Lachtaan

Je možné, že jsem v průběhu těch více jak 8 let tady na databázi už několika filmům odebral hodnocení ve chvíli, kdy jsem si uvědomil, že si je buď opravdu nepamatuju nebo jsem je tehdy ani nedokoukal a v těch 15 letech měl prostě potřebu ohodnotit všecko, co jsem kdy snad jen zahlídl v televizním programu. Teď jsem ovšem dospěl do fáze, že to tu i rád promažu. Ne že bych chtěl, aby mi zdejší čísla spíše ubývala, než přibývala, ale už jen proto, abych zamezil jednomu z nejzastoupenějších žánrů komedii, musel jsem se dneska pořádně podívat na zoubek tomu, co jsem tu kdysi ohodnotil a co si vlastně mé hvězdičky nezaslouží.

Prošel jsem tedy hlavně ty prostoduché a většinou i fakt mizerně hodnocené přisprostlé komedie, které jsem jako správný puberťák kolem 12. roku věku vyhledával ve velkém. Dneska bych si znovu pustil už jen ty opravdu za něco stojící (Prcičky, Šéfové na zabití, Millerovi na tripu...), jsem tedy rád, že už mi profil nehyzdí věci typu Zevlovat a prudit, Domácí mazlíček nebo úplné odpady jako Děsnej doják. V tom jsem fakt ČSFD vděčný, že mi v životě nasměrovala, jaké filmy bych měl sledovat a jakým se vyhýbat obloukem.

V průběhu dvou dní jsem se sešel rovnou se dvěma filmovými kousky, o kterých bylo nebo je momentálně všude slyšet a diskuze přetékaly (či přetékají) až za hranice uzavřených komunit filmových geeků. Ano, i divácky vskutku nepřístupná Velryba nejen nominací a následnou výhrou Oscara za nejlepší mužský výkon v hlavní roli se dostala do podvědomí i těm, co filmy nežijí každodenně a já si ji mohl díky konečnému přidání do portfolia platformy KVIFF.TV dopřát. Sice jsem si službu předplatil zase na měsíc trochu nešikovně těsně před státnicemi, ale nějak to skloubím, abych ji využil a zase u ní příliš neprokrastinoval.

Samotná Velryba je potom hutným, tématem silně nepříjemným dramatem, které musí každému vlézt hluboko pod kůži a zanechat v něm alespoň uvědomění, jak by si měl vážit svých blízkých a svého duševního a hlavně fyzického zdraví. Brendan Fraser je ve svém comebacku opravdu famózní, zvlášť když víte, že do této role promítl hodně ze svých životních útrap. Kdo tenhle kousek ještě nezažil, dejte si to.

Druhým, už mnohem profláklejším kouskem, co teď dominuje v celosvětových kinech (i ti zabednění Číňani to k sobě pustili), je třetí (a poslední návrat) oblíbených Strážců Galaxie, kteří všem někdejším fanouškům komiksového giganta Marvel doručují možnost se vrátit do časů, kdy z této stáje přicházely kvalitní, zábavné, dobře vypadající a nestupidní sci-fi kousky, u kterých se nebudete nudit ani po více jak dvouhodinové stopáži. Jak už jsem napsal v komentáři pod filmem, tohle není rozlučka jen s bandou kolem mého oblíbeného Rocketa, ale s Marvelem takovým, jaký jsme jej po více jak 20 filmů milovali. Já už teď jdu fakt do toho učení, u něhož budu sjíždět celý soundtrack.

Protože je mnohem snazší nacházet další a další kousky ke zhlédnutí, než postupně redukovat ty už dávno vyhlídnuté, reklamy na FB mi zase navnadily, abych upoutal pozornost na videotéku Edisonline, se kterou jsem se už nejednou sešel předloni a zkouknul na ní nejeden skvělý film. 

