Český žurnál

Babiš, kterého jsem stejně jako dosud nikoho z ostatních privilegovaných nevolil, přišel rozbourat falešnou oportunistickou strategii pouhým slůvkem demokracie přes dvě dekády vládnoucích lemplů, reprodukujících se volby od voleb bez ohledu na účel. Převzal agendu legitimního kritika našeho zahnívajícího parlamentního brajglu a stal se tím, kdo konečně - když to dostatečně jasně neakcentovala svého času levicová oposice - říká pravdu o banalitách, jakými jsou korupce, parazitismus řady bezvýznamných poslanců otravujících národ z parlamentu takřka od revoluce (Benda, Laudát…), Kalouskův pracovní alkoholismus atd. O genesi Babišova ekonomického panství jsem si nikdy iluse nedělal, protože na tyhle prapodivné privatizační miliardářské selfmademen může věřit právě leda někdo s inteligencí na úrovni průměrného Babišova voliče, oprávněně rozhořčeného kvůli rozkradené zkorumpované zemi a zároveň ovšem slepého k tomu, že jeho oblíbenec při svých nátlakových manýrách korumpuje pohledem. Úspěch takových vykuků, jako je na jedné straně korporativista Babiš, na druhé patron „soukromníků“ Valenta, je přímo úměrný hloubce národního zoufalství jednu generaci od revoluce. Babiš takto nezbohatnul bez toho, že by měl vliv na centrum, a je jasné, že vliv by na centrum neměl, kdyby tak daleko nesahaly i jeho informace. Lze se bohužel jen domnívat, na koho všeho z těch porevolučních politiků měl nějakou špínu a k jakým všem legislativním zmetkům je přiměl. Na dokumentu se mi nemá co líbit nebo nelíbit, protože mám za to, že v něm není navzdory protagonistově námitce ohledně selekce názorových přispěvatelů ani stopy interpretace a vlastně, ať už byl jakkoli sestřihán, působí povýtce naturalisticky. Záběry na sprostotu neskrývajícího Babiše i Babiše, který se naopak ve vztahu sémantiky k jednání chová velmi pokrytecky (například rozhovor stran vlivu internetu na demografický vývoj a přirozenou reprodukci, iniciovaný Babišem coby 40-tiprocentním vlastníkem umělé oplodnění zajišťujících pracovišť), se odvíjejí bez ingerence dokumentaristů. Protagonista si tak nemůže legitimně stěžovat na deficit objektivity a exponovat se do role podvedené oběti. Kdo tam vstoupil, musel být naivní, kdo tam zůstal, má žaludek kurtizány. Řadoví zaměstnanci v jeho masovýrobách jsou snad ještě svobodnější než ti, kteří se mu podřídili v rozhodovacích článcích jak ekonomického, tak politického provozu. Na druhou stranu, bez jeho nástupu k moci bychom zůstali jen ještě zatuchlejší zemí zlodějíčků a korupce. (20.11.2015)

