Ucho

Vynikající psychologický thriller, který nám ukazuje dobu komunistických 50. let, dobu pronásledování, odposlouchávání, strachu. Karel Kachyňa určitě zaslouží obdiv, že natočil tenhle snímek v takové době. Jan Procházka s tímto scénářem podepsal profesní konec. Radoslav Brzobrhatý a Jiřina Bohdalová předvádějí jedny ze svých nejlepších výkonů. Celým filmem se táhne neskutečně depresivní, místy až klaustrofobická atmosféra, která filmu dodáva neopakovatelný pocit....... (16.12.2007)

Brilantně propracovaná atmosféra strachu. Na člověka dolehnou stalinistické praktiky, kdy si nikdo nemůže být ničím jist. Není to žádná sranda být náměstkem soudruha ministra. A Radek Brzobohatý i jeho tehdejší žena Jiřina Bohdalová zaslouží pochvalu, za ztvárnění svých postav, i když tehdejší režim (by) je jistě moc nepochválil. Ucho je všude, tak bacha co si povídáte! Nebo šup s Váma do trezoru! Na dvacet let! Nepodmíněně! (10.05.2009)

"Tady přece můžeme mluvit. Sem ucho nedali. Jsme jim přece říkali, že tady bude děcák. Klepáčka říkala, že do dětskejch pokojů to nedávaj." Několikrát ve svém životě jsem se pokusil pochopit výjimečnost tohoto díla, nechat se omráčit těmi úžasnými hereckými výkony a pokaždé jsem usnul nudou. Tím jsem patrně potvrdil svůj filmový nevkus, ale přesto mi připadá, že tady se hodnotí spíše to, že ti zlí komunisti ubližovali hodným lidem. Jenže tady si STB dala tu práci s instalací odposlechů ve vile vysokého komunistického funkcionáře, který se jistě vyšplhal nahoru pouze poctivou prací a plněním plánu x-té pětiletky na 150%. Z dnešního angažovaného pohledu je STB zlo, komunista je taky zlo, takže kdo je v této hře hodný a kdo zlý? Mně je to jedno. Kvůli mně tohle z trezoru nikdo vytahovat nemusel, ale nějaký ten pokus o zachycení atmosféry jsem přeci jenom zaznamenal a tak dvě hvězdy posílám tajnou šifrou po kurýrovi ze Západního Německa. (14.01.2015)

Komorní drama v objetí všudypřítomné paranoii. Ucho není jen filmem o zlovůli komunistické státní moci, ale i dechberoucím psychickým terorem. Orwell české kinematografie. (30.01.2009)

Kultovní, až nedotknutelné a v Československé kinematografii stěžejní psychologické drama - to nejspíš ano, ale to ještě neznamená, že ho musíme něpokrytě uctívat i z pohledu zábavně-diváckého. A faktem je, že já se opravdu moc nebavil, mísily se ve mě pocity z dobře zpracovaného tématu, precizně vygradovaného komorního psychothrilleru podpořeného o dva bezchybné herecké výkony, ovšem na druhou stranu s něčím, co mě ubíjelo a nutilo neustále odvracet oči od obrazovky. To "něco" lze jen těžko definovat, je to souhrn nezájmu, nudy, možná únavy z dvou konstantně a stejně se hádajících lidí a zkrátka... Nechci tento film více shazovat, jen nelze počítat s tím, že z něj bude každý na větvi. 6/10 (03.04.2009)

Jak vůbec někdo mohl mít odvahu to natočit? To ale stranou. Hlavně jde o mrazivý film, který dokáže v každém vyvolat pocit úzkosti a strachu. Není to tak nadčasové jako Všichni dobří rodáci, ale své to řekne. A to víc než dobře. (10.04.2010)

Z historickýho pohledu je film hodně zajímavej. Ani se nedivim, že to soudruzi zavřeli do trezoru. Jenže z mýho pohledu, jakožto obyčejnýho diváka, kterej tento film poprvé viděl až v roce 2010, je to taková roztahaná televizní inscenace, kterou zachraňuje paranoidní atmosféra a pak posledních pár minut. Jen jsem na konci trochu nepochopil, proč jejich syn měl u postele připravenou školní tašku s učenim, když se to mělo odehrávat 17. července :-) Já dávám 3 hvězdičky, víc ani hovno. (28.09.2010)

