Lachtaan

Už to sem vlivem povinností a méně času nesypu každý den, ovšem dosažení hranice 3000 hodnocení po necelých 8 letech aktivního užívání databáze si vlastní příspěvek rozhodně zaslouží. Dokonce se téhle mety podařilo dosáhnout skrze po delší době stoprocentní filmový zážitek a to rovnou od mého čím dál tím víc oblíbeného tvůrce z čím dál tím víc oblíbené země. A proto se chci krátce ohlédnout za tím nejlepším, co jsem ze španělské tvorby prozatím viděl.

Kromě všech výtvorů génia Oriola Paula musím vyzdvihnout u nás poměrně propálenou filmovou variaci na ničivé tsunami v Thajsku roku 2004 Nic nás nerozdělí. Z animované tvorby, která by se mohla hravě stát vánoční klasikou, nelze neuvést dokonalého Klause. Ryze komediální kousky skvěle reprezentují konverzačka Toc Toc a samozřejmě známější povídkové Divoké historky. 

Již temnějším žánrům v tom vůbec nejděsivějším kralují první dva díly precizního found footage filmu REC, nezaostává za ním ani netflixácká Díra nebo dnes již kultovní Ti druzí. Drsné thrillery pak u mě zastupuje Cela 211 nebo Zatímco spíš.

Ze seriálového soudku samozřejmě celý svět důvěrně zná Papírový dům, já jej objevil současně i se stále neukončenou Elitou, která se sice přetavila v hrozný, ale stále svým způsobem poutavý patos.

Kdyby tohle náhodou někdo četl a chtěl si zajistit doporučení kvalitně vypadajících filmů na nové službě SkyShowtime, nechť se věnuje i dalším řádkům. Vyjmo seriálů ze Sheridanversa a třeba i mnou velmi očekávaných Gangs of London jsem si stihl už náležitě projít filmovou knihovnu a naházet si do watch-listu poměrně bohatou škálu titulů, kterým se chci co nejdřív pověnovat. Vypíchnout můžu dlouho vyhlížený Howardův Oheň, superkultovní Psycho, oblíbenou romanťárnu Ztraceno v překladu, sportovního Berga aka Světla páteční noci nebo posledního chybějícího Mendese ve formě Všude dobře, proč být doma. Ze snímků, co už rozhodně nebudou pro každého, ale já jim šanci dát chci, služba nabízí dobrodružnou one-man show Roberta Redforda Vše je ztraceno, brazilský Odpad nebo Ala Pacina ve Vůni ženy.

Jestli se v posledních týdnech mluví o něčem podobně jako o nových videoplatformách SkyShowtime a Prima+, je to rozhodně už desátý nástavec do rychlé a zběsilé ságy, která ne a ne to nejen pro dobro své, ale hlavně pro dobro nás všech konečně zalomit. Nejsem rozhodně zastáncem zabedněného názoru, že série ztratila šmrnc už po třetím díle (který já mám rád skoro nejméně), přeci jen nejlépe hodnocená pětka nebo můj guilty pleasure sedmička jsou esencemi akčního žánru. Ale přeci jen i číslo 7 je za filmem už dost kontroverzní, jak teda může kdokoli brát 10ku jakkoli vážně. Zvláště po tom hnusu, co natropili v předešlém kousku. Škoda, že se v Universalu nedokáží inspirovat u obdobně rozmáchlého Mission: Impossible, které naopak každým dalším dílem zraje jako víno.

Všichni milovníci světa filmů a seriálů mohli včera náležitě oslavit Valentýna, konečně dorazila služba, o níž tu pěju ódy už od Nového roku. A po všech těch hnidopišských obavách ve FB skupinách je třeba po dni užívání uznat, že máme k dispozici platformu, co se znamenitě poučila z chyb, které doprovázely loňské spuštění HBO Max a Disney+. 

Oproti HBO SkyShowtime disponuje plynulou a přehlednou mobilní i televizní aplikací, Disney+ zase rozválcuje v tom nejdůležitějším - pravidelném dávkování nového obsahu. Těšil jsem se totiž, že mimo super očekávané seriály dám skrze službu šanci i loňským velmi skloňovaným filmovým kouskům jako Nene, Černý telefon nebo Mimoni 2. Na těhle lákadlech chce ale služba udržovat diváky i po následující měsíce a bude je postupně dávkovat. Někoho, komu to nemyslí, to nakrkne, já jsem za ten poměr cena/obsah natolik spokojen, že u SkyShowtime rozhodně nesetrvám jen první měsíc.