Kdyby tohle teda náhodou někdo četl a zajímalo ho, co bych tam vypíchnul za kousky, co chci určitě vidět, začal bych rozhodně Květem pouště, filmem, co mě posadil na zadek jen svým popisem. Těžkosti, o kterých pojednává na základě předobrazu děsivých skutečností v Somálsku, mě okamžitě upoutaly, byť už teď vím, že mi po zhlédnutí bude těžko. Abych ještě zůstal u přenesení kruté reality na filmovou pásku, nelze nezmínit libanonský Kafarnaum, který mi jako příznivce kultury Blízkého východu ohromně láká.

Abych už na poli služby, co se zaměřuje na evropskou tvorbu, zůstal opravdu na území Evropy, musím upnout pozornost na dva nelehké německé filmy - Narušitele systému a U Zlaté rukavice. Opět díla, která bych už teď nedoporučoval jako odpočinková. K nim lze přihodit z mého oblíbeného severu mnohem profláklejší, nedávnou přidanou trilogii Dealer. 

A z toho, co jsem kdysi na Edisonline už stačil zhlédnout, musím dál do světa popostrčit jakýkoli film od šikovného Dána Anderse Thomase Jensena, který už od přelomu tisíciletí maká na takové sérii ujetých krimikomedií, které netvoří ofiko provázané filmy, ale téměř v každém si užijete Madse Mikkelsena nebo Nikolaje Lie Kaase.

Jestli něco opravdu nechápu, tak jsou to názory mnohých, že už nemají na co koukat. Problém, co bych fakticky chtěl mít. Já se potýkám s tím protichůdným a nejspíš značně horším. Se všemi možnými filmy a hlavně seriály, které jsem už stačil zhlédnout, mi neustále nabobtnává můj watch-list a vůbec nestíhám dohánět všechno, co na mě každým dnem pokukuje a přeje si, abych to pustil.

Je to hlavně způsobené expanzí možností, jak dané kousky vidět. Na Netflixu to není jen populární Poslední království, které je přeci jen se svými 5 řadami běh na delší trať, ale i třeba pozoruhodně vypadající minisérie Agent, Tekutý písek a Clickbait. O izraelské Faudě ani mluvit nemusím. Seriálově momentálně asi nejvíc využívám SkyShowtime, kde se pomalu sunu k dokončení Yellowstonu, abych se poté vrhl ještě na jeho prequely 1883 a 1923 a další Sheridanův kousek Starosta Kingstownu. Pak jsou v plánu ještě Gangy Londýna.

Ze služeb, které momentálně nemám, ale brzo je budu muset z dále uvedených důvodů obnovit, mám resty na Prime Video, kde na mě čeká nedávno doporučená Ďáblova hodina nebo akční Reacher. Superhodnocená Clarksonova farma si u mě taky bude muset vydobýt pozornost. No a pak je tu HBO, do něhož mi zahučí zase nemalé peníze, než zkouknu veškeré jeho vlajkové lodě, které by měl vidět každý správný fanoušek. Jmenovitě jde o Rodinu Sopránů, The Wire, Boardwalk Empire, Boj o moc nebo třeba nenápadné, ale stále skvěle hodnocené Oz a Sněží!

S právě probíhajícím CinemaConem se přímo roztrhl pytel s nejrůznějšími oznámeními, prvními shoty, ukázkami či přímo trailery ze všech nejmocnějších filmových stájí a člověk v té vší záplavě pomalu ani nestíhal sledovat, co všechno nás čeká (a asi nemine). Vedle posledních lákadel na květnové velkofilmy jako Rychle a zběsile 10 nebo Strážci Galaxie: Volume 3 se nešetřilo teasingy na můj čím dál tím víc oblíbenější žánr - horor. V červnu přiletí zatím zajímavě bubající Kostlivec, v červenci se po letech konečně vrátím do jedné z nejlepších hororových sérií Insidious. Do toho vyšlo pár fotek k chystané druhé Sestře a oznámení, že svět Conjuringu se rozroste i na obrazovky streamingu. Jak nečekané v dnešní době.

