Lachtaan

Jeden z velkých důsledků globalizace je beze sporu Halloween, svátek, který v západním světe znamená už možná více než Velikonoce, ale v našich končinách je stále na pomezí uznání a absolutního bojkotu. Co mu ale upřít nelze a ani se tomu už nejde vyhnout, je jeho impakt na svět popkultury, ve filmu především.

A jelikož já jsem každým rokem čím dál tím větším fandou hororů (těch, co mají ambice k tomu být koukatelnými), řekl jsem si, že bych měl zavést halloweenskou tradici zhlédnutí alespoň jednoho zástupce tohoto žánru právě kolem tohoto data. Stejně tak jsem si už v roce 2018 nastavil pravidla na Štědrý den, kdy přesně v tenhle den doháním některou ze starých českých pohádkových klasik, tak od letoška se mi to snad bude dařit i 31. října, případně 1. listopadu na takovou nepsanou oslavu svátku, který neslavím skrze přehnané kostýmy a párty, ale skrze jeho skvělou symboliku. Včera jsem to vykopnul letošním Kostlivcem a i přes jeho nemastné neslané recenze se já osobně můžu řadit mezi ty, co si tuhle neoriginální, ale funkční žánrovku užili. Podobným překvapením prý oplývá i Pavučina, budu muset napravit.

Děje se to tak málo, že to musím zmínit i tady. Ve chvíli, kdy se pouštím do nového seriálu (může jít o běh na delší trať i o krátkou minisérii), mívám velmi často problém s tím, že jsem jej sice ve velké míře očekával, ale pilot mě nikdy nedokáže vtáhnout takovou měrou, že bych se velmi rád okamžitě pouštěl do pokračování.

V historii mého brouzdání po seriálovém nebi se mi to stalo jen párkrát - znamenitě to mám v hlavě stále v případě stále nepřekonaného Darku, ale nedávno mě tento pocit zasáhl třeba i The Boys. Proč se k tomuto pocitu chci ale vyjádřit zrovna teď, jde na triko trochu zapadlé, přesto naprosto vypiplané minisérii. Nejde o nic jiného, než loňskou Ďáblovu hodinu, kterou si u mě Prime Video zase pořádně šplhlo a momentálně sérii hltám, byť to jde klasicky dost pomalu. O to víc se ale už od oné první geniální epizody těším nejen na každou další, ale hlavně na to, kam se to zahalené mysteriózno nakonec ubere. Prozatím doporučuju naprosto všem!

Jako člověk, co byl odmala odkojen na nejrůznějších animovaných filmech a seriálech, k tomuto žánru silně inklinuju i teď v dospělosti a s jistotou můžu říct, že už se to nikdy nezmění. Proto musím čas od času ke kresleným (či 3D záležitostem) zabrousit i nyní a zrovna dneska jsem zase konečně sáhnul opravdu dobře.

Animované zpracování biblického příběhu o tom, jak Mojžíš rozestoupil Rudé moře a převedl Izraelity z egyptského otroctví, mě už jen zasazením do mého oblíbeného arabského světa lákalo dlouhé roky, stejně tak dlouho ovšem nikde nebylo ke zhlédnutí, pomineme-li občasné reprízy o víkendových odpoledních časech na Nova Cinema. Naštěstí tu máme SkyShowtime, na němž lze najít několikero výborných animáků od mého snad nejoblíbenějšího studia - DreamWorks. 

Mohl bych tu totiž ještě mnohem déle polemizovat nad tím, zda upřednostňuju radši toto studio, konkurenční Pixar či třeba samotné Disney, jehož tvorbu alespoň já od "bílé lampičky" stále odlišuju. Pod každým tímto velikánem najdu své silné favority, které moc rád budu jednou pouštět vlastním dětem, ale ruku na srdce - vždyť pod DreamWorksem vznikl Shrek, Madagaskar či ve spolupráci s britským studiem Aardman Slepičí úlet nebo Spláchnutej. O loňské bombě Kocour botách 2 ani nemluvě. No a po čerstvém zážitku s Princem egyptským musím v dohledné době zkusit i podobně laděné Eldorádo a Sindibáda.

Jednou za čas je více než zapotřebí upravit profilovou sekci "O mně", kde kromě obecných informací o mé osobě a mých filmových preferencích pravidelně obměňuju žebříčky filmů napříč různými kategoriemi, nejčastěji musím měnit trojici ohledně nejočekávanějších filmů nejbližšího období, protože nelze mít v září mezi nejočekávanějšími filmy roku červencové kino premiéry. 