Jestli mě nějaká kontroverze ve filmovém světě zase hýbe žlučí, je to neustálá vlna stížností na snahu o rovnoprávnost sexuálních orientací, kterou sice takový Netflix tlačí do svých děl až příliš na sílu, jinak by ale mohla společnost začít s řádnou shovívavostí a respektem. Protože to, co se strhlo za lavinu absolutně neoprávněných negativních recenzí u třetí epky The Last of Us, je až k pláči. A to to konstatuji z pozice čistě striktního heterosexuála, který ale onen díl dneska konečně dohnal a místo nemístných keců a potřeby házet nízké hodnocení, si tu milou romanci, co strká do kapsy většinu heteropárů v dementních romcomech, fakticky užil. Svět se v p*del obrací, jestli se tu budou podhodnocovat vysoce kvalitní projekty jen kvůli zapojení LGBT komunity. Takové seroše jako Sexuální výchova na téhle tématice přímo stojí a taky jsou už léta respektovány. Tak by to tak mohlo platit úplně všude.

Když jsem si teď házel do appky TV Time seriály, co musím v nejbližší době zhlédnout, nepřibyly mi tam pouze tituly, co pozítří nadělí SkyShowtime, ale nashromáždilo se mi i pár kousků z mnohem menší, přesto stále dost pozoruhodné služby, co u nás už nějaký pátek funguje - Amazon Prime Video. Streaming, co se neohání žádnou velkou propagací, pevnou fanouškovskou základnou ani enormně širokou nabídkou. Ovšem v jádru platforma stále bohatá na vytříbené kousky, kterým obecně vévodí přisprostlí The Boys nebo loňská snaha o návrat do Středozemě. 

Já osobně už tam mám nějaký ten rok rozkoukané The Grand Tour jako absolutní nefanoušek Top Gearu, ale velký milovník téhle mnohem rozmáchlejší show. K tomu bych rád někdy doplnil fakt velkými čísly oplývajícim Clarksonovu farmu. A na nedávné doporučení jsem si do seznamu přidal testosteronovou přehlídku akce jménem Reacher. Než se k tomu všemu v nějaké alternativní budoucnosti prokoušu, přibyde toho zajisté ještě mnohem víc.

Čas od času nadejde období, kdy se člověk začne více věnovat specifickému žánru, mě momentálně čeká zrovna romantický a i z pozice chlapa musím uznat, že se na něj poměrně těším. Když jsem si teď zběžně prolétl můj profil s filtrem na mnou doposud viděné romanťárny, nemůžu říct, že bych nikterak zaostával, přestože mi spousta zajisté kvalitních klasik stále schází. Mezi těmi, jimiž se již můžu chlubit kraluje bezkonkurenční Titanic, nezaostávají za ním ale ani kousky jako Podivuhodný případ Benjamina Buttona, Výchozí bod, S láskou, Rosie nebo třeba P.S. Miluji Tě. Tou, která mě zasáhla natolik, že musím uvést samostatně, je bezpochyby Nejvyšší nabídka.

Dohnat pak musím klasiky typu Vzpomínky na Afriku, některé ze šedesátkových klasik typu Byt nebo Hádej, kdo přijde na večeři, z “novějších” kousků rozhodně kultovního Ducha, Deset důvodů, proč tě nenávidím, 50x a stále poprvé či Juno. Poslední tři už se přehupují do romcomů, mají v sobě ale spoustu lákadel, co navzdory komediálnímu zařazení poutají i mou pozornost. 

Lyžovačka v Alpách přinesla první větší mezeru v denní dávce deníčkových záznamů, ty jsou ale zase (snad) pravidelně zpět, stejně tak jako sledování filmů, potažmo seriálů, které se už v úterý 14.2 rozhoří ve velkém s příchodem poslední velké streamovací služby, o které tu od začátku roku pěju až nezdravě hodně. 

