Režie:
Quentin TarantinoScénář:
Quentin TarantinoKamera:
Robert RichardsonHrají:
Leonardo DiCaprio, Brad Pitt, Margot Robbie, Emile Hirsch, Margaret Qualley, Timothy Olyphant, Julia Butters, Austin Butler, Dakota Fanning, Bruce Dern (více)VOD (6)
Obsahy(1)
V devátém filmu kultovního režiséra Quentina Tarantina se televizní herec (Leonardo DiCaprio) a jeho dlouholetý kaskadér (Brad Pitt) rozhodnou prosadit se u filmu na konci zlaté éry Hollywoodu - v roce 1969 v Los Angeles. (Falcon)
Videa (6)
Recenze (1 765)
„Bol mu viac, ako brat a len o čosi menej, ako žena.“ Pomsta Hollywoodu. Asi prvý Quentinov film, do ktorého sa mi vyložene nechcelo, ale nakoniec to bol v dobrom tak priamočiary a jednoduchý príbeh, až som zostal milo zaskočený. Americké 60. roky sú mi hrozne nesympatické a bojím sa ich, ale Vtedy v Hollywoode mi sadlo. Dokonca mi sadla (skvelá) dvojka sympaťák Pitt a citlivka DiCaprio, retro atmosféra bola skvelá (nielen vizuálne, ale i soundtrack), kasting parádny (dokonca ani Pacino mi nevadil) a na konci sa s tým QT pekne pohral, to som vážne nečakal. A namakaný pes k tomu. Za mňa veľká spokojnosť a iba minimálna nuda (niektoré scény by som možno na Quentinovom mieste vystrihol, ale na druhej strane chápem, prečo ich tam nechal/chcel). ()
Pestrobarevný výlet do minulosti s dvěma úžasnými frajery, kde si Tarantino krom jiného pohraje s trpělivostí mnohého fandy rychlé akce a kolem dějin - pokud bych já byla režisérem té, co má děťátko, vnímala bych závěr jako dárek. Za tu drzost, fantazii a hold v jediném paklíku, kde co by bylo-nebylo a navíc za zvuku super hudby, mockrát děkuji. ()
Jak prohlásil Tarantino v rozhovoru pro Time, „I thought, We don't need a story. They're the story“. Nijak nevadí, že Tenkrát v Hollywoodu je méně efektní než předchozí Tarantinovy filmy (vyjma Jackie Brown, se kterou má společné pomalé tempo, melancholické naladění a větší zaměření na postavy). Víc než na perfektně načasovaných vtipech, zapamatovatelných hláškách, nečekaných zvratech a budování napětí v dlouhých sekvencích stojí na emocích postav (případně na tom, co - jako Sharon Tate - symbolizují), budování fikčního světa, dobové atmosféře, charismatu herců... současně má nápaditou tříaktovou strukturu, která dobře slouží jak evokaci pozdních šedesátých let v LA, tak další z Tarantinových rozprav nad filmovým/reálným násilím a kinematografií coby prostředkem, jak žít paralelně několik životů a navracet k životu to, co zaniklo. Dále se SPOILERY! Od velkého detailu k velkému celku. Od hrdiny z plakátu k hrdinovi, který zachraňuje skutečné životy. Od nazisploitation k exploataci inspirované Mansonovým gangem. Vzpomínka na éru, kdy se americké filmy pod vlivem evropské kinematografie stávaly artovějšími (Absolvent, Bezstarostná jízda) a pod vlivem války ve Vietnamu a násilí v ulicích měst násilnějšími (Bonnie a Clyde, Divoká banda). Tím, že Tarantino těchto postupů využívá (např. jump cuty a dlouhé bezdějové jízdy jako z filmů francouzské nové vlny), připomíná dané období nejen hudbou, výpravou a kostýmy, ale také formálně. Klasický Hollywood oproti tomu zpřítomňují dva vyhořelí kovbojové, kteří stejně jako přesluhující šéfové velkých studií nerozumějí mladým „zkurveným hipíkům“ a v nově se utvářejícím narativu jsou odsouzeni k rolím padouchů, s nimiž se ovšem nehodlají smířit. Konec jejich éry je ale nevyhnutelný. Protagonista kovbojky, kterou si čte Rick, je zhruba v polovině příběhu vyřazen z provozu zraněním kyčle. Na stejném místě je v závěru filmu zraněn Cliff. Na konci Tenkrát v Hollywoodu se tedy podle všeho taky nacházíme pouze v polovině Cliffova a Rickova příběhu. Jejich osud už je daný a jakkoli se závěr filmu, napravující jednu tragédii, může jevit jako happy end, víme, že hrdinové neskončí dobře (podobnou škodolibost v sobě má fakt, že si malá Trudi Fraser/Jodie Foster čte biografii pro ni geniálního Walta Disneyho, jehož rasismus a antisemitismus se začne řešit o mnoho let později). Prolínání jednotlivých rovin fikčního světa, resp. přiléhavěji jejich dublování, a jejich vztah k reálným historickým událostem, které významně spoluutvářejí naše očekávání a emocionální odezvu, je podle mne pro soudržnost vyprávění i pochopení příběhu klíčové. Vidíme Sharon Tate tak, jak ji zachycovala dobová propagační videa a fotografie (skutečnost, že