Mnohem větší změnu jsem ovšem nyní provedl na mém druhém profilu LachtanShows, kde skoro na denní bázi hodnotím veškeré epizody všech seriálů, co sleduju a u nichž epizody hodnotit lze. Dlouho jsem měl žebříčky seriálů rozdělené do trojic dle žánrů, na základě tohoto dělení se ale v současné době seriály hodnotí velmi těžko, už i jen proto, že se soustředím na pár vybraných žánrů a takové sitcomy třeba vůbec nesleduju.

Vyměnil jsem tedy třeba top trojku akčních nebo sci-fi seriálů za mnohem příhodnější dělení - dle služeb, na kterých lze ty nejlepší seriály vidět. Stanovil jsem tedy top 3 Netflix, HBO a Apple TV+ originals, doplněné o nejlepší seriály na Disney+ a SkyShowtime, které hodně přebírají od různorodých stanic (Hulu, Paramount+...) a bylo by nespravedlivé uvádět seriály jako jejich originální produkci. Až mě napadnou další poněkud netradiční dělení, určitě zase doplním. Už teď přemýšlím nad sekcí Seriály s nejlepším zakončením, kde rozhodně nebudou chybět pecky jako Breaking Bad a Better Call Saul.

Nevím, zda k tomu filmový průmysl inklinoval hned ve svých začátcích, ale už v průběhu druhé poloviny 20. století se dělo to, co je dneska hlavním motorem filmové popkultury - úspěch jedničky zaručuje dvojku, ta trojku a v současném honu za chechtáky je běžné, že se z nevinného snímku rozjíždí samostatná značka s rozvětveným vesmírem navazujících i předcházejících seriálů či třeba i animovaných verzí. 

Asi bych s tím byl i dost spoko v případě úspěšných, ale hlavně stále kvalitních a koukatelných děl, jediným zádrhelem v mých očích je v případě téhle taktiky čas, který musím dané sérii či rovnou celému univerzu obětovat a já se svými sklony k puntíčkářství mám (bohužel) nejraději všechno zkompletované hezky naráz. Takže načnout sérii o 5 filmech je pro mě téměř nereálné, byť může jít o záležitosti, kterým bych rozhodně měl dát šanci.

Mám kvůli tomu velké resty nejen u Rockyho, kde musím zakusit zaručeně minimálně kultovní jedničku, ale třeba i u první trilogie X-Menů, na níž si brousím zuby už nějaký ten pátek. Dneska jsem se tak trochu upsal i Jacku Reacherovi, který sice disponuje jen jedním navazujícím filmem (což zvládnu dokoukat), ale také opěvovaným seriálem na Prime Video, který mi leží ve watch-listu skoro od jeho loňského vydání. Takže když to celé dilema vezmu z druhého konce, alespoň se k seroši snad konečně dokopu.

V poslední době mám se svým lednovým předsevzetím věnovat se zdejším příspěvkům v pravidelné kadenci čím dál tím větší problémy a už se mi nedaří být aktuální ani v momentech, kdy mám opravdu zajímavé podněty k dalším pár odstavcům. Zítra už to bude týden, kdy jsme se se spolužáky vydali do Prahy na speciální předpremiéru vskutku očekávaného, byť v našich končinách velmi nevídaného filmového kousku - poprvé jsem viděl na plátně sci-fi film, co primárně vznikl v rukou českých tvůrců. A přestože jsem své nadšení zhmotnil už v samotném komentáři u Bodu obnovy, nelze se nerozepsat více i tady.

To, že dokázali čeští tvůrci prolomit bariéru nezáživných, až spíš odpadních romantických komedií, kterých u nás vznikají ročně desítky! a přinesli revoluční žánr, na který my, opravdoví filmoví geeci tak čekáme, je jedna věc. Ale že jsem tuto událost mohl vidět zadarmo s více než týdenním předstihem a ještě za doprovodu moderace oblíbeného YT tvůrce Torena a za účasti samotného režiséra Roberta Hloze a producenta Jana Kallisty, je věc druhá. Tyto aspekty filmu přidaly ještě několik bodů navíc a jsem rád, že TotalFIlm čas od času využije tuhle marketingovou strategii a zkusí oslovit co nejširší publikum i u snímku, nad kterým bude neprávem zhýralé české obecenstvo pouze ohrnovat nos. Takže ještě jednou - běžte na to, kurde!