Vlivem této velké události, která se chystá svézt na vlně valentýnských oslav, si spousta médií neodpustí srovnání, zda je na našem trhu stále místo pro další službu, zda se tu uživí a zda může alespoň nějakou měrou konkurovat velikánům jako je Netflix či v našich končinách velmi využívanému Voyu. Netflix je zajisté službou, co používám fakt denně, teď na ní konečně doháníme poměrně úspěšného Sandmana, do toho konečně vyšly další díly velmi populárního TY, za 14 dní přifrčí pokráčko Outer Banks. Takové Voyo pro mě ale není lukrativní ani trochu, jeho obsah zaměřený vyloženě na klasického konzumního Čecháčka mi přijde spíše k smíchu. To už radši přihodím pár korun a ještě jeden měsíc pojedu i HBO, které má sice po roce stále hrozně zasekané rozhraní, koukatelný obsah skrze postarší filmy Netflixu zdařile konkuruje. Tak uvidíme, jak si v tomhle aspektu povede SkyShowtime.

V příštích 3-4 dnech se vlivem první letošní cesty do zahraničí k deníku nedostanu, můžu tím alespoň rozplynout prvotní naivní představu, že tu bude na Silvestra fakticky viset 365 příspěvků. Než ale za pár desítek minut vyrazím na hory, chci se vyjádřit k dalšímu ožehavému tématu ze světa filmu a televize. A tím není nic jiného, než letitá snaha o obrazovou adaptaci knižních děl a s tím spojených diskuzí, jak moc se film nedrží své předlohy.

Já toho z tohoto soudku přečetl fakt poskrovnu, z těch velkých děl, která svědčí o rovnoměrnosti adaptace s původní knihou, bych rád někdy přečetl třeba Zelenou míli nebo Vykoupení z věznice Shawshank a rád si ověřil, jestli jsou oba příběhy tak silné i v psané formě. Co jsem ale sám přečetl, posléze viděl a můžu hodnotit obojí kladně, je třeba Přelet nad kukaččním hnízdem, Farma zvířat nebo My děti ze stanice Zoo. Hlavně poslední jmenovný je fakt silným zážitkem v rámci čtené verze.

U čehož se již značně rochází obecné názory a já jsem rovněž v pozici, kdy mohu soudit, jsou například série Hunger Games nebo Maze Runner. U té první jsem přelouskal všecky díly až po návštěvě kina a ačkoli je poslední kniha rozhodně lepší než obě části filmu, nijak extrémně mě neurazily. U Labyrintu jsem přečetl až po kině první dva díly, ten poslední jsem stihl před filmem a o to lepší pocit jsem potom z filmu (paradoxně?) měl. Z českých knih a jejich adaptací pak můžu zmínit například komedii Prvok, Šampón, Tečka a Karel, kde jsem taky spokojený s oběma verzemi.

Dalším už navždy skloňovaným tématem ve světě filmu, kterému je třeba se tady taky věnovat, je nekonečná válka mezi originálním zvukem s titulky a dabingem. Tenhle spor nově hýbe společenskou žlučí už jen kvůli příchozí službě SkyShowtime, která se ohání velkým počtem titulů s možností českého dabingu, bohužel ale i u postarších titulů dabingu vlastního, nového, s jinými hlasy, než jsme léta zvyklí. Chápu tyto kroky, kdy je asi finančně méně náročné vytvořit vlastní českou zvukovou stopu, než shánět licence na dabingy postarší, ale zvykat si na jiné hlasy bude pro nejednoho diváka dost náročné. Už jen proto jsem osobně z té strany barikády, co pořád raději preferuje původní jazyk, ať jde třeba i o paskvilní finštinu nebo uším ještě o dost méně lahodící řečtinu, kterou jsem si vyzkoušel u Lanthimosova Špičáku.

Abych ale neházel úplnou špínu na zatracovaný dabing, stále v něm sleduju dost titulů, veškeré seriály, potažmo filmy, které po večerech sledujeme s rodinou zejména na Netflixu, dáváme v české stopě a třeba uznat, že až na výjimky (třeba Rozčarování) není dabing vůbec neposlouchatelný.

Důkazem důležitosti českých hlasů u některých děl jsou nejen v tomto ohledu nejčastěji skloňovaní Simpsonovi, ale i jim příbuzná Futurama nebo podobně ujetý animák Spongebob v kalhotách. Některé z postarších hraných sitcomů, které jsem dřív sledoval, bych rovněž nedal v originálním jazyce. Budiž toho příkladem Dva a půl chlapa nebo Zlatá sedmdesátá. 

