Okupace

Okkuper vypadá jako by byl založený na nedávných skutečnostech a působí děsivě realistickým dojmem. Konfrontace tichého ruského nátlaku a norského navazování na politiku appeasementu je tu zobrazena nadmíru působivě zejména kvůli pomalému vývoji situace, který nemíří k pozitivní katarzi, ale propadá se do stále větší a bezvýchodnější deprese. Celkovému dojmu napomáhají silné postavy, které jsou značně nevyhraněné, jsou neustále rozervané vnitřními dilematy a vzhledem k nepříjemným posunům situace dochází k vývoji jejich postojů. Důležitý je i fakt, že seriál rozděluje hlavní pohled mezi několik hlavních postav, z nichž každá má své vlastní motivace (většinou nepochopené okolím), ale hlavně každá pochází z odlišného pracovního prostředí. Díky tomu nemá Okkupert problém s kolísavým tempem a nemusí se soustředit jen na politické dialogy, které postrádají sílu čistě politických seriálů jako je House of Cards nebo Borgen. Výtku však lze mít k Djuptvikovi, který v několika prvních dílech funguje jako hlavní tmel mezi jednotlivými zatím nepospojovanými postavami. Jeho neustálá přítomnost a vstup do děje v případě neřešitelných problémů mezi oběma stranami působí po chvíli trochu otravně. Snad jediná scéna, kde se nečekaně nenachází je, když Wenche hovoří se svým lékařem… I když i tam se to „dalo“ čekat: „Bohužel rakovina se již dostala do finální fáze, tohle dokáže vyřešit už jenom Djupvik.“ (11.05.2016)