Možná je můj každý druhý zdejší příspěvek o tom, co jsem si zas na chvilku zaplatil za streamovací platformu a co na ní hodlám určitě vidět, ale přesně o tom má strategie sledování filmů a seriálů je a asi se ještě nějakou dobu nezmění, minimálně v to doufám.

Každoročně si fakt jen na chvilku předplácím amazoňácké Prime Video, protože ač se to nezdá, tahle nenápadná služba do toho už šlape nějakou dobu i u nás a nejen že většina rozhraní už je v češtině, ale i mnoho titulů dokonce disponuje českým dabingem. A to všechno za extrémně nízkou cenu v porovnání s konkurencí - pořád pouze 79 Kč/měsíc. A pokud jste chytří, založíte si s kamarády víc profilů a už vás to nestojí skoro nic.

A přitom tam za takový pakatel máte v současnosti takové nezměrné filmové pecky jako Pán prstenů, Hobit, Gladiátor nebo třeba Klub rváčů. Já tohle všechno sice už samozřejmě viděl, ale co nevidět musím skočit po nejvyhlíženějšícch kouscích mága mysteriózna Davida Lynche - Mullholand Drive a Sloní muž. Do toho jsem už konečně začal dohánět letitý seriálový rest v podobě největšího seriálového koně celého Primu - The Boys. A musím zpětně docenit, jak kvalitní seroš to je. A to jsem viděl zatím jen dvě a kus epky.

Asi zatím nejdelší zdejší odmlka v příspěvcích do deníku byla způsobena konečně uskutečněnou největší odměnou za složeného bakaláře - cesta na druhý konec světa, do Jihoafrické republiky. Pobýt pár hodin v neuvěřitelném Kataru a pak více jak týden ve skvostném JARu je rozhodně životní zkušeností, na kterou budu nadosmrti vzpomínat, ale k životnímu zážitku jsem se skrze Qatar Airways dostal i právě formou filmů.

Na palubě letadel této nadstandardní společnosti má každý cestující k dispozici digitální rozhraní s názvem ORYX ONE, v němž během své cesty může svévolně sledovat stovky nejrůznějších filmů, a to dokonce i těch, které ještě nedávno okupovaly kina (Super Mario Bros. ve filmu nebo John Wick: Kapitola 4). Já jsem během celkem 4 letů stačil vidět filmy pouze dva, divného Hypnotika na cestě z Prahy do katarského Dauhá naštěstí nahradil naprosto geniální Nezvěstnou během letu z Kapského města do Dauhá a spravil si tím chuť. Jedinou nevýhodou tohoto rozhraní je problém nastavování titulků, jinak bych s anglickými zkusil nějaké vyloženě arabsky mluvící dílo či cokoli z bohaté nabídky Bollywoodu.

Vlastně už třetí rok po sobě se ve druhém prázdninovém měsíci upínám trochu nevšedním filmům, a to především díky trochu netradičním VOD službám, které nenabízejí zrovna mainstreamové kousky. A vzhledem k tomu, že se mi s přibývajícím věkem stále ztěžuje náročnost na kvalitu filmů, už mi těžko postačí služby typu Disney+. 

V roce 2021 jsem si rovnou dvakrát na chvilku (a letos rovněž) předplatil službu Edisonline, která se soustředí na festivalové, ryze evropské filmy a zhlédl tam nejednu velkou pecku (filmy Anderse Thomase Jensena). Loni se do tohoto osobitého portfolia přidala služba KVIFF.TV, s níž jsem trávil značnou část srpna (Corpus Christi, Komorná...). A letos jsem jen díky oblíbenému podcastu Geekec zjistil, že je u nás dostupná služba MUBI, co obsahuje nejednu kultovní pecku, kterou by měl vidět každý správný filmový geek. A tak mám před sebou konečně alespoň část filmografií mága mysteriózna Davida Lynche či tvůrce křehkých asijských romanťáren Wong Kar-waie.

Celé letošní jaro jsme doma trávili večery po boku Batesova motelu, seriálu, který se rozhodl "zrymejkovat" kultovní horor Psycho a aniž bychom znali originál, seroš vyzkoušeli a užívali si jej od začátku až do samotného konce. Dokonce s pocitem, že se s každou další řadou dostavovala vzestupná tendence. 