Z filmových klasik pak dám dabingu přednost třeba u Shreka, kde si origo angličtinu absolutně nedokážu představit, to samé lze namátkově zmínit třeba u Transformers, kde je Optimus Prime s hlasem Zdeňka Maryšky nejlepší aspektem celé série. Z novodobých populárních titulů se dabing poměrně daří u celého MCU, kde jsem zaškobrtnutí pocítil jen v momentě, kdy Roberta Downeyho jr. začal místo Aleše Procházky namlouvat Radovan Vaculík. Tyhle náhlé změny dabingu vlastně ubližují nejvíc.

S čerstvým příchodem už pátého "instalmentu" do hrané série Asterix a Obelix si nemůžu postěžovat, jak mi tenhle dlouhodobý trend dojit zajeté, ovšem už dost skomírající značky do maxima dost irituje a jak je tím na kdysi populární film házen velmi negativní stín. Ze zmíněných dobrodružství slavné galské dvojky mám teda rád i první sequel, tedy Misi Kleopatra, dále už ale neměla pokračování raději vznikat.

Potápím se tím tedy do myšlenek nad tím, kolik sequelů kdy dokázalo dostát kvalit původního filmu či jej dokonce překonat a pár příkladů ve svém filmovém repertoáru v pohodě najdu. Abych vybral například napříč žánry, v tom animovaném za mě rozhodně vede Shrek 2, který mě osobně po letech baví mnohem víc než jednička, ačkoli i ona je legendou, na níž budu vždy vzpomínat jedině v dobrém. Mezi sci-fi filmy by se asi našlo vícero zástupců, nejvíc rozhodně vyčnívá Válka o planetu opic, ta je za mě na vrcholu celé (dosavadní) trilogie. U akčních sérií, které se v současnosti dost skloňují, nelze nevypíchnout Johna Wicka, který každým dalším dílem zraje jako víno a cítím, že letošní čtyřka může překonat prozatím nejlepší dvojku.

Z odnože špionážních kousků můžu zmínit třeba Bourneovo ultimátum, jež mě taky bavilo značně víc než Agent bez minulosti či Bourneův mýtus. To samé platí u obdobně laděného Mission: Impossible, kde každý další díl zastiňuje ten předchozí. U thrillerů/kriminálek vévodí Temný rytíř povstal, co rozhodně kraluje celé Nolanovo trilogii, třebaže je posledním nástavcem. Mezi filmy pro celou rodinu můžu tenhle výčet ukončit třeba Paddingtonem 2, opět výjimkou, potvrzující pravidlo. 

Neutichající klání mezi dvěma největšími komiksovými stájemi Marvel a DC dostalo před pár dny další rozměr, když nedávno zvolený nový šéf celého filmového DC univerza James Gunn oznámil velkolepé novinky, které nás čekají v blízké budoucnosti a které alespoň teď vypadají tak ambiciózně, aby se konkurence opravdu mohla začít bát.

Kdejakého geeka tyto sliby asi nadchnou, já stále zůstávám při zemi, přeci jen jsem se od komiksových filmů už odkojil, spousta z nich mě už spíše znechucuje než láká. Ze zatracovaných DC projektů, které vznikly doposud, považuju za sledovatelné jen Muže z oceli nebo reboot Sebevražedného oddílu. O separátním, ale kulervoucně dobrém Batmanovi asi ani mluvit nemusím. Takovou druhou Wonder Woman nebo plánovaného druhého Aquamana ale zajisté nikdy vidět nechci.

Abych neházel špínu jen na jednu stranu barikády, už začínám být přehlcen i neustálou snahou držet kvantitu na úkor kvality u konkurenčního Marvelu, kde vybrané projekty ze stále nezastavujícího vlaku sleduju už spíš jen ze setrvačnosti, budiž tomu příkladem návštěva kina na druhého Black Panthera či blížící se třetí Ant-Man. Ale časy, kdy tomuhle vesmíru kralovaly opravdu povedené snímky, jako je Civil War nebo Inifity War, jsou dávno tytam.

Čím dál tím víc kolem sebe slýchám, jak lidi upřednostňují sledování ryze bizarních ptákovin, viz reality shows typu Love is Blind nebo The Circle, ačkoli si uvědomují, o jakou ztrátu času jde a že by jej mohli raději věnovat něčemu hodnotnějšímu.