Kromě toho jsem nadšený z první ukázky na kouzelnou Disneyovku Přání, která má jako oslava 100. letého jubilea Walt Disney Animaton Studios vzdát poctu všem různým příběhům a stylům animací v průběhu této éry. Ve stejném měsíci se vrací i Francis Lawrence se svou úspěšnou sérií Hunger Games a jelikož mám filmy (a hlavně knížky!) fakt rád, tak budu u toho. Už jen proto, že Rachel Zegler je v traileru naprosto kouzelná a začínám se o to víc těšit na připravovanou Sněhurku, kde člověk nebude vědět, zda fandit jí nebo královně s tváří Gal Gadot.

Při včerejším dokoukání vymazleného animovaného bangeru jménem Arcane jsem si uvědomil, jak extrémně si cením seriálů, v nichž jsou tak poutavě vystavěné úvodní sekvence, že je prostě nechcete přeskočit, i když už je znáte nazpaměť a vlastně vás značně zdržují a díl je o jejich dýlku zbytečně natažený.

Není to ovšem příklad jen Arcane a jeho intra s perfektní animací a ještě lepším hudebním doprovodem skrze song Enemy od mých oblíbených Imagine Dragons. Anglický termín "unskippable intro" se skloňoval již za dob nadvlády Hry o trůny, kde úvod přeskakovali jen opravdoví barbaři. Soundtrack z něj se stal kultem.

Obdobnou husí kůži jsem zažíval i u Vikingů, kde ústřední píseň rovněž nešla přeskočit, ačkoli jsem posléze zjistil, že se byť na chvíli objevila už v Perníkovém tátovi. V tom zazněla další skvělost a to píseň Goodybe od interpreta Apparat, kvůli které jsem nikdy nepřeskočil intro mého vůbec nejoblíbenějšího seriálu - Dark.

Pokud zůstaneme u působivých úvodních znělek i u výtvorů poslední doby, hodně podmanivé vám nabídne třeba Odloučení na Apple TV+.

Posledních pár dnů jsem tak trochu masochisticky zase zabruslil mezi vůbec nejnovější díly nekonečných Simpsonových, kteří už značnou částku řad přesluhují, ale stále jedou dál a asi minimálně v USA si pořád drží sledovanost. A já patřím mezi zapřísáhlé konzervativce, co na tomhle fenoménu milují jeho minimalistické, ale o to víc procítěné začátky, hlavně období 4.-6. sezóny (epky typu Vzhůru na prázdniny nebo A s Maggií jsou tři). 

Pravdou ovšem zůstává, že rozhodně nehážu nemilosrdné odpady novým dílům jen proto, že můžu (spousta zdejších uživatelů), naopak čas od času i v tom braku, co se ze seriálu stal, najdu třeskutě hravý díl, co bych si nejradši hned příští týden pustil znovu. Doporučuju loňskou parodii na To, díl Ne to ne.

Nebudu brečet, když Simpsonovi brzy skončí, ale pro občasou invenci a snahu zdařilou cestou parodovat současná společenská témata nebo trendující filmy/seriály jsem vlastně rád, že tu stále máme takhle osvědčený projekt. A netřeba na něj házet tak ostré vidle, jako má ve zvyku kdejaký superexpert.

Do kin přichází novinka On se bojí osobitého vizionáře Ariho Astera, který svět dobyl už skrze výstřední, ovšem dost kvalitní díla Děsivé dědictví a Slunovrat. Všechny jeho kousky vycházejí z (ko)produkce studia A24, které sice stále vytváří filmy pro omezené publikum, čím dál tím víc se ale dere na výsluní a už i laici o něm začínají slýchat, viz letošní oscarový vítěz Všechno, všude, najednou. I proto mnou cloumá myšlenka, že filmové výtvory přesně tohoto před pár lety ještě nenápadného studia začínají v záplavě prachobyčejných rychlokvašek z produkce velikánů jako Disney zaručovat jistou kvalitu a měla by jim být věnována čím dál tím větší pozornost.