Dneska jsem se konečně rozhoupal a vyzkoušel nejslavnější dílo nejslavnějšího hororového mága 20. století, Psycho konečně zhlédl a třebaže jsem se bál, že se mi o sebe budou přít zážitky z Batesova motelu a z tohoto filmu, ve finále se obě verze spíše doplňují, jak jsem již koneckonců uvedl v komentáři u filmu. A tím alespoň můžu rozbít obecně zaryté předsudky o tom, že je zcela zbytečné předělávat kvalitní filmové kousky.

V zápřahu tak povedeného filmového zážitku se chci co nejdřív vrhnout na dohnání dalšího kultu - Věci, která je sama již remakem, ten první superstarý ale rozhodně vynechám i dle zdejších mizerných čísel. Stejně tak nebudu poté pokoušet zhlédnout novou verzi z roku 2011, jež rovněž nepředstavuje žádný šlágr. Spíše jen prostou, podobně bezduchou blbinu jako je filmová předělávka výše probíraného Psycha z roku 1998, které až Batesův motel ukázal, jak moc hloupá je.

Když se v posledním týdnu neskloňuje ve světě nic jiného, než tahle filmová dvojudálost, musím se k ní tady vyjádřit i já, už jen vzhledem k tomu, že jsem předevčírem konečně viděl oba kousky a nemůžu být nadšenější. Mezitím co od Oppenheimera jsme všichni filmoví geeci očekávali filmový event roku (a že jsme ji dostali!), nad Barbie jsme dost ohrnovali nos a nedokázali docenit nic kromě vypiplaného vizuálu a epesního obsazení. A hle - on se snímek vyvedl ve všech ohledech, skutečně mě nenapadlo, že na pohled tak ujetá záležitost vyrukuje s tak poutavým scénářem a absencí jediné zbytečné nebo dokonce až trapné pasáže.

Rozhodně se nebudu stavět do pozice, kdy bych měl zvolit, která z částí Barbenheimeru je lepší (to si snad nedovolí vůbec nikdo!), oba filmy krásně dokazují, jak se dá srdce správného filmového fanouška získat skrze ty vůbec nejodlišnější žánry i celková vizuální a vyprávěcí pojetí. A tržby Oppíku dokazují, že lidé ještě neztratili vkus a rádi podpoří i tak megalomanskou, byť na zážitek dost těžkotonážní událost.

Rozhodně nejsem jediný, komu se čas od času stane, že rozkouká seriál, se kterým to ne a ne vzdát, protože má rád věci dokoukané, ale dostaví se nevyhnutelná fáze, kdy nezbývá nic jiného, než sledování ukončit, byť v půlce seriálu či dokonce na samotném začátku. Není toho u mě osobně příkladem jen kdysi oblíbený Zaklínač, jehož třetí série už je pro mě takovým utrpením, že jsem jej v aplikaci TV Time musel hodit do sekce Stopped. A v průběhu let tam neskončil jediný.

Z mého kdysi oblíbeného Arrowverse tam už dávno skončila krkolomná Supergirl, která se dala sledovat kvůli hezké Melisse Benoist pouze v první sezóně. Nejinak tomu bylo u zbratřelých Legends of Tomorrow či velmi populárního Flashe. U toho jsem vydržel 6 sérií z 9, ale stal se z toho takový brak, že je mi to dodnes líto. Kvůli silného úpadku jsem takto vzdal sledování i netflixáckého animáku Big Mouth a seriálu Na mušce od AMC, kam mě nalákala hlavně má múza Jodie Comer. Dobrou první sérii bohužel už pak vystřídal hodně nezáživný děj.

Všechno tohle píšu hlavně z impulsu toho, že už od května bojuju se sledováním opěvovaného AppleTV+ seriálu Silo, s nímž jsem se snažil sejít několikrát, ale musím skončit po 4. epce. Alespoň prozatím. Třeba mě přesvědčí druhá série, kterou už stanice objednala.

