Ghost in the Shell

Rozhodně mi to přišlo lepší než hraná verze. Je to úplně o něčem jiném. Děj je dost zamotaný. Vizuálně je to pěknou a na svou dobu dost pokrokové. Na anime moc nejsem, ale tu jsem udělal výjimku. Rozebírat děj asi moc nemá smysl, jde spíše o filozofickou stránku filmu. Tento svět je dost rozmanitý, patří sem i nějaké seriály. Víc asi pátrat nebudu. "Už jsi skončil?" (27.02.2019)

„And where does the newborn go from here? The net is vast and infinite.” –– Ukázkový prototyp filmu, na které zkrátka jedno zhlédnutí nestačí. S každým dalším zhlédnutím v tom vidím něco víc, stále víc si zamilovávám postavy majorky Kusanagi a Batóa, stále víc se mi ten film dostává hlouběji pod kůži a stále více se mi líbí podmanivá hudba Kendžiho Kawaie. Pro fanoušky Matrixu, kteří hledají podobné a taktéž vyvedené dílko, je to výborná volba, pro otaku a všeobecně milovníky východní kinematografie povinnost. Totálně sugoi! (01.11.2011)

Myšlienkovo orientované vcelku sebastredne, niečo v štýle: "Som to stále ja, aj keď mám sklenené jaja? Výtvarne ok, hoci samozrejme i tu sa vyjaví: ak nemáš veľké kukadlá do komixu nelez! Myšlienka cielenej straty minulosti je podnetná, deje sa i dnes, i keď oveľa sofistikovanejšie, cez reklamu a kultúru. Napriek všetkým výhradám, príbeh dokáže zaujať, ale to vyznenie v štýle: "Poďme si zabrowsovať po nete, veď je to tak úžasné!!", zráža celkové hodnotenie len k miernemu nadpriemeru. (28.12.2021)

Ghost in the Shell, co by komplexní fikční svět, jako snad jediný svým filmovým zpracováním naplňuje kyberpunkovou ideu v nejvyšší možné dokonalosti v duchu technologických amalgámů kyberprostorových abstrakcí (atrakcí ;-)) Williama Gibsona, Bruce Sterlinga a později především Neala Stephensona. Přinejmenším se světem W. Gibsona zde lze nalézt analogie dostatečně silné, aby bylo lze rozpoznat odkud vítr vane. A že v případě Ghost in the Shell vane opravdu razantně. Především ve vyjádření kyberprostoru (matrixu, metaverza) jako alternativní reality, která tu není popřením reality „skutečné“, nýbrž spíše jejím prodloužením, rozšířením, nadstavbou. Tato dichotomie sdílené reality zde existuje v symbióze, která si naprosto odpoušťí konzervativní a zpátečnické tendence některých pseudoprogresivních filmových výtvorů, jenž ji staví do nemilosrdného duelu kdo z koho – lidé vs. stroje, fyzická rovina vnímání vs. neuro-synaptický klam - (viz Matrix Trilogy). Ve světě Ghost in the Shell se konflikty a mýty pohybují na vyšší myšlenkové platformě, tzn. že tu jsou staré dualismy duch/stroj prezentované bez zbytečného akcentu na jakýsi mýtus boje dobra se zlem v podobě dehumanizované strojokracie. Tento mýtus je nahrazen postmoderním mnohovrstevnatě stratifikovaným světem, jenž je tvořen hustou informační sítí, jejíž nodální uzly představují centra vlivu politických, ekonomických, technologických a sociálních struktur. Světem, kde jde technologická emancipace ruku v ruce s emancipací genderovou (A.I., jež nabývá statutu autonomně uvažující entity je pro kyberpunk stejně typickým prvkem, jako silný a vůdčí ženský charakter, zde prezentovaný majorkou Motoko). Anime forma kyberpunkovému prostředí rozhodně neuškodila – právě naopak (kdyby Mamoru Oshii podobně zpracoval slavného Neuromancera, rozhodně by se neměl za co stydět a lidstvo by se konečně dočkalo adaptace Gibsona na odpovídající úrovni). Jestli někdy hollywoodčané vyrobí hraný remake, kde bude Motoko hrát Milla Jovovich, Batoua Keanu Reeves a šéfa sekce 9 Aramakiho Morgan Freeman, nechci to vidět (budu se dívat jen škvírou mezi prsty ;-)). Nicméně abych to zbytečně neprodlužoval: Ghost in the shell nemůžu než doporučit a to ve všech formách, které jsem měl možnost vstřebat a to všem, kdo se nebojí pohledu do syntetických duhovek kybernetické krásky Motoko. (04.05.2005)

Těžko říci, jak v souvislosti s dalšími díly a seriálem, po prvním filmu však na mě Ghost in the Shell působí dojmem, že se snaží vypadat chytřejší a komplikovanější, než ve skutečnosti je. Nejpůsobivější na celém filmu byla nejklidnější část ke konci první půlky, kdy se dal prostor skvělé hudbě Kenjiho Kawaie s tradičními japonskými sbory a bubny. Ta část se mě dotkla daleko více, než nekonečné monology a hovory, které předcházely a následovaly a řešily sci-fi tématiku, která mi nepřijde nijak objevná a více mě bavila třeba v Andrew - člen naší rodiny. Dusná atmosféra a depresivní styl animace Kōkaku kidōtai však tvoří společně s hudbou páteř zážitku. Tyto kvality pak dávají téměř zapomenout na to, že jsem první půlku tápal, kdo je kdo, o co vlastně jde a zda mi to stojí vůbec za to. Snad budu po dalších filmech série chytřejší. (22.12.2011)