Lachtaan

Loni jsem si začátkem roku zkusil pohrát s myšlenkou pověnovat se po tolika letech brouzdání filmovým světem ve stále pravidelné kadenci nějaké filmové výzvě, okopčil jsem tehdy sice zadání již z roku 2022, které mě ale natolik zaujalo, že jsem si ho zadal jako "čelendž" pro rok 2023. A teď se nyní můžu ohlédnout za tím, zda jsem výzvu, ačkoli vlastně zcela neúmyslně, alespoň v nějaké míře splnil.

Film z letošního roku - velká hromada (vypíchnout můžu třeba ten zcela nejlepší - Spider-Man: Napříč paralelními světy) - 8.6.2023
Francouzský film - vždy šlo o koprodukci, ale nejblíže ryzí Francii byla Suburra - 18.5.2023
Film pro děti (animák/pohádka) - velká hromada (vypíchnout můžu třeba úžasné pokračování Kocoura v botách) - 17.1.2023
Film, jehož název má maximálně 5 písmen - skvělé bollywoodské RRR - 1.4.2023
Film, jehož název obsahuje dva členy (the / a / la / das / …) - In the Name of the Father - 8.8.2023
Film, jehož název obsahuje vykřičník - Moulin Rouge! - 7.3.2023
Film z produkce studia Disney (logo se zámkem na začátku) - Mezi živly - 12.9.2023
Film, který má v názvu barvu - Modrý samet - 26.12.2023
Film, který má v názvu jméno pokrmu - tomuto zadání má nejblíže asi Vanilkové nebe - 18.3.2023
Film, kde se někdo koupe v bazénu - Její tělo - 17.11.2023
Film, v němž někdo spí - příznačné Mluv se mnou - 19.9.2023
Film s nelidskou postavou v hlavní roli (upíři / zvířata / duchové) - výborný animák od Netflixu Leo - 13.12.2023
Film, kde někdo slaví narozeniny - zde se vzdávám, nelze dohledat, nepamatuju si
Film, kde někdo bruslí (na ledě či in-linech) - zde se vzdávám, nelze dohledat, nepamatuju si
Film, ve kterém je postava se jménem Jane (uznáme i Jane Doe) - zde se vzdávám, nelze dohledat, nepamatuju si
Film, kde hlavní téma je politika - JFK - 5.3.2023
Film, kde se vyskytuje novinář či spisovatel - Muži, kteří nenávidí ženy - 19.11.2023
Film, kde vybouchne automobil (nemusí být bomba, může být i po autonehodě) - Rychle a zběsile 10 - 21.5.2023
Film, kde někdo hraje počítačovou hru - nejblíže tomu má Vánoční deník malého poseroutky: Ponorková nemoc - 9.12.2023
Film, ve kterém se nevyskytuje nic na elektřinu - jistotou je historický Jan Žižka - 1.1.2023
Film, kde si někdo dává sprchu - co jiného s takovou scénou, než legendární Psycho - 1.8.2023
Film, kde někdo sedí na lavičce / houpačce - Štěstí na dosah - 26.8.2023
Film, kde někdo jede na koni - Dungeons & Dragons: Čest zlodějů - 4.4.2023
Film, kde hraje někdo, kdo hrál ve filmu Skála (1996) - 8 MM (Nick Cage) - 1.7.2023
Film, ve kterém jsou hasiči - zde se vzdávám, nelze dohledat, nepamatuju si

Aniž bych filmy během loňska vyhledával na základě téhle výzvy, nakonec jsem splnil 21 kategorií z 25, tudíž to považuju za velký úspěch a v brzké době zkusím najít obdobnou výzvu. Akorát bych se jí chtěl věnovat již uvědoměle.

Už je to skoro 14 dní, co jsou venku nominace na letošní, již 31. České lvy a já se k nim samozřejmě nemůžu nevyjádřit. Zvlášť když jsem letos s většinou nominací tak nečekaně spokojený.

V té nejdůležitější kategorii se letos konečně objevily samé působivé snímky, prozatím jsem všechny neviděl, ale rozhodně je chci do večera s velkým V ještě dohnat. Mnou prozatím viděná Němá tajemství i Přišla v noci jsou filmy, které hravě v mnoha aspektech dokazují, že český film dokáže být progresivní, nepřešlapovat na místě a je i konkurenceschopný na minimálně evropském trhu.