Ano, pořád se mezi nimi najde spoustu záležitostí, co ocení jen hrstka vyvolených. Můžu demonstrovat například u Zabití posvátného jelena řeckého blázna Yorgose Lanthimose nebo naopak u Zeleného rytíře, kde se sám stavím mezi ty, které snímek absolutně minul. Ale za sebe, jakožto člověka, co dává hodně na zdejší procenta, můžu prohlásit, že zrovna u děl A24 na to tolik nehledím. Přeci jen už delší dobu přemýšlím nad loňským hororem Men, co mnozí chválí a přesto disponuje pouhými 53 %. 

Už od úterní projekce nového českého (a dost dobrého!) kousku Zatmění mi leží v žaludku několik recenzí pod tímto filmem, kde se povedený funkční thriller neprávem topí v modrých číslech jen proto, že lidé nedokáží přistoupit na osvěžující trend současnosti, kdy se směle míchají žánry a v mnoha případech to skutečně funguje. Zatmění je přesným prototypem této debaty, zpočátku se tváří jako obyčejná česká komedie, co nenabídne moc nového, aby se v průběhu pomaloučku transformovala v až temný thriller, který si ale zároveň stále ponechává pro jisté momenty odlehčenější notu. A přesně proto mě tak zaujal. Rozhodně nejde o ojedinělý případ a já jsem nesmírně vděčný, že nejeden tvůrce jde touto cestou.

Jakožto člověk, co rád zkouší nové věci a nerad se točí v kruhu těch starých, cením i nezměrnou variabilitu možností, jak a kde sledovat filmy, potažmo seriály. Někdo by mohl namítat, že mu stačí pohodlí domova u jeho UltraHD 4K telky s Netflixem, HBO Max nebo Disney+ (u SkyShowtime by konstatně nadával, že toto rozlišení nepodporuje). Já jsem za tyto vymoženosti samozřejmě rovněž rád, ale rozhodně se nebráním ani jiným možnostem, už jen vzhledem k okolnostem. Pořád se mi daří sledovat v poměrně slušné kadenci jen zásluhou toho, že mi nevadí se dívat na té nejmenší obrazovce - telefonu - a to nejen v práci, kde musím tedy nakoukávat s CZ dabingem, když nemůžu mít uplý pohled na obrazovku celou dobu, poté ale sleduju hlavně seriály i na téměř každodenní cestě do školy. A ač to nemám na obrazovce přes celou stěnu a v nejlepším obraze, zážitek je to pořád stejně dobrý. Raději se uskromnitnež nic klidně 14 dní nevidět.

Pokud do toho neskočí nějaká neobvyklá událost nebo nedávají nic určitého v samotné televizi (o sobotách například Superlov), tak s rodiči den co den sjíždímě po večerech stále Batesův motel. Den, kdy to pokaždé narušíme, představuje ovšem i středa, kdy ČT1 dává námi velmi oblíbený dokumentární pořad Po jedné stopě a jako člověk, co nemá příliš v lásce dokumenty, mě tenhle koncept ohromně baví.

Proto jsme včera na doporučení Martina Písaříka, který je jedním z aktérů výše uvedené roadmovie, zkusili již letitý dokumentární cyklus Bedekr, kdy různé české herecké osobnosti objíždějí Evropu a ačkoli by se mi to mělo jako studentovi geografie a fanouškovi cestování líbit, je na tom vidět ten prostý český styl rychlokvašek, který mi zase zdůraznil, jak mě ty dokumentární kousky příliš nelákají. Přitom ty opěvované kousky - například z dílny Netflixu - dostávají neuvěřitelných kvalit. Už roky mám třeba rozkoukané Seaspiracy, jež fakt už musím co nejdřív dojet. Ale to hlavně kvůli silně ožehavému tématu, o kterém pojednává.

Sice jsem si do repertoáru využívaných VOD služeb zase na nějaký čas přidal Apple TV+ (možnost využít zdarma), jinak ale nabývám čím dál tím většího pocitu, že udržovat si dlouhodobě se vyplatí opravdu jen Netflix. Disney+ půjde po odzvonění posledního dílu třetí várky Mandaloriana do kopru, už nedisponuje téměř ničím atraktivním, výjimku tvoří pár filmů, co do konce dubna asi ještě smlsnu (Expres foto, Kluci nepláčou, Walk the Line…). 

