Tenkrát v Hollywoodu

Osm hrozných byl smutný pubertální ústřik, ale na existenci pubertálních ústřiků není z principu nic špatného. Za jakým účelem ale vzniklo tohle, to fakt nechápu. Tarantinovo veřejné kopání proti obavám z vlastní irelevance? Jako fajn, ale v tom případě se jaxi nemohu ubránit myšlence, že zatímco se jeden výrazově zaseknutý dědek rochnil ve své zapouzdřenosti a natočil si referenční sebevykrádačku o ničem pro publikum složené z jednoho člověka, někdo nový s nápadem, který přesahoval Tarantinovo "stárnu a chybí mi dětství", teď kvůli tomu dál v L.A. utírá stoly. (30.08.2019)

Je to jak dlouze, labužnicky natáhnout kouř z bezfiltrovky a vychutnat si jeho stejně dlouhé vydechování. Nerozkašle vás, neškrábe v krku. Což je vlastně jediný problém, který s tímhle "kalifornských snem" mám. Znalci Tarantinova díla budou záhy tušit, že se opět bude měnit historie a tentokrát už to zdaleka není tak podvratná sranda jako u Panchartů. Troj-hlediskové vyprávění (herec-kaskadér-Sharon Tate) nemá úplně tu precizní stavbu Osmi hrozných, je to epizodická kolekce historek z natáčení a okouzlených vzpomínek na vyhaslé neony. Prostě Tenkrát v Hollywoodu není vrcholným Tarantinem, což neznamená, že po skončení filmu nebudu po krk zamilovaní do křivého úsměvu Cliffa Boothe a těch 162 minut dělit třemi, protože tak rychle tahle historka utekla. A zároveň že nebudete odolávat nutkání jít na to znovu, i když pointu jste znali předem... (09.08.2019)

Film dlouhý jak reklama na niveu. Nemám nic proti koncepci filmů od Tarantina. Přežiju jeho cynismus za každou cenu, přepálené stopáže, mnohdy absurdně absurdní scény a příběhy, které jsou leckdy až příliš na efekt brakové, nebo alespoň o ničem. Je to totiž natolik dobrý vypravěč a milovník stříbrného plátna, že se mu dá ledacos odpustit. Tady to ale skřípe víc než by bylo záhodno, protože všechny výše zmíněné elementy tu jsou a k tomu se přidává prapodivný hybrid mezi fikcí a realitou, která se týka kontroverzní vraždy Sharon Tate. Šťavnaté finále je tedy filmařsky zábavné, avšak absolutně mimo skutečné dění. Platí však stále to, že Quentin má rád podpultové scénáře a svým postavám umí vdechnout život jako málokdo. DiCaprio i Pitt jsou parádní, leč druhý zmiňovaný má zřejmě nejlepší postavu z celého filmu. Ani to ale nezachrání pocit samoúčelného tlachání, specielně když první skutečně zajímavě aranžovaná scéna je po hodině a půl (!), kdy Pitt zavítá na ranč. (16.08.2019)

Fetiš. Tohle slovo uslyšíte ve spojení s Tarantinovou novinkou ještě hodněkrát. Autorova fascinace šedesátkami tentokrát bohužel převálcovala všechno ostatní, takže doba hippies, sledování televize a žití amerického snu je na ploše dvou a půl hodin vykreslována až příliš precizně. Na úrovni jednotlivých scén i celkového propojení paralelních linek totiž nevyznívá nijak světoborně, a to jak po stránce scénáře, tak ani filmařské grácie. Tarantino je samozřejmě dostatečně zkušený na to, aby diváckou pozornost udržet dokázal, přesto se nelze ubránit dojmu, že od něj prostě chceme víc. Tady se až v závěru dočkáme důkazu, že Tarantino stále dokáže bavit a překvapovat – a o to víc mrzí ta dlouhatánská doba předtím, věnovaná vykreslování hollywoodské mašinérie na způsob rozpačité coenovky Ave, Caesar. A to rozhodně není přirovnání, které bych v souvislosti s mým nejoblíbenějším režisérem chtěl používat... (01.10.2019)

Nemít žádná očekávání a být překvapen, toť univerzální, avšak obtížně dosažitelný klíč k pozitivnímu filmovému zážitku. Tarantino je kultovní pojem, ale pro jednou se vyhnu tematizování jeho osoby a vystříhám se hledání a hodnocení jeho osobního vlivu na film, popř. skrytým odkazům, které jistě zaměstnávají hlavy mnohým otravným rádoby kritikům. Film Tenkrát v Hollywoodu je pro mě až nečekaně chytlavé vykreslení přelomu 60. a 70. let, tedy doby, která mě osobně jinak vůbec nezajímá. V každém momentu a každé irelevantní odbočce jsem se upřímně bavil poutavými dialogy, zajímavými "zbytečnostmi" a subtilním vtipem brilantního filmového vyprávění, jakož na druhé straně i velmi reálnými a silnými emocemi ústředních postav. Dvě a půl hodiny uteklo jako voda a já bych si přál zůstat v tomto barvitě vykresleném, hřejivém světě ještě o malinko déle. Tenkrát v Hollywoodu je zářný příklad toho, že než mít co vyprávět, je důležitější umět vyprávět. A herecký koncert Brada Pitta a v závěsu i DiCapria je pak hoden samostatného potlesku... 9/10 (13.09.2019)