Nominace u režie či herců jsou očekávané v souladu s nominacemi na nejlepší film, jestli mě někde ale pozitivně překvapila naděje v ocenění, je to u kategorie Nejlepší herečka ve vedlejší roli, kde o sošku bojuje i Denisa Barešová za výkon v Jejím těle. A přesně jí bych lva skutečně přál.

Pak už můžu přát jen v ryze technických kategoriích loňskému klenotu Bod obnovy, který si za vizuál, co tu nemá obnovy (haha), definitivně zaslouží. A v mých očích nejlepší český film loňska, #annaismissing, který byl sestříhán do podoby krátkometrážního seriálu, by si v příslušné škatulce taky zasloužil ocenit. 

Tak snad to 9. března dopadne co nejblíže mým přáním a představám.

Sice už mám přes týden volno a konečně tedy přišel čas na filmy a seriály, stejně je nestíhám v takové kadenci, v níž jsem si to předem vysnil, jelikož k těmto dvěma věcem přišel čas i na čtení, kterého v průběhu roku odříkám zcela největší krajíc a je to velká chyba. Je teď tedy na mém umu organizovat čas tak, abych v daný den, kdy nemám v plánu jiné aktivity, stíhal film (což se mi jakžtakž daří, za leden uvidím nejspíš nejvíc filmů za posledních 6 měsíců), seriály (u nichž se mi to daří už méně) a právě knížky, které mám postupně od podzimu rozečtené rovnou tři a nevím, po které sáhnout dřív.

Do toho všeho vyhrožují nejrůznější služby, že na nich vyprší některé z titulů v mém watch-listu (např. Příběh kmotra na Netflixu), na Disney+, které mám jen dočasně potřebuju dokoukat Medvěda a Edisonline, jež mi vyprší už v pátek, také nabízí nejeden kousek, co jsem tu zmiňoval v předešlém příspěvku. Člověk nestíhá nakoukávat, jakmile jej sužují povinnosti, ale když konečně pominou, nic moc se toho bohužel nemění. 

Protože si těch služeb platím fakt "málo" (Netflix, SkyShowtime, Prime Video), musím se neustále chytat nejrůznějších promo akcí, kdy se dá získat další ze zástupců bohaté konkurence na nějaký čas zadarmo a díky tomu nemám teď free přístup až do konce března jen k Apple TV+, ale opět zase na týden i k trochu artovější videotéce Edisonline.

A jelikož já k té evropské kinematografii přičuchávám čím dál tím radši (včerejší epesní Anatomie pádu jasným důkazem), zase budu mít alespoň těch pár dní z čeho tahat. Nepokukují na mě jen slavné Scény z manželského života uznávaného Švéda Ingmara Bergmana, ale i třeba z mého oblíbeného prostředí nestabilního Íránu vylézající Kandahár a Svatý pavouk. Za svůj největší objev ale považuju novozélandskou westernovku tamního rejži Leeho Tamahoriho, co se párkrát podíval už i do Hollywoodu (Jako pavouk...), ale mě hlavně před lety odrovnal svým debutem, velmi syrovým dramatem Kdysi byli bojovníky. Tak doufám, že jeho Patriarcha bude podobně intenzivním zážitkem.

Po téměř čtyřech letech jsem se konečně dokopal k dalšímu zástupci slovutného japonského animačního studia Gibli a poté, co jsem kdysi příliš nedokázal docenit Cestu do fantazie, ale už mě dost učarovala Princezna Mononoke, jsem se vrhnul na Zámek v oblacích (chcete-li Howlův kráčející hrad) a vůbec nešlo o špatnou volbu. Japonci mi totiž vůbec v obecném filmovém měřítku dokazují, že bych je měl začít brát vážně, důkazem toho může být loňská opěvovaná Godzilla -1.0, na níž netrpělivě čekám, že se u nás snad objeví na nějakém streamingu.

Z hlediska seriálů teď konečně nakoukávám všude skloňovaného Medvěda, nejen kvůli němu jsem zase na měsíc zapnul Disney+. A po prvních čtyřech dílech musím dostát názoru, že jde skutečně o takové dělo, jak tvrdí nejen ostatní diváci, ale i kritici.