Doputoval jsem tím myšlenkami do mé temné filmové minulosti, kdy jsem ujížděl na ještě mnohem větších bizárech - nízkorozpočtových hororech, z nichž velké množství lze tady na databázi najít pod tagem "natural horror" - vyhledával jsem záměrně kousky, kde se nějaké nejlépe zmutované zvíře vydá zmasakrovat alespoň skupinu lidí, ne-li celé město. Mezi těmito šílenostmi mám pár guilty pleasures, které by mě dnes asi bolelo vidět, ale vzpomínky na ně nejsou zase tak trestuhodné - jmenovitě jde o poměrně populární druhou Anakondu, klaustrofobní horůrek Jeskyně nebo třeba naprosto neznámou Pyramidu, která ale k mému údivu visí na Disney+. 

Z toho, za co se ale opravdu stydím, že se vůbec nachází v historii mého profilu a že vůbec kdy spatřilo světlo světa, nutno podotknout například voloviny typu Megakrajta versus obří aligátor, kde se v Malování podařilo vytvořit hada, co pozře vlak, dále například Písečné žraloky, kteří v záplavě braků o těchto mořských predátorech museli vyměnit pole působnosti (existují i Avalanche Sharks, ty jsem ale naštěstí neviděl).

Speciálními debilitami, pro něž je i odpad málo, jsou poté Pterodaktyl, Královská kobra, Anakonda (žádná spojitost se známou sérií) či již dle názvu král všech debilovin Piraňakonda. Když se chci čas od času pobavit, kouknu, co z typu těchto nechuťáren se točí dodnes pod křídly studií Syfy nebo Asylum, Posledně mě na YouTube pobavil trailer na MegaBoa, rip-off výše zmíněné Anakondy.

Už se mi pomalu rozpadá koncept pravidelnosti zdejšího psaní, povinnosti jsou holt přednější a tohle už je jen taková odměna za půl dne strávenou u bakalářky. Protože se v ní věnuju Africe a jejím proměnám v 21. století, nelze zrovna teďko nepomyslet na množství filmů, které jsem z jejího prostředí viděl a které tamní dynamické dění zdařile reflektují,

Rozhodně nelze opomenout poněkud dobře známý Krvavý diamant, který si budu muset pro závažnost jeho zobrazení nepříliš dávného dění v Sierra Leone někdy připomenout, ještě větší těžkost mi pak do života přinesl zážitek s Hotelem Rwanda. Nechvalnou jinou mentalitu afrického kontinentu v kontrastu s naší, vyspělou západní civilizací dobře zobrazil i Poslední skotský král nebo vůbec první film z produkce Netflixu Bestie bez vlasti.

Z toho, co jsem doposud neviděl, bych rád, aby mojí pozornosti neutekl životopis o největším Afričanu všech dob Nelsonu Mandelovi. Z ryzích dramat už nějakou dobu vyhlížím Nepohodlného, Sbohem, Bafano nebo Operaci Brothers, s akčním rázem mě svým vzezřením zaujalo Zulu. V rámci válečných kousků mé oči lákají Oko v oblacích či Slzy slunce.

Když ve mně teď rozlehává Podezřelá, moje myšlenky rovnou ubíhají k tomu, jak bych si celkem rád co nejdřív dopřál další pro mě stále dost exotický kousek, Korejci to všecko přeci jen dělají dost odlišně, ale povětšinou tím správným způsobem. Důkazem toho je nejen oscarový Parazit, ale i brutálně silná dramata Sowon a Dogani. Koneckonců i mindfuckový Telefon či obdobně sofistikovaná Komorná jsou filmy, které bych rozhodně dál doporučil.

Z těch, co mé oči ještě nespatřily, ale opravdu by rády, patří bezpochyby vůbec nejlépe hodnocený jihokorejský kousek Vzpomínky na lásku, z věhlasných thrillerů potom Old Boy (viděl jsem pouze americký remake), Pohraniční pásmo či Pečeť vraha. Takový Taxikář ze Soulu láká skoro stejnou měrou, ani asi mnohem přístupnější netflixácká Okja nebude špatnou volbou.

Opět s řádným zpožděním doháním nutný denní příspěvek, tentokrát s myšlenkou, kolik je vlastně snesitelné vidět filmů za jediný den. Osobně jsem dlouhodobým zastáncem toho, kdy si člověk raději pustí 10 dní po sobě vždy jeden snímek, najde se ale mnoho fanoušků, kteří celý týden nevidí nic, aby pak sloupli třeba 4 kousky za den. Já jsem to takhle zkusil v září 2020, kdy jsem během jednoho pátku viděl Cestu do hlubin študákovy duše jakožto můj prozatím jediný film pro pamětníky, oba díly Chůvy na zabití a Spielbergův ne zrovna krátký Mnichov. S tím jsem kdysi končil třeba v 16:00, byl jsem ale tak přehlcen, že jsem dál nepokračoval.

Včera jsem tenhle zvyk porušil a formou nejadekvátnější oslavy narozenin jsme za jediný večer zkoukli tři věci a musím uznat, že mi to nikterak nevadilo. Byť bych v tom nemohl pokračovat pravidelně, radši zůstanu u konzervativního dávkování po jednom.

Teďko se stane asi častěji, že se k další stránce plnícího se deníčku dostanu spíš až v ranních hodinách následujícího dne, ale ruku na srdce - je to absolutně jedno. Po vzoru předešlých dvou příspěvků jsem se rozhodl udělat ještě shoutout vystupujícím hvězdám mezi režiséry, těmi, co mají na kontě prozatím pár děl, ale jsou předpokládáni, že se jednou zapíší do filmové historie. A já mezi nimi už teď mám pár silných favoritů. 

Tím, o kom se v tomhle okruhu mluví zdaleka nejvíc, je zajisté Damien Chazelle, který na co sáhne, to promění ve zlato, několikrát i v opravdu hmotné skrze Oscary. Já jsem u něj sice dvakrát zařadil pouhou trojku - La La Land ani První člověk mě nevtáhly tolik jako mnoho jiných, ale u letošního Babylonu cítím, že bude přesně záležitostí pro mě. Obdobné pocity mám u vystupujícího mága hororu Jordana Peeleho, jehož Uteč u mě skončilo také jen na 60 % a My mě totálně minulo. Loňské Nene si ovšem už brzo dám na SkyShowtime. 

V soudku novodobých hororů se na světlo světa vyhoupl i Ari Aster, jehož debut Děsivé dědictví je považován za jeden z nejlepších hororů minulé dekády a já musím jedině souhlasit. I následovný Slunovrat byl intenzivně deprimujícím zážitkem. Uvidíme, co přinese jeho letošní odbočka od děsivého žánru. 

Kdo má prozatím na kontě jen pár zářezů, ale všechny velmi kvalitní, je kupříkladu nepříliš známý S. Craig Zahler, jehož Kosti a skalp mě kdysi absolutně odrovnaly, Na špatně straně místy trochu nudilo, aby nedávno konečně dohnaný Blok 99 zase úplně odpálil. Snad tenhle pán, co se nebojí explicity ve svých filmech, přijde brzy s něčím podobným. 

Abych nebyl jako letošní nominace na Oscara za nejlepší režii zaujatý jen vůči mužům, musím vzdát hold i Gretě Gerwig, režisérce od níž jsem sice viděl jedno jediné dílko, dost se ovšem těším na letošní Barbie a kvůli slabosti pro Saoirse Ronan musím co nejdřív vidět i Lady Bird.

Po příspěvku věnovanému režisérským legendám převážně minulého století jsem slíbil, že vzdám hold i těm, co aktivně působí v současnosti a pozastavím se nad tím, co od nich miluju nejvíc, co naopak nejmíň, co stále potřebuju dohnat a o co z jejich repertoáru snad nikdy nezavadím. 

Mým naprostým top oblíbencem je rozhodně miláček všech příznivců namozekútočících spektáklů Christopher Nolan. Z jeho tvorby mi už chybí jen debut jménem Sledování a remake Insomnie, plus bych si někdy měl ucelit zážitek u Dokonalého triku a Interstellaru a snad změnit hodnocení na to nejvyšší možné. K tomu letos dorazí už teď naprosto bombasticky (mrk, mrk) vypadající Oppenheimer. 

V rámci silně kvalitních děl dýchá Nolanovi na záda mág David Fincher, který kdysi debutoval tak podřadným sci-fi filmem, aby se za svou kariéru spletl jen nemastným neslaným Mankem, jinak servíroval jedno boží dílo za druhým. Stále postrádám vidět jeho remake Mužů, kteří nenávidí ženy a k tomu extrémně vyčkávám letošní The Killer. 

Osobitým rejžou, co startoval v devadesátkách jako výše uvedení pánové, je bezpochyby Guy Ritchie, jehož Gentlemany, Sbal prachy a vypadni nebo Sherlocka nelze nemilovat. U RocknRolly a letošní Operace Fortune jsem měl trochu problém s potřebným drajvem a vyprávěním, jinak Guye fakt podporuju a mám rád i jinak neprávem shazované Krycí jméno U.N.C.L.E. Když jsem ale v úvodu zmiňoval, že bych u některých tvůrců rozhodně i něco přeskočil, u Guye jsou to nezajímavě vzhlední Trosečníci a Revolver.

Pak mě napadá ještě hrstka režisérů, která se teprve pořádně rozbíhá, k té nejčerstvější generaci, která formuje současný a buduje budoucí Hollywood, se dostanu zase příště.

Včera jsem se vrátil domů v tak pozdních hodinách, že pravidelný denní příspěvek nebyl možný, vrhám se na něj tedy opět se zpožděním, zcela čerstvě po tom, co jsem dohnal posledních pár minut z Olověné vesty, která mě včera provázela na cestách. A když jsem konečně viděl další z kultů slavného režisérského maestra Kubricka, zamyslel jsem se už večer nad tím, od jakých všech podobných legend už jsem co viděl a co musím teprve dohánět. 

U již zmíněného pána jsem před lety začal Spalující touhou, pokračoval pro mě poněkud přeceňovaným Osvícením a loni zabruslil k drsnému Mechanickému pomeranči. Až dostanu možnosti, rád bych vyzkoušel i opusně dlouhého Barryho Lyndona, Stezky slávy a možná Dr. Divnovlásku. Už nějakou dobu mám na HBO rozkoukanou Vesmírnou odyseu, asi bych ji měl taky dojet. 

Poslední dobou často pomrkávám i po tvorbě neméně oblíbeného Davida Lynche, který proslul trochu méně přístupnými kousky, tyto zvěsti mě osobně ale o to víc lákají k jeho tvorbě. Na blížící se službu SkyShowtime má prý dorazit jeho kultovní seriál Twin Peaks, tak snad se v knihovně objeví i jeho filmové zářezy. Prahnu hlavně po Modrém sametu, ale třeba i po chváleném Mullholand Drive. 

K aktivním režisérům současnosti se asi vyjádřím zase v samostatném příspěvku, koho bych ale rád přiřadil ještě k výše uvedeným pánům, je legenda hororu Alfred Hitchcock. Od této osobnosti s velkým O jsem doposud neviděl zhola nic, ale snad se někdy dostanu alespoň k Oknu do dvora, Vraždě na objednávku či Vertigu. Jako správný filmový maniak bych měl mít splněné i to kultovní Psycho.

Včerejší vyhlášené nominace na bizarní Zlaté maliny predikovaly, že už se snad co nejdřív objeví i očekávané Oscary a dneska přiletěl nahuštěný seznam, k němuž se nejde nevyjádřit. Hlavní kategorie obsahuje většinu těch, které jsme čekali či v ně přímo doufali, takoví Fabelmanovi, Všechno, všude najednou či Víly z Inisherinu jsou ve výběru právem, ačkoli jsem prozatím měl tu čest jen s prostředním jmenovaným. Co mi už ale hlava silně nebere, je přítomnost druhého Avatara mezi nominacemi na nejprestižnější filmovou cenu. Když se v tomhle rybníčku před lety nepohyboval mnohem silnější sci-fi blockbuster Avengers: Infinity War, tak co tam ksakru dělá tohle. 

V rámci režie jsem rád zejména za Rubena Östlunda, který o sobě dal letos skrze skvělý Trojúhelník smutku pořádně vědět. Prapodivnou nominaci shledávám ještě u Angely Bassett za vedlejšák v druhém Black Pantherovi, z komiksových filmů bych do důležitějších kategorií procpal raději Batmana. Ještě že ten disponuje rovnou 3 nominacemi. A o animáku roku se snad ani bavit nemusíme!