Možná jsem se k tomu vyjadřoval už nejednou v zimě, kdy jsem se deníčku věnoval na mnohem častější bázi, ale v současném opojení seriálem Miliardy se musím zase jednou zmínit o tom, jak není třeba český dabing natolik zatracovat. Seriál sleduju především v práci, při níž je zapotřebí české stopy, jelikož seriál ze 60 % pouze poslouchám, nikoli soustředěně koukám. A nutno zmínit, že dokud byl seriál vysílán v našich končinách pouze skrze HBO, stanice k němu vytvořila opravdu sedící české audio, po němž pro mě bude snad až náročné sledovat nejnovější díly v jazyce původním. Na SkyShowtime, kde Miliardy sjíždím, je totiž čeština pouze u 5 sezón a nevěřím, že dokud nedorazí v říjnu finální díl celého seriálu, tak bude česká stopa kompletní. Možná jedině na HBO Max, které si ale neplatím pravidelně. Těžko se mi bude zvykat na situaci, kdy démonický Bobby Axelrot s tváří démonického Damiana Lewise nemluví hlasem démonického Marka Liberta.

Červenec roku 2023 se zapíše do filmové historie už jen třemi velkolepými premiérami, na něž celý svět čeká dlouhé měsíce, ba možná i roky. Sedmé Mission Impossible, Barbie i Nolanův Oppenheimer hodlají vysát peněženky všech velkých filmových fandů na maximum, já si vedle toho chci ještě skočit na mnou vyhlížené páté Insidious a dost možná bych klidně dal alespoň v našem lokálním kině po delší době šanci českému filmu - Dvě slova jako klíč.

K tomu všemu se mi samosebou stále rozrůstá watchlist napříč všemi možnými streamovacími platformami, nedávno jsem na Netfllixu zavadil o dobře vypadající polskou krimi Jak jsem se stal gangsterem a jako velkému fandovi španělštiny by mi neměli utéct zajímavě vzhlížející Psanci. K tomu si hodláme (nejen) kvůli třetí sérce Veliké zase dát na měsíc HBO, tudíž konečně vyzkouším jeden z více proklamovaných letošních hororů - Evil Dead Rise.

Přestože jsem ohodnotil více jak 3000 zdejších záležitostí, z čehož je cca 2400 filmů, stále jsem neviděl spoustu nepřeberných klasik, které neunikly ani lidem, co na filmy koukají opravdu sporadicky a až nyní zase na některé přichází řada. V týdnu jsem například konečně viděl Ducha, kterého jsem z dětství znal pouze skrze onu úvodní scénu, která nasměruje celý vývoj následujícího dění, teď jsem díky službě SkyShowtime velmi rád, že jsem konečně zhlédl. Když už jsem se konečně sešel s pořádnou rolí Patricka Swayzeho, muselo včera dojít i na legendární Hříšný tanec. A i ten mi mile překvapil. Přeci jen oba filmy kromě hlavní mužské role pojí brutálně kultovní hudební podkres.

Do budoucna už máme rozhodnuto, že musím dohnat i například opět hudebně opředenou Pomádu či všemi ostatními tisícekrát viděné Pretty Woman. Přítelkyně už přemýšlí, jaké další resty bych si měl co nejdříve doplnit.

Čerstvý zážitek s Květem pouště, dramatem s obrovsky mocnou vypovídací hodnotou o problematice ženské obřízky ve světě, ve mně zanechal tak intenzivní nával emocí, že se musím poohlédnout za podobně citlivými filmovými zážitky, které nenechaly mé oči suché. 

Když poohlédnu pod filtrem dramat, kterým jsem udělil 5 hvězd, nelze si mezi posledními zhlédnutými nevzpomenout na turecké drama Dárek do cely č. 7, z loňských viděných ve mně poměrně silně zarezonovalo Mezi řádky. Mezi méně profláklými, ale stále povedenými filmy, co člověka na nějakou chvilku odmlčí, je třeba vyzdvihnout postarší novozélandské drama Kdysi byli bojovníky.

Z těch známých záležitostí, u kterých je zapotřebí vlastnit nejeden balík kapesníků, jsou samozřejmostí nejsmutnější z nejsmutnějších Zelená míle, Hačikó - příběh psa nebo obdobné Marley a já, z mého subjektivního pohledu můžu přidat ještě Trosečníka. Speciální shoutout musím vytvořit opět trochu polozapomenutému dramatu Lion, k němuž ale zajisté zná každý druhý soundtrack od populární Siy.

Vlivem ukončení školy začaly první letní cesty a filmy pozbyly důležitosti, stihli jsme v Tatrách pouze nové Vyproštění, které se u mě stejně minulo s přehnaným očekáváním a vlastně se stavím do menšiny, co nechápe, proč druhý díl disponuje vyšším hodnocením než ten první. 