Úderem už včerejší půlnoci jsem oslavil 24. narozeniny, poslední před tím čtvrtstoletím na tomhle světě a naštěstí jsem se za celé 4 roky na vysoké škole už konečně mohl v tenhle den věnovat čemu chci a ne školním povinnostem. Proto jsem vůbec poprvé na své narozky zavítal do kina, naše lokální nám umožnilo dohnat jeden z loňských českých restů, trpké psychologické drama Němá tajemství. To posbíralo několikero nominací na České lvy, které byly shodou okolností vyhlášeny právě včera. Takže budu filmu, hlavně teda Janě Plodkové v kategorii Nejlepší herečka v hlavní roli, držet 9. března palce.

Do toho jsem si z filmového hlediska částečně předčasně oslavil čtyřiadvacetiny tím, že jsem fakt už poněkolikáté viděl znovu Největšího showmana, patrně nejlepší muzikál, co jsem dosud zhlédl. Je to sice hodně zjednodušeně pohádkové, to ale k tomuto žánru prostě patří a nenajde se v něm jediná písnička, co bych si čas od času nepřehrál na Spotify. Tenhle kousek je dokonce tak skvělý, že v jeho případě rád porušuju zásadu nekoukat na filmy znovu.

V dnešní době se předhání mnoho soukromých streamovacích platforem v tom, která zaujme největší podíl populace a udrží si stálé diváky, to vše samozřejmě na úkor zisku, který se musí zprvu projevit v ceně dané služby. Už jen kvůli tomu jsem zrušil předplatné Disney+, co v kontrastu s upadající atraktivitou nabídky nevkusně navýšilo měsíční tarif, stejně tak si pravidelně neplatím AppleTV+, které rovněž není prozatím hodno takové ceny. Dokonce jsem si nedávno snížil balíček u samotného Netflixu z toho nejlepšího-nejdražšího do té o ždibec levnější varianty. Naštěstí tu ale existují prostředky, jak sledovat filmy legálně a stále zadarmo.

V tom v mých očích rozhodně vévodí rozhraní iVysílání České televize, kde nenajdete archiv pouze jejich originální tvorby nedávných filmů či seriálů, ale v omezeném časovém úseku (povětšinou cca 14 dní) si lze kdykoli dohnat i licencované zahraniční filmy, které ČT 1, ČT 2 nebo ČT art pošle do svého vysílání. Takhle jsem už loni dohnal vynikající německý film Balón, minulý týden velký rest Jméno růže, o víkendu Blbce k večeři, či se teď chystám na zajímavě vyhlížející historický kousek Mise. A kdo stále neviděl jeden z nejlepších seriálů, co byl kdy stvořen - dánský Most - má rovněž šanci jej skrze iVysílání dohnat. A to zcela zdarma, bez reklam. 

Sice se tu dost často oháním tím, že fakt nerad sleduju komedie, přeci jen se tomuhle žánru nemůžu úplně vyhnout. Ať už jde o občasné dohnání starých českých klasik, semtam nějakou českou novotinu, co nezavání úplně průšvihem a nebo právě skrze regiony, v nichž se netočí obdobné patosy jako v USA s rádoby hvězdami jako je Kevin Hart.

V Evropě určitě nejen dle mě vévodí komediím už od prvopočátků filmů Francouzi, což jsem si rozhodně nepotvrdil jen dnešním dohnáním klasiky Blbec k večeři. Sice jsem nikdy nebyl schopen docenit u nás velmi oblíbené Drž hubu!, ale takovou slátaninu RRRrrrr!!! fakt miluju, stejně tak jako téměř všechny animované i hrané (kromě novinky) verze Asterixe a Obelixe. Věřím, že i prastaré kultovky s pány herci jako Pierre Richard nebo Louis de Funès stojí za to, na ty ale u mě ještě úplně neuzrál čas. Rozhodně se jim ale do budoucna nebráním. Z těch novějších, co mám už léta ve velké oblibě, můžu vyzdvihnout třeba trilogii Co jsme komu udělali.

Každoroční lednový půst vlivem zkouškového je tu, byť to letos nebude konečně tak horké jako v předešlých letech a stále si dokážu urvat alespoň ty 2-3 hodinky denně na nějaký film nebo seriál. Filmově jsem se dneska obohatil Jménem růže, už jen proto, že v iVysílání je ke zhlédnutí jen do zítřka, tak abych to nepropásl.

Co se týče seriálů, tam jsme těsně po Vánocích konečně rozjeli Odpočívej v pokoji, takový neprávem polozapomenutý klenot HBO, který díky pro nás výhodné akvizici visí od listopadu i na Netflixu. Takže máme nějakou dobu doma po večerech co sledovat. Já jsem k tomu všemu využil štědrého Applu a získal na 3 měsíce zcela zadáčo jejich VOD, takže už jsem musel zkusit jejich momentálně silného seriálového koně (haha) jménem Slow Horses. A vzhledem k tomu, že Apple TV+ má jedno z nejlepších rozlišení, je už jen obrazem fakt na co koukat. Tak snad opravdu dojde jedině k té stoupající kvalitě, jak vídám v mnohých recenzích. Jo a v první sérii hraje Olivia Cooke, takže už jen kvůli ní to musíte vidět.

Právě dneska je to přesně rok ode dne, co jsem se troufale rozhodl zapisovat své denodenní filmové a seriálové pocity formou zdejšího deníku, sice mi to nevydrželo na pravidelné bázi, rád se ale k téhle rutině pořád vracím a hodlám u toho vydržet, co to půjde. Dneska toho nemám tolik na srdci co v předchozích dnech, kdy jsem se rámcově ohlížel za uplynulým rokem či se těšil na ten nastávající. Jediný rest, který mi ještě zbývá, je sepsání žánrové topky viděných kousků za rok 2023. Tak v rychlosti rovnou tady.

Nejlepší film roku (v celkovém měřítku) - Spider-Man: Napříč paralelními světy (protože už jednička byla esencí komiksového filmu - a byla poražena)

Nejlepší akční film - John Wick: Kapitola 4 (protože kvalitní akční řezničinu umí v novodobém filmu jenom Chad Stahelski)

Nejlepší animák - (kromě Spideyho) Mezi živly (protože jsem dlouho neviděl animák s tak milým romantickým přesahem...a božím soundtrackem)

Nejlepší drama - Nezvěstná (protože využití všech mých oblíbených appkových vychytávek musím v rámci filmu náležitě ocenit)

Nejlepší komedie - Barbie (protože jde o tak velkou slátaninu, až mě v kině bavila celé dvě hodiny)

Nejlepší horor - Mluv se mnou (protože z nápadu nezávislých YouTuberů se vykřesalo zlato v posledních letech dost nevyváženého žánru)

Nejlepší sci-fi film - Bod obnovy (protože Robert Hloz se rozhodl dokázat, že u nás lze točit i něco jiného než jen komedie nebo dramata z období 2. světové a socialismu)

Nejlepší český film - #annaismissing (protože intenzivnější thriller letos nikdo nenatočil)

Největší překvapení roku - Strážci Galaxie: Volume 3 (protože jsem tuhle skvadru až do jejich loučení nemusel)

Největší průjem roku - Stvořitel (protože jsem čekal alespoň něco a nedostal vůbec nic)

Nejlepší originální seriál - Pád domu Usherů (protože Flanagan odchází od Netflixu a rozloučil se s velkou ctí)

Nejlepší navazující série - Sexuální výchova (protože to mělo obrovské množství much a stejně mi ta sebranka už pekelně chybí)

Samozřejmě si po vzoru každoročních úprav udělám top trojku filmů, origo seriálů a navazujících sérií i přímo na profilu, ale zdejší podrobnější rozbor byl na místě.

Ač se to v kvantitě nových titulů nemusí zdát, minimálně já osobně na letošní stávce pocítil skomírající nabídku seriálů, co by za to napříč všemi možnými kanály stály a z letošních novinek jsem toho ve finále viděl fakt poskrovnu. A není to pouze tím, že jsem se většinu roku věnoval dohnání Batesova motelu, Dextera, Yellowstonu nebo Miliard, k novinkám jsem se stále přikláněl, jen už bylo zapotřebí pečlivě vybírat. 

Hned zpočátku roku připluli druzí valhallští Vikingové, kteří vypadali ve všech aspektech mnohem lépe než v první sezóně, až je škoda, že s tou třetí se s nimi rozloučíme. Ale asi lepší než seriál vyumělkovaně dojit až třeba do 6. série, v níž skomíral původní seroš. Ve stejném období dorazila asi největší seriálová událost roku - dlouho vyhlížená adaptace The Last of Us, která mě jako absolutního neznalce hry fakt zaháčkovala a každý týden jsem se těšil na nový díl.

V únoru tam Netflix poslal premiéry svých velkých vlajkových lodí, třetí sérku kdysi velmi výborných Outer Banks a čtvrtý zářez seriálu TY. Obě řady mě ale v porovnání se svými předchůdci už tolik neodpálily, spíš navodily pocity, že by se už mohlo končit. Druhý zmíněný seriál to už má naštěstí s pátou sezónou jisté.

V průběhu jara pak dozněl ještě třetí Mandalorian, co mě rovněž už tolik nepotěšil, co ovšem ano, i když mnohé ostatní ne, byla šestá sérka za mě stále dobrého Black Mirror. I v té kvalitativně rozkolísané pětici nových epek jsem si našel minimálně dvě fakt výborné. Léto jsme pak pár dní trávili po boku třetí Veliké, která se z prapodivného kostýmního dramedy v průběhu let vyšperkovala v kvalitní zábavu, bohužel nás ale další hašteření nečeká. 

Podzim se pak nesl v duchu očekávaných pokračování, co se stihly natočit ještě před dočasným pádem Hollywoodu a čtvrtá Sexuální výchova a třetí Lupin pobavily na pár večerů. Druhý jmenovaný trumfl své dosavadní působení, u Sex Ed se ale u konce bohužel dostavila opačná tendence. Škoda rovněž ambiciózních britských Těl, seriálu, který 7 z 8 epizod nechápete, abyste tu poslední totálně hltali. Naštěstí jsme si teď těsně před Vánoci spravili doma chuť prozatím nejlepším Flanaganem a jeho variací na Pád domu Usherů. 

Zatím ani nemám příliš obhlédnuto, co nás čeká za novinky nebo pokračování stálic v nadcházejícím roce, přeci jen si to buďto služby drží pevně pod pokličkou nebo se produkce teprve rozjíždí. Snad ale budu mít v roce 2024 větší chuť do sledování novinek a ne jen pouhého dohánění mnou stále spíše preferovaných starých klasik.

S neúprosně blížícím se koncem roku 2023 začínám čím dál tím víc přemýšlet nad tím, co mi z letošního repertoáru kin a streamovacích služeb ještě zbývá zhlédnout, co by nakonec nemělo uniknout mé pozornosti. Udělal jsem si menší výčet asi dvacítky letošních kousků, které by za to ještě mohly stát.

Úplně nejvíc samozřejmě vyhlížím letošního vítěze Zlaté palmy a horkého adepta na několik Oscarů, francouzskou Anatomii pádu, která by mohla po vzoru loňského Trojúhelníku smutku už co nejdřív přistát na KVIFF.TV. Po jejím boku se dost často skloňuje obdobně opěvované romantické drama Minulé životy, co už na službě visí, já si jí ale nepředplácím pravidelně, počkám tedy, až se na ní sejde více worth-it věcí. Pokud bych měl zůstat u méně divácky profláklých, mnohdy až artových záležitostí, málem jsem ještě narychlo vyrazil do kina na polskou, olejomalbou vytvořenou Jagnu, která vzešla z rukou tvůrců oslavovaného S láskou, Vincent. Filmem, který v našich kinech bohužel rovněž nevydělá balík, ani jednou neskončí na mainstreamovaném Netflixu nebo jednou večer na Nově, je dánský Bastard s mágem severského filmu Madsem Mikkelsenem. Toho musím vidět zcela stoprocentně!

Ze stále méně věhlasných, ale nečekaně kasy bořících filmů, bude zapotřebí vidět novou, ryze japonskou variaci slavné Godzilly, o níž se pějí pouze samé ódy. Nejinak tomu je i u blesku z čistého nebe jménem Sound of Freedom, který také bůhví proč za oceánem vydělal mraky peněz. A kvůli tématu jej taky jednou uvidím.

Z ryze mainstreamových "pozůstalých" letoška mi ve watch-listu stále svítí Gran Turismo, nikeový Air nebo videoherní Tetris. Toho už si na Applu můžu díky vánočnímu předplatnému na 3 měsíce zadáčo v klídku dát, ale co tam vyhlížím jsou Zabijáci rozkvetlého měsíce, rovněž doufám, že tam do konce března sko(n)čí i Napoleon. S dojezdem předplatného na HBO Max si musím po novém roce dát Gerardův dobře vypadající výplachový akčňák Plane a návrat Jennifer Lawrence do mainstreamu v podobě Nic ve zlým.

Ve zbytku tu už mám jen zajímavě vypadající minihorůrek Pavučina, české krimi Němá tajemství, netflixového Ještěra, amazoňácký Saltburn nebo novinku Nicka Cage To se mi snad zdá. Tak snad časem doženu všechno zmíněné a u většiny budu tak spokojený, jak bych si momentálně přál.

Když jsem si včera vytvořil seznam přání, na co všecko bych rád v nadcházejícím roce vyrazil před velké plátno, je fajn se ohlédnout za tím, co jsem v různých kinosálech viděl v letošním roce. A že to zatím byl za celý můj život na kino zážitky rok rozhodně nejplodnější. Nutno ovšem podoktnout, ačkoli jsem příspěvek nazval takhle, že jsem většinu návštěv měl díky volným lístkům zadáčo a že se mi v tomhle trendu snad bude, byť v menší míře, dařit i po Novém roce.

Leden jsme mezi zkouškami otevřeli v našem lokálním skromném kině novinkou od Guye Ritchieho, na níž bylo bohužel znát, že ji točil současně s mnohem povedenějším Covenantem. Naštěstí jsem si ani ne 14 dní na to spravil chuť po všech paskvilech, co jsem tou dobou viděl na VOD a vyrazili jsme se ségrou do kina na nejlepší animák posledních let - druhého Kocoura v botách. Pětibombu jsem koncem měsíce hodil i oscarovým Vílám z Inisherinu, co na mě dýchli hlavně prostředím, v nichž se odehrávaly.

V únoru nás nenapadlo nic lepšího, než zkusit příchozí superblbinu Medvěd na koksu, kterou už teď můžu řadit mezi jednu z největších hovadin, co jsem přetrpěl v kině. Ale tak co, zadáčo se sleduje cokoli snadno. V březnu jsme s přítelkyní zkusili první českou novinku letoška s názvem Buď chlap!, která tu sice visí se šíleným hodnocením, ale o takové utrpení ve finále nešlo. Naštěstí jsem si hned pár dní na to vyléčil rány jednou z největších pecek letošního kina, čtvrtým Johnem Wickem.

Abychom nelenili s filmovými zážitky na pořádném plátně, razili jsme i na novinku Dungeons & Dragons, od níž jsme nečekali vlastně vůbec nic a dostali pořádnou porci zábavy. To samé lze konstatovat i u neprávem zapomenutého českého komediálního thrilleru Zatmění. Multižánrová jednohubka, co bych moc rád doporučil dál. To jsme pořádně okořenili květnovými blockbustery, kdy nedorazila jen desítka Rychle a zběsile, ale hlavně dost emotivní rozlučka s oblíbenými Strážci galaxie. I jejich sláva ale rychle upadla, protože v den, co jsme obhájili bakalářský titul, jsme si ještě hezky pěkně v obleku sedli do kinosálu na film roku. Druhý Spider-verse je totiž esencí filmu s velkým F!

Léto pak přineslo trio nejočekávanějších velkoprodukcí. Sedmé Mission Impossible sice nenabídlo takovou řežbu, ve kterou jsme doufali, ale stále bylo se čím kochat. Barbie alespoň mě osobně dost překvapila, ač chápu její nepřijetí jednou polovinou světové populace. No a samozřejmě velkolepý Oppenheimer sázel na jistotu, moje poprvé na plátně IMAX bylo tím nejlepším rozhodnutím právě s tímto opusem. Snad Christopher Nolan konečně urve tu sošku za režii.

Podzim jsme v kině odstartovali populárním Kazmou a v září ještě stihli velmi povedený thriller #annaismissing a zároveň velmi nepovedené sci-fi Stvořitel. Chuť jsem si spravil až prozatím nejlepším Branaghovým Herculem Poirotem v Přízracích v Benátkách. V listopadu jsme poté celý letošