Watchmen

Damon Lindelof tady spojil svou schopnost psát příběhy, ve kterých do sebe jednotlivé motivy (téměř vždycky) zapadnou s jedním z nejzajímavějších komiksů a docela se to povedlo. I když jsem předlohu nečetl a stjnojmenný snímek viděl před dvanácti lety, bavil jsem se dostatečně. Zvláštností některých postav, alternativní historií i narážkami na naši současnost. Seriál Ztraceni jste, pane Lindelofe, zkazil, ale zde větších výhrad nemám, i když bych možná věděl, jak na určité názory diváků nahlížíte. „If you don't like my story, write your own.“ (22.04.2021)

Kdo stráží Strážce? aneb atypická a přesto famózní pocta Watchmenům Alana Moora, z které se vyklubal další Lindelofův scénaristický majstrštyk. Ať už jde o to jak seriál geniálně pracuje s původním komiksovým konceptem, revizionismem alternativní historie, fikčními prvky, komplexností celého příběhu a soundtrackem naprosto překonává všechny myslitelné i nemyslitelné standardy televizní tvorby. Co dodat? I AM THE WALRUS! (16.12.2019)

Naprosto chápu znechucení Alana Moore, že se někdo pokouší vydojit víc ze stále geniálního mnohovrstevnatého komiksu, kde vše bylo geniálně propleteno a dovedeno k dokonalosti. Seriál pokračující v původním příběhu po letech vzal do rukou únavný kreativec Lindelof, kremator série Vetřelec a autor podivných pseudofilozofických seriálů ala Lost nebo Leftovers, se kterými si nakonec ani sám nevěděl rady. Vytváří tady zvláštní alternativní historii USA, kde místy provokuje současné nálady a jako původní detektivní komiks by TV Watchmeni i se svým otravně předvídatelným a kýčovitým koncem možná zaujali víc. Seriál ale táhne dolů právě snaha propojit ho s komiksem, na jehož úroveň a hloubku rozhodně nemá a úplně zabolí, jak si tvůrci napsali např. starého Adriana Veidta (nic proti Ironsovi, ale prdící protivný stařec to určitě nebyl). Jak už to u seriálového Lindelofa bývá, děj nás táhne přes různé zavádějící okliky jinam, aby nakonec zahodil naznačovanou snahu o společenský přesah, spletl dění do vyústění, které nebude úplně dávat smysl ani logiku a čekal potlesk. Nicméně, z průměrnosti tahá seriál pěkná výprava, dobré obsazení a přece jen mě upřímně potěšila barová epizoda, jejíž konstrukci lineárního času scénárista plně převzal z předchůdce, aby jí jen přizpůsobil účelům. Alan Moore měl ale pravdu. (10.01.2020)

Lindelofov opus magnum. Tak sa mu konečne podarilo nielen nadhodiť zaujímavé nápady bez toho, aby sa rozumne uzavreli, tu konečne všetko do seba aj zapadne a na konci divák má pocit, že to bolo o niečom. Fakt, že sa podarilo vytvoriť plne funkčné a v zásade adekvátne pokračovanie tak silného materiálu akým je pôvodný komiks...klobúk dole. Nie všetko je tip top, ale ak človek má k látke vzťah, nedá sa neoceniť, že ambícia nadviazať na Mooreov komplexný príbeh nielenže neskončila blamážou, ona dokonca vyšla dobre. V tomto konkrétnom prípade sa jedná o malý zázrak a je vidno, že sa k veci pristupovalo s veľkým rešpektom k predlohe a so snahou ju nesprzniť lacným parazitovaním (ako napríklad nové Star Wars). Bez jej znalosti a obľuby to ale IMO nemá zmysel pozerať. (24.09.2020)

Jeden z nejatraktivnějších komiksových vesmírů obývají tři dekády po jeho nejzásadnějším příběhu jen proměnlivé zajímavé nové charaktery, vypráví se více než rozvážným tempem a ústřední témata, dříve tak neodolatelně rozprostřená napříč společností, se slévají k tolik kritizovanému, ale paradoxně žánrově průzračně pojatému rasismu. Tak dlouho jsem se snažil na novou strážcovskou atmosféru naladit, až byl téměř konec. Pokaždé mě rozčarovala zbytečná nepochopitelná vsuvka, která jen pozvedla moje obočí, místo toho, aby mě nutila zajímat se, jaká bude pointa. Zamrzel mě i černobílý flashback, který může přinášet střihových nebo režijních nápadů, kolik chce, ale ve své podstatě neodpovídá na nic, co bych chtěl vědět a "jenom" odvážně podrývá dávné teorie, které ale byly vždy jen teoriemi a nikdy ne pravdami. Ale ani přes zmíněnou odvahu se jak předloze, tak její vypulírované filmové adaptaci nikdy docela nepřiblíží. Respektive přiblíží, na pouhou jednu epizodu, konkrétně rozhovor v baru. Právě při něm poprvé a naposledy naplno cítím ono mrazení v zádech a očekávání možného i nemožného, jakkoli jsem se nejednou musel trpce zatvářit při směru, jakým právě tahle stará známá milovaná i nenáviděná postava míří. Na druhou stranu Jean Smart je dech beroucí a vy-víte-komu dodává vrstvy, o kterých jsem netušil, že se v ní skrývají. Jenže co naplat, po nepřekvapivém a smutně zdlouhavém finále mám jasno o tom, že z téhle události ve mně převládá zklamání. Když je pokračování nejsilnější ve chvílích, kdy vzpomene nebo na scénu vrátí původní postavy a ty nové mě většinu času zdržují od toho, co mě doopravdy zajímá, je něco špatně. (19.12.2019)