Tento film neoslní kamerou, nebo stylem natočení, ale velice reálným lidským příběhem, který je čím dál více, díky novým technologiím zase blíže k realitě i v dnešní době. Ucho jest základní kámen úrazu, před ním se nesmí mluvit, před ním se může mluvit pouze v kuchyni, na „hajzlu“ nebo v „děcáku“ ale co když…;-) Výtečné napsané drama, rovněž výtečné odehrané, obzvlášť Jiřina Bohdalová zahrála skvěle. Strach, napětí, nevědomost, útěcha - strach -- vyvrcholení. Jsem rád, že mě tato doba výrazně minula. (18.12.2008)

Chraňme právo na soukromí! (10.07.2006)

(1001) Ucho je skutečně děsuplný film, ale možná ještě děsivější možná bylo, když jsme na něm blahého roku 2006 byli výchovně v kině se střední školou a moji spolužáci si mysleli, že je to komedie, protože to v sobě má Jiřinu Bohdalovou mluvící pitvořivým hlasem. Pamatuji si, že jsem si říkala "Panebože, a takoví lidé chodí všude mezi námi!" a adresovala to filmu i spolužákům, ale já jsem na střední taky byla pěkný idiot a ráda bych věřila, že lidé se můžou změnit (k lepšímu). Čím jsem starší, tím víc zbožňuji formální stránku Ucha. Ta tíseň je opravdu hmatatelná a je to tím, na co se kamera dívá a jak se na to dívá. Pro srovnání: Dnes je zřejmě velmi cool ukazovat určité scény ve slow motion, například hořící oheň nebo rozbíjení skla a oken. (A mám na mysli současné (české) filmy, které chtějí být umělecké, nikoliv akční filmy a podobně, na které platí úplně jiná pravidla.) V rámci příběhu ty scény ale nemají žádný hlubší smysl a jejich povyšování skrz vizuální odlišení od zbytku filmu ve výsledku působí extrémně směšně. Když v Uchu Jiřina Bohdalová rozbije okno a my vidíme v samostatném dlouhém záběru pomalu padat střepy k zemi, tak je k tomu panečku důvodů. Scéna se tím zřetelně odlišuje od ostatního filmu, byť díky konzistentnímu používání stylizovaných subjektivních pohledů je pořád stylisticky na místě a nepůsobí cizorodě. Sama o sobě je to banální věc, někdo rozbil okno a střepy padají na zem, akce a reakce, jenomže kontext a provedení z toho dělají (alespoň v mých očích) jeden z nejdůležitějších a nejkrásnějších záběrů v celém filmu. A jako malou doušku na závěr si dovolím otázku, jestli by tento konkrétní druh filmu (mám na mysli asi jenom Ucho a Kdo se bojí Virginie Woolfové?) šel natočit, kdyby jeho protagonisty byl standardnější pár, který se například doopravdy miluje (bez tajné zášti) a nebo snad ani nemá šokující kostlivce ve skříni, které by na sebe v momentu největší deprese mohl začít vrhat? Ve Virginii Woolfové by to bez toho asi nešlo, protože ten kostlivec dává všechny věci do pohybu, ale v Uchu je prvotní hybatel externí, spouští to právě Ucho, které za manželi leze dovnitř. Možná bych ještě raději sledovala, jak to semele dva lidi, kteří jsou doopravdy čistí jako lilie. ♥♥♥ (29.04.2017)

Mimořádný film Karla Kachyni, který si režisér pak musel dlouho žehlit u vrchnosti, zatímco snímek putoval rovnou do trezoru. Špičkový scénář, který dokonale vystihl podstatu doby a režimu, skvěle vybudovaná atmosféra vygradovaná až do závěrečné scény. Výborné obsazení v čele s Brzobohatým a Bohdalovou, jednoduše jedinečný, i když poněkud tíživý zážitek. Tohle není filmový kousek na příjemné rozptýlení, ale spíš tíživá noční můra naší nedávné historie. Celkový dojem: 100 %. (16.06.2006)

Komorní atmosférická konverzačka o jedné dlouhé paranoidní noci v odposlouchávané prominentní vilce s vypadlým elektrickým proudem a estébáky bloumajícími po zahradě. (04.03.2017)

Tak to je snad první český/československý snímek, který bych si troufl nazvat thrillerem. Film stojí hlavně na excelentních hereckých výkonech Bohdalové a Brzobohatého a samozřejmě na tísnivé atmosféře a postupně gradujícím napětí (ikdyž je fakt, že třeba i za pomoci hudby se mohlo stupňovat ještě více). Nebude to úplně čistých 5*, ale film si je zaslouží. (22.12.2008)