Za to mnou neprávem nezanedbávaný Netflix u mě zažívá renesanci, nejen že se na něj teď sype mnoho česko(slovenských) filmů, kterým dám šanci i já (nedávné Hranice lásky, brzy příchozí Světlonoc či Spolu), ale objevil jsem na něm i mnoho postarších klenotů, které už mi zdobí watch-list a snad z něj brzy zmizí formou odškrtnuto = viděno. Jmenovitě jde třeba o staré vězeňské drama Půlnoční expres, drama s Angelinou Jolie Narušení nebo horůrek s Johnnym Deppem Devátá brána.

Nedávný příspěvek jednoho nejmenovaného influencera o tom, jak nemá rád horory, protože naprosto zbytečně ztělesňují negativní záležitosti jako násilí a smrt, mi vnukl do hlavu myšlenku, že je na tom možná něco pravdy, ale lidé tyto aspekty vyhledávají záměrně a už od přírody má mnoho z nás dáno, že se vlastně bojíme či dokonce znechucujeme rádi. Že místo toho, abychom koukali jen na pozitivní a inspirativní věci, i ve volném čase, kdy chceme utéct a vypnout od těžkostí všedního života, stejně raději usedneme k drsnému thrilleru, kde se vraždami nešetří a preferujeme to před pozitivně laděnou komedií. 

U mě je toho jasným důkazem aktuální sledování všudypřítomnou smrtí protkanéno Batesova motelu, v případě Yellowstonu se také kochám nejvíce scénami, kdy jde fakt do tuhého. Dnešní zhlédnutí hororu Úsměv mě také pobavilo víc než kdejaké “obyčejné” věci, co jsem za poslední dobu viděl a to že rád koukám samosebou i na pozitivně vyhlížející záležitosti.

Když to ale uzavřu zase s ohledem na obecné měřítko, stačí se ohlédnout nejen do množství kriminálních seriálů s obrovským fanouškovským úspěchem, ale i třeba do knižního světa, kde ty největší ovace sklízí morbidní detektivky. Jestli jde o špatnou známku společnosti, že tolik inklinujeme v popkultuře k děsu a hrůze, je asi už na ryze individuálním vnímání.

Pořád patřím do hrstky seriálových nadšenců, co upřednostní spíš seriál o několika sériích (s nutností záruky kvality samozřejmě), než abych sjížděl všemožné minisérie, tenhle formát ovšem dominuje světu již pár posledních let, nelze se mu tedy ubránit a čas od času nabídne takový banger, že ho smlsnu i já, na úkor chvilkového upozadění rozjetého seriálu, co mi zabere mnohem víc času, mnohdy i měsíce. 

Zářnou ukázkou toho je včera konečně ozkoušený Absťák, který jsem si zamiloval natolik, že jsem v práci smlsnul 6 dílů naráz. Streamovací platformy si jsou dost dobře vědomy tohoto zlatého dolu a kují železo dokud je žhavé. Proto mi loni nemohla utéct zdařilá Volavka na Apple TV+, výborná variace na vznik Spotify The Playlist na Netflixu nebo koneckonců i Pam a Tommy od Hulu (u nás na Disney+). V tvorbě těhle uzavřených seriálů, co vás nutí je dát na jeden zátah, se fakt roztrhl pytel a i kdyby mi vymizely výše zmíněné seriály “na delší dobu”, tak na poli těch krátkých mám furt co dohánět. Hlavně takové HBO v tom šlape již dlouhá léta. Už za měsíc dorazí prozatím dost lákavá záležitost s mou oblíbenkyní Elizabeth Olsen.

P. S. A každý, kdo to bere s minisériemi vážně, by si měl dát španělskou Nevinu!

Včerejší den, tj. 23.3.2023, se nesl v duchu rádoby oslav, uběhlo 8 let ode dne, kdy jsem si zde na databázi založil účet a začala éra, kdy už jsem filmy nevybíral a neviděl jinak než skrze červenobílé spektrum. V onom březnu 2015 jsem sem naházel všecko, na co jsem si vzpomněl, že jsem již zhlédl a v průběhu dalších měsíců zdařile dohazoval. Až někdy koncem roku 2015 jsem začal hodnotit opravdu pravidelně a prakticky od té doby tu visím den co den.

Od roku 2018 se i snažím tyto pseudonarozeniny oslavit zhlédnutím nějakého kousku. V roce 2018 jsem započal opravdu skvělým dramatem Velmi nebezpečné známosti, na které rád vzpomínám dodneška s myšlenkou, že bych si moc rád dopřál něco podobného. Následující rok jsem se zrovna do 23.3 ničím netrefil, ale první rok covidový mi umožnil přesně 23.3.2020 konečně vidět české drama Nevinnost, často připodobňované k bezkonkurenčnímu dánskému Honu. Tématikou se filmy sice sešly, konečným dojmem už vůbec, ale 4hvězda padla a zaslouženě. Další rok jsem dohnal velkorest Tenkrát v Americe a loni jsem najel na nový level, kdy slavím zdejší narozky v kině. Tehdy se to sešlo formou předpremiéry výborného českého dramatu Poslední závod, včera premiérou dokonalé akční jízdy jménem John Wick: Kapitola 4. Tak jsem zvědav, po boku čeho budu slavit 9. výročí.

Streamovací válka se zase otřásá v základech a když ne nijak markantně v obecném měřítku, tak minimálně v tom mém uživatelském, kdy zase prozírám situaci, jak se velikán Netflix může naprosto uklidnit, jeho stále sílící konkurence totiž vůbec silná není a jen on trhu suverénně kraluje. Minimálně v pozici, kdy je naprosto jedinou službou, u níž mi za ty dlouhé roky vlastně nikdy nenapadlo ji zrušit. To se ovšem nedá říct o ostatních platformách, mezi kterými divák stále přehrabuje a ne a ne si vybrat, která by za to fakt stála. Současné vlastnění Disney+ půjde pro svou stojatou nabídku za pár týdnů do kopru, hned jak skončí Mandalorian a zkoukne se pár filmových restů, viz Expres foto nebo Butch Cassidy a Sundance Kid. SkyShowtime u nás určitě nějakou dobu vydrží, ač filmová nabídka není tak pestrá, jak se dopředu chvástala, ovšem nutnost dohnat Yellowstone nebo Batesův motel mluví za vše. 

To si raději po ukončení Sheridanverse dám na nějaký ten čas zase znovu aplikací naprosto odporné HBO s ale naprosto lákavými velkoresty jako The Wire nebo Boardwalk Empire. A na filmy pořádného rázu se zaměřím na KVIFF.TV, kde už si paradoxně vyberu spíš než třeba právě na Disney+.

Z deníčku se stal týdeníček a po (skoro) týdnu je tu další podnět pro takovou diskuzi sám se sebou. Tentokrát se zaměřením na stále se rozrůstající fenomén reality shows, co tu s námi sice jsou nějaký ten pátek už od dob slávy VyVolených, řádnou renesanci zažívají až s příchodem Netflixu a jeho marketingové strategie dojit z tohoto žánru absolutní maximum. Přeci jen jsou jeho bizárky, co se posléze řeší skrze všechny sociální sítě, silně sledovány, bez ohledu na to, o jak velké odpady vlastně jde. Budiž toho důkazem věhlas záležitostí jako The Circle, Love is Blind nebo Too Hot to Handle.

Já se vší téhle přeumělkované “kráse” vyhýbám (viděl jsem za covidu první sérii Too Hot), co mi ale nedá a stává se mým týdenním guilty pleasure, je rychlosledování našeho českého Survivora. Sleduji tedy jen sudé díly, ty, kdy se vypadává a přetáčím jen na scény, o nichž lze konstatovat, že mají děj a spád, ale netřeba zastírat, že se těším na každý víkend, až nový díl doženu. K této tématice jsme nyní na Netflixu zakusili nový survival pořad Outlast, za nímž produkčně stojí i můj oblíbenec Jason Bateman. A musím přiznat, že tenhle nemilosrdný koncept se sleduje náhodou fakt dobře.

Po čase je tu podnět pro další příspěvek, nebudu to dlouho omílat s tím, jak moc mi nedávné zhlédnutí geniálního animáku Wallace & Gromit sedlo do vkusu a navrátilo do časů, kdy jsem ujížděl na Slepičím úletu a Spláchnutém. Jen chci podotknout, jak si vlastně nesmírně vážím toho, když tvůrci mého oblíbeného animovaného žánru zkouší jiné cesty a vše nevypadá tak násilně vyumělkovaně jako většina mainstreamových animáků současnosti. 

Vedle studia Ardman, jež stojí za výše zmíněnými kousky, nemůžu nepochválit loňskou odvážlivost u Dreamworksu a nového pojetí dvojky Kocoura v botách, která se hezky opřela o netradiční animaci, co částečně vykopl bezprecedentní první Spider-verse a úplně naservírovala Rodina na baterky. V jejích šlépějích půjdou letošní Želvy Ninja. Ty jsem nejdříve úplně ignoroval a teď je díky tomu vyhlížím ve velkém.

Pak už chci jen okrajově vyjádřit "shoutout" originálním animačním technikám, které se nám zobrazily v nezávislých kouscích jako nedávná česká sonda do nelehkého Afghánistánu Moje slunce Mad nebo na podobnou notu hrající Teheránská tabu. Tematicky skoro totožné a zas jinou animací oplývající Živitel, opírající se o animační styl mistra Tomma Moorea, nesmí ve výčtu chybět.

Zatím asi nejdelší pauzu ve zdejším psaní musím narušit po včerejším večeru po boku druhých, i když spíš pátých Mimoňů, kteří opět zdařile ukazují světlou i stinnou stránku neustálého dojení zaběhlých značek. Už jsem se k tomuhle tématu nahýbal, když jsem tu nadával na letošní Rychle a zběsile 10, u animáků jde ale ještě o víc specifickou formu, u níž nezastavitelnou potřebu točit sequely z velké části i chápu. 

Ačkoli takoví Mimoni chřadnou každým dalším filmem příběhem a dospělého diváka už můžou žlutí mamlasové omrzet, pro děti to stále skvěle funguje a studio tím pořád dojí nemalé peníze. Toho si všímá i gigant animáků Pixar, který se chtěl od roku 2020 zaměřit na pořádnou originální tvorbu (Frčíme, Luca, Proměna) a nechat ladem zaběhlé kultovní série (Toy Story, Auta…), dle výdělků a obecného přijetí je ovšem akceptovatelné, že se sice my, příznivci originality, dočkáme třeba novinky Mezi živly, oznámené páté Toy Story je ovšem na místě. Prašule a popularita pořád vedou nad ryzí kvalitou.

Jakožto člověk, co raději dohání starší kvalitnější díla, než aby mermomocně musel vidět sebevětší hovadinu jen proto, že byla natočená v posledních několik měsících, si musím postěžovat na jeden velký nešvar, jenž jsem nakousnul už včera při hodnocení návštěvy kino projekce Medvěda na koksu. Tenhle film je totiž zářným příkladem fenoménu konzumerismu, kdy je nám v nezastavitelné kadenci servírováno stovky filmů ročně bez ohledu na to, zda jsou ve výsledku dobré či nikoliv. Spousta diváků totiž natolik zpohodlněla, že v současné době kolem nich prošustí třeba 2 a půl hodinové mexické drama s nejvyššími filmovými kvalitami, ale mile rádi podpoří sebedebilnější romantickou komedii na Netflixu s repetetivními argumenty, že si chtějí odpočinout. Neříkám, že je ok vidět za týden 4 filmy z Osvětimi, ale dá se bavit! i u fakt kvalitních děl, zábava se nikdy nerovnala jen prostoduchému humoru. To se ale těžko konzumentům pouze filmů jako je kokešový méďa asi těžko vysvětlí. Pak ať se nikdo nediví, že kvalitky jako Babylon v kinech totálně prohučí a máme je už po měsíci na streamech.