým. V tomto případě jsou to hned dvě věci. První je netradiční kamera, která neustále ocasníkuje hlavnímu hrdinovi, takže si divák může zblízka nastudovat herpes clonu Thomase Janea a Belmonda. Proč ne, originalitě se meze nekladou, i když puntičkáři a milovníci skálopevné lubezkiovské kamery potěšeni nebudou. Po spielbergově dostatečně explicitním Schindlerovu seznamu by člověk nečekal, že se někdo bude pouštět do vod ještě hlubších. Neříkám, že je zde nějaké torture běsnění, ale dvouhodinový pohled do pravého jádra továrny na smrt mi připadá jako posunutí hranic ještě dál. Kdyby tvůrci hodili do placu pár normotvorných tabulek, celý film začal balancovat na hraně zákona. Až doposavaď problém nemám, zvažoval bych i pětku, bohužel jádro příběhu a pohnutky, které vedou hlavního hrdinu k jeho konání, pochopí, obávám se, jen semita, resp. neznaboh a cynik jako já jen těžko. Poslední poznámkou budiž, že je to asi tak 10 let, co jsem naposled viděl v kině film ve formátu 4:3. Dá se doporučit. 80% Edit: Ten film mám i po půl roce pořád v hlavě, takže zvyšuju na plnej. (19.02.2016)

Už z principu depresivní kousek, který je ale natočen zcela jinak než jsem čekal (zejména kvůli kameře z třetí osoby), absolutně u mě nezafungovalo vtažení do děje a ne, že bych se vyžíval pohledem na nahá pohublá umučená těla (která navíc ani tak pohublá povětšinou nejsou), ale ta kamera, která nedovolí se pořádně rozhlídnout vůbec nikde a detaily scén jsou po většinou rozostřené, mi jednoduše vadila. Závěr je poměrně atmosférický, ale klidně by k němu mohla vést 20 minutová cestička namísto neprošlapané 90ti minutové německé cesty. (18.08.2017)

Utírání zvratků, krve a vynášení čerstvých mrtvol z právě použité plynové komory, přesně zorganizované nakládání mrtvol do tavících pecí, neustálé vysypávání popela do řeky, lidé zredukováni na pouhé číselné jednotky, „kusy“, bezcenný odpad….Prostě…..Zabíjení jako výrobní velkoproces. Zabíjení jako perfektně promazaný a promyšlený stroj, jehož loutky a obsluhovatelé v jednom – sonderkommando – si aspoň o několik měsíců prodloužili život a kteří nosí mrtvoly se stejnou samozřejmostí, bez emocí a citových výlevů (co jim také jiného zbývá), jako by třeba zrovna obsluhovali obráběcí stroj. A v té temnotě nelidskosti a hnusu jako slabý plamínek lidství touha jednoho ze sonderkommanda pohřbít - tak jak se v civilizované společnosti má – jednoho mrtvého chlapce. Film, který by měl vidět každý. Hlavně pak vypatlané náckovské palice, u kterých si sice nedělám iluze, že by to s nimi nějak pohnulo, ale kdyby i pouhý jeden z tisíce si řekl „Bože, co jsem to za hovado!“, měl by tenhle film smysl. "Nudit se", či "usnout", jak jsem se zde párkrát dočetl, může u tohoto zdrcujícího zážitku jenom idiot. (29.02.2016)

Snímek z prostředí osvětimského sonderkommanda natočil už v roce 2001 Američan Tim Blake Nelson. Ačkoliv je ovšem "Šedá zóna" jistě kvalitní titul, který si v popisu hrůz pekla Auschwitzu se "Saulovým synem" nijak nezadá (a dokonce má několik stejných nebo velice podobných stěžejních dějových motivů), nedosahuje údernosti svého maďarského protějšku, jehož účinek na diváka je opravdu mimořádný. Vysvětlení je očividné - "Saulův syn" používá netradičních a přitom výjimečně působivých formálních postupů, které spolu s nepřímým, jakoby jen bezděčným záznamem inferna v němž se Saul pohybuje, dohromady vytvářejí nezapomenutelný, byť pochopitelně poněkud depresivní divácký zážitek. (17.04.2016)