To, co můžeme u Londona nebo Komárka či Mňačka číst, to můžeme v tomto filmu vidět i cítit. Vlčí smečka nejprve likvidovala "přednostně" demokraty, pak začala požírat sebe samu. Osud Slánského posledních hodin před zatčením je jedním z mnoha možných výkladů a zároveň obsahů tohoto Kachyňova díla. Ponurá atmosféra jako kdyby nás uváděla do ještě o poznání zdémonizovanějších Poeových výtvorů. A do doby a poměrů možná v mnohém ještě strašnějších. Do chvil, v nichž nikdo, ani ti Nejvyšší, nevěděli, co bude. Do tísně, zoufalství, malosti. Do dna žumpy, kterou také v sobě nosíme. Jsme ještě lidé, ptá se jedna z hlavních postav v závěru UCHA. A neptá se marně: podstata systému, tak okázale lidového navenek, tak trapného mezi sebou na dýcháncích, večírcích, žranicích, pijatikách, a tak neúprosného v té karikatuře, kterou byl i vůči sobě samému, je strašlivá. Ludvo, já se bojím, říká žena v závěru. Bát bychom se měli i dnes. (25.08.2007)

Tohle není třeba dlouze komentovat. Snímek, který se perfektně strefil do mého vkusu. Stupňující se depresivní atmosféra a skvělé dialogy. Opravdu vynikající psycho. Takhle se dělá napínavý film. Škoda, že se tak dobrá díla netočí i dnes. (21.03.2008)

Film, ktorý nám približuje udalosti odohrávajúce sa za totalitného režimu v Československu. Najmä pre mladú generáciu je významným vodítkom k zoznámeniu sa so situáciou, ktorú mnohí pokladali za vynikajúcu ( pretože nemali možnosť spoznať situáciu v krajinách, kde prevládal kapitalizmus ) a iní si dobre uvedomovali, že okrem sociálnych istôt neponúkal tento režim absolútne nič dobré. Dojem z filmu mi podkopávali akurát zdĺhavé dialógy dvoch hlavných hrdinov, ktorí síce predviedli vynikajúci herecký koncert, no ich celonočná konverzačka občas skĺzala do nudy, melanchóliu však vo mne najviac vyvolala depresívna (strašná!) hudba a sugestívne prostredie. Už len za tú klaustrofobickú tieseň nemôžem zhupnúť na priemer. 70% (27.07.2009)

Dost odvážný příběh, který byl královsky odměněn (zavřu tě až zčernáš). Je to fakt výborně provedené, ale větším favoritem pro mě nadále zůstává třeba O slavnosti a hostech. (02.07.2010)

Všechny žerty stranou. Je sice sympatické, že dodnes Bohdalová dokáže smeknout před Procházkou, ale skutečně měl jediný film takovou cenu, aby kvůli němu zahodila celou svou předešlou kariéru? Ucho se záhy stalo důvodem pro to, aby její pestré snažení ve filmu (již od roku 1937) s nemalými výsledky, vzalo velice rychle za své a ona se proměnila ve stereotypní stálici televizní obrazovky. Později se sice pokusila vrátit na velké plátno, ale to minimum z let 90. nemůže nikdy zacelit promarněnost dvou dekád, ve kterých mohla plně zúročit své zralé herectví. Štěstí v neštěstí měl pak samozřejmě Brzobohatý i Kachyňa, kteří pokračovali mnohem plynuleji... (07.04.2011)

Ucho, piš si - jeden z nejzaslouženějších vrcholů českého filmového alpinismu a jednoznačně nejlepší dílo Karla Kachyňi. Dokonale budované napětí, do morku kostí mrazivá paranoická atmosféra, výborná černobílá fotografie Josefa Illíka, bravurní scénář a excelentní herecké výkony dua Brzobohatý-Bohdalová... Film, který měl už dávno vypoklonkovat všechny ty ve smyčce přehrávané normalizační zhůvěřilosti na programových rozvrzích tuzemských televizí. (21.03.2009)

Jan Procházka byl snad nejtalentovanějším scénáristou, jaký se v našich končinách kdy objevil. Na malém prostoru dokázal vystavit dusnou atmosféru, kde čím je film blíže konci, tím nabývá na intenzitě (při umývací scéně se snad ani dýchat nedá). Každá věta a každé slovo má svůj účel, svojí podstatu a je neodvolatelnou součástí příběhu. Karel Kachyňa svým bezpochyby nejuznávanějším snímkem dal prostor k velké herecké exhibici Jiřině Bohdalové a Radoslavu Brzobohatému. Díky jejich přesvědčivosti a nepřehlédnutelné vzájemné chemii nám z toho vychází mistrovský psychothriller a snad ta nejnemilosrdnější obžaloba systému. Systému ve kterém žijeme a jsme všichni jeho oběťmi. 100%. (19.12.2008)