se na ni někdo dívá, zesilující její nedosažitelnost, je akcentována napříč celým filmem, nejvíc během Playboy večírku, kdy ji z dálky komentuje McQueen). V jediné scéně, kdy se dívá sama Sharon, sledujeme ve skutečnosti spíš Margot Robbie, obdivující na plátně svou zavražděnou hereckou kolegyni. Cliff, žijící příznačně ZA filmovým plátnem (drive-in kina) představuje opravdovější verzi Ricka, protože za něj schytává skutečné rány a vůbec vykonává práci k tomu, aby mohl existovat ve světě filmu a televize (kdyby mu neopravil televizní anténu, nemohli by sledovat Rickovo cameo v FBI). Hrdinové existují skrze příběhy, v nichž hrají i příběhy, které se o nich vyprávějí, u nichž - což je pro Tarantinův vyprávěcí koncept zásadní - vždy nevíme, zda jsou pravdivé (zabil, nebo nezabil Cliff svou manželku?). Repliky pronesené v rámci role mají dopad na to, co se přihodí v životech postav (Rick jako DeCoteau sděluje postavě Lukea Perryho, že pošle svého člověka na jeho ranč - následně vidíme Cliffa přijíždějícího na Spahnův ranč). Vrcholem rozrušování hranic mezi skutečným a možným je pak Cliffovo setkání s trojicí vrahů, o jejichž opravdovosti on pod vlivem LSD pochybuje. Jeho fena, která v podstatě jako jediná neztvárňuje žádnou roli, ale prostě je (psem), tyhle pochyby nemá a odvede hlavní díl práce při likvidaci vetřelců. Vztah mezi filmem a skutečností, hercem a jeho rolí, násilím a jeho mediální reprezentací Tarantina odjakživa fascinovaly přinejmenším stejně jako ženská chodidla. Tentokrát si s přechody mezi jedním a druhým pohrává snad ještě důmyslněji než kdy dřív a ani po dvou zhlédnutích nemám (zdaleka) pocit, že bych pochytil a rozkryl všechno, co nabízí. 90% Zajímavé komentáře: woody, novoten, Arbiter, ancientone, Triple H, Glowski, husokachna, Raziel_cz, Sala1, HellsAngel, BobArmstong () (méně) (více)
Asi jako kdybyste pustili Avengers: Endgame někomu, kdo nečetl žádné komiksy a neviděl předchozí marvelovky, a čekali, že ty tři hodiny bude slintat blahem. Tarantino mnohokrát avizoval, že je Tenkrát v Hollywoodu poctou padesátým a šedesátým letům, jíž si víceméně točí pro sám pro sebe. Výsledek ale na tyhle propriety spoléhá do takové míry, že nezbývá moc času na klasickou „tarantinovskou zábavu“, jíž je v těch 162 minutách maximálně půl hodiny. Nechci tím říct, že by to celé nebylo parádně zahrané i natočené, a že jsem si to většinu času neužíval – na to je Quentin až moc zručný a Pitt s DiCapriem si to dávají od začátku do konce. Dvouhodinové čekání na finále ale klidně mohlo být poloviční a nic by se nestalo, což z Tenkrát v Hollywoodu dělá minoritní fan service na jedno podívání. Jako proč ne, starší generace si taky zaslouží svůj nostalgický epos. Trochu sobecky jsem ale od Tarantina čekal mnohem víc! (7/10) ()
Je to jak dlouze, labužnicky natáhnout kouř z bezfiltrovky a vychutnat si jeho stejně dlouhé vydechování. Nerozkašle vás, neškrábe v krku. Což je vlastně jediný problém, který s tímhle "kalifornských snem" mám. Znalci Tarantinova díla budou záhy tušit, že se opět bude měnit historie a tentokrát už to zdaleka není tak podvratná sranda jako u Panchartů. Troj-hlediskové vyprávění (herec-kaskadér-Sharon Tate) nemá úplně tu precizní stavbu Osmi hrozných, je to epizodická kolekce historek z natáčení a okouzlených vzpomínek na vyhaslé neony. Prostě Tenkrát v Hollywoodu není vrcholným Tarantinem, což neznamená, že po skončení filmu nebudu po krk zamilovaní do křivého úsměvu Cliffa Boothe a těch 162 minut dělit třemi, protože tak rychle tahle historka utekla. A zároveň že nebudete odolávat nutkání jít na to znovu, i když pointu jste znali předem... ()
Galerie (123)
Zajímavosti (115)
- Ve scéně před finálním přepadením říká Rick (Leonardo DiCaprio) Cliffovi (Brad Pitt), že prodá dům a přestěhuje se do Toluca Lake. Jde o odkaz na Pulp Fiction: Historky z podsvětí (1994), kde právě v Toluca Lake skrývali dva gangsteři mrtvolu černocha. (Nathaniell)
- Scéna s propíchnutou gumou na Spahnově (Bruce Dern) filmovém ranči odkazuje na podobnou scénu ve filmu Rebel bez příčiny (1955) s Jamesem Deanem. (AlDelon)
- Ve scéně s Brucem Leem (Mike Moh) můžeme vidět sedan Lincoln Continental z roku 1968 v odstínu Huron Blue, který, jak se později ukáže, patří Janet (Zöe Bell), manželce koordinátora kaskadérů Randyho (Kurt Russell). (J.F.B.)
Reklama