Systém šetřící na znevýhodněných sám sebe ochuzuje o naději, že by z nich mohlo vzejít něco přínosného. Bude-li saturace těchto znevýhodněných zastropována životním minimem, obrazně řečeno jednou postelí a tím nejumělejším žvancem, bude systém v zájmu udržení bezpečnosti jen generovat čistou ztrátu. Nicméně, vlastní bydlení, jehož potřebu předlistopadový režim obsluhoval mnohem plošněji (zatímco kapitalismus ze sta s dostatkem rád dělá deset s nadbytkem), opravdu není žádné lidské právo, žádná samozřejmost, a jestliže je někdo nabyl pohodlněji, neznamená to ještě, že by se všichni měli dělit o tentýž standard s těmi, kdo je takto snadno nabýt nemohou, a občan musí přece rozumět, že nic není zadarmo a že i dnes, kdy se o prostor a stravu nezabíjíme, jsme povinni přizpůsobit svůj životní rozvrh našim možnostem; nelze proti těm, kteří si na své živobytí musejí vydělávat, z čehož jsou jim přímo úměrně výši odvodů vypočítávány možné budoucí, nejisté důchody, argumentovat tím, že jim formálně vzato jejich důchody budou hrazeny z peněz tou dobou již odváděných generací, v níž budou, aniž by kdo dopředu věděl, jak, figurovat i potomci sociálně slabých, takže není prostě žádná spolehlivá kalkulace, podle níž se například společnosti vyplatí, bude-li dnes investovat do těchto potomků násobky toho, co zatím viděla od jejich předka; občan, který tuto konsekvenci nechápe a ohání se dětmi, jako by to byli žetony a my mu za ně automaticky měli být vděční, není dost příčetný na to, aby mu společnost vycházela vstříc. Underwood to řekl přesně, že „nemáme nárok na nic“, protože si stačí prolistovat trochu historických knih a zamyslet se, na co měl člověk asi tak nárok, když neexistovaly sociální mechanismy dneška, ba dokonce když se o každý stupidní metr vedla krvavá řež. Na co máme nárok v případě systému, do něhož se narodíme a na jehož chodu se svým odpovídajícím způsobem podílíme, co tento systém samotný legitimizuje a lze proto nazvat nárokem, je příležitost a samozřejmě spravedlivá odměna, resp. masově přesvědčivý, dlouhodobě udržitelný redistribuční model. Ale ani na ty nemáme nárok nějak fundamentálně již proto, že jsme lidé, nýbrž právě z titulu systému, který se přívlastkuje moderním a demokratickým, takže si při tvorbě vnitřního smluvního kódu měl dát záležet na tom, aby nevyústil v katastrofu, jaké lidstvo pamatuje z dob minulých. (29.11.2015)

Kdybychom se ve všem měli spoléhat na tržní mechanismus nevědomého, neřízeného, společensky nekoordinovaného transformování našeho prostředí, měli bychom tu ovzduší jako v Číně, podnikatelé by se mohli rozhodovat podle svědomí o přiměřenosti svého daňového odvodu, herním automatům by se dařilo bez vidiny konce a gigantickému příživnictví exekutorů by taky nikdo neučinil přítrž. Genezi autorčiny iniciativy se věnovat nechci; do situace se evidentně dostala nehodou a spíše cizí než vlastní vinou, mohla by však odložit kameru a zbavit se legitimní části dluhu prací v továrně, obchodě a kdekoli jinde, kam chodí otročit statisíce jiných dlužníků. Na exekutory radím buď exekutory exekutorů, nebo sekyru. Jinak než státem posvěceným zákazem nebo vlastním zásahem se šikanózní zlodějna vymýtit nedá. Jsou příklady nezodpovědných obsesních hyperkonzumentů, jimiž si lichváři a vymahači troufají zdůvodňovat příšerné rozměry svého businessu. Jsou ale také četné příklady osob exekučně stíhaných v důsledku absurdního výnosu ukládajícího povinnost mořit dluhy za rodiče, což by muselo být nepřijatelné i v teoreticky zcela pravicovém státě, kde je podle konservativní nauky každý zodpovědný sám za sebe, čímž je implikována i zodpovědnost za dítě do zákonem určeného věku zletilosti. A protože lze počítat s množstvím ať důvěřivých, nebo zoufalých občanů, rozmohla se odporně groteskní synergie podivně čilých věřitelů nahánějících své oběti s nabídkami stále absurdnějších smluv a právě mistrovsky zdatných exekutorů, jejichž služba prodražuje reálné závazky o stovky procent pseudonákladů v podobě luxusního živobytí monster veksláckého vzezření, jejichž náplň práce vykazuje právě tolik kvalifikovanosti, kolik by jim postačilo, aby se zařadili mezi popeláře a další užitečné spoluobčany. (11.12.2016)