S úderem dnešní 11. hodiny jsem si konečně po týdnech čekání (nevyplatilo by se kvůli nedostatku času) zaplatil po 2 letech na měsíc videotéku Edisonline a jdu se vrhnout na všechno, co mě na ní čeká. Ať už to je k mé bakalářské práci se pojící Květ pouště nebo třeba šílená, ale věřím, že dost zábavná blbina Boj sněžného pluhu s mafií.

Do toho už pokukuju, co nás letos čeká na Karlovarském festivalu, protože jej konečně po letech dlouhého plánování alespoň na jedno odpoledne konečně navštívím. Vůbec první jordánský film, co jde do světa Jen ať je to chlapec nebo drama o následcích výbuchu v Bejrútu v srpnu 2020 s názvem Tanec na okraji sopky jsou velkými lákadly.

Sice už jsem několik dní úspěšným absolventem vysoké školy a můžu si užívat tříměsíční volno, to ale začnou formovat spíše cesty, na nichž opět nebude na filmy či seriály příliš času, takže se k dohánění restů dostanu jen v těch několikadenních mezerách mezi jednotlivými výlety a dovolenými. Zatím se tedy spíš daří jen po večerech dokoukávat velmi zdařilý seriál Pád, který jsme odkládali dlouhá léta. K němu bych rád po více jak čtvrt roce konečně dokončil Yellowstone a pomrknul alespoň na 1883, k tomu jsem ovšem už v květnu rozkoukal Miliardy, které mě chytly takový způsobem, že opravdu nevím, jakému seroši se věnovat dřív.

Do toho nemůžu nechat ladem i filmový svět, do něhož bych se chtěl opřít skrze starší kousky, co nám visí na dostupném streamu, proto mám stále hejble dát alespoň na měsíc zase šanci videotéce Prime Video, kam nedávno přibyly mnou velmi vyhledávané kousky Davida Lynche. Sice ne všechny, chybí mi tam například Modrý samet, ale Sloního muže či Mullholand Drive bych si mile rád dopřál co nejdřív. K tomu už fakt potřebuju na Primu vidět seriálového Reachera. 

Nikoli Pride Month, ale spíš Proud Month začal dva dny nazpátek, hříčku si tentokrát dovolím kvůli tomu, jak jsem hrdý na to, kolik nám toho kinaři hodlají nasypat zrovna v období, kdy první týden neuvidím jediný film ani doma a pak už vyrážím na cesty, takže budu stíhat taky velké prd.

Ale rád si tu odložím, že kromě Spideyho, na kterého se snad vrhneme ve čtvrtek, mi tenhle měsíc rozhodně nemůže utéct ani Mezi živly, rád bych zkusil Kostlivce a když bude nálada a hlavně ten velmi omezený čas, tak bych dost možná dal šanci i Flashovi. Co mě ale z nejočekávanějších novinek vůbec neláká, jsou paskvilně vypadají noví Transformers a pro mě zcela zbytečný pátý Indy. I přesto, že jej točí génius James Mangold.

Se včerejším večerem stráveným s další hutnou španělskou jednohubkou si nemůžu nezavzpomínat na všechna ta skvělá díla z této, mnou velmi oblíbené, španělské země a mezi nimi tkví i právě kousek, k němuž se váže název dnešního příspěvku. Ten jsem totiž zvolil i jako paralelu na mou zdejší mírnější aktivitu, jelikož mě nevyzpytatelné cesty Boží pomalu ale jistě dovádějí ke státnicím, po nichž, v případě úspěchu, se budu moct zase opřít do filmů a hlavně do nejednoho rozkoukaného seroše pořádně naplno. 

I proto jsem si teďko semtam dopřál nějaký filmík v ranních hodinách, ačkoli mě až na včerejší Mokřinu žádný příliš nezaujal. Vedle toho jsem po večerech s rodiči zkouknul jen naprosto zábavnou minisérii Zlé sestry (kdo má Apple TV+, dejte si to), další seroše zanedbávám až nechvalně moc. Tak snad budu moct od příštího čtvrtka už jako pan bakalář naskočit zpátky do rozjetého vlaku. Počínaje trochu ujetým nápadem oslavit státnice návštěvou kina na nového Spideyho hezky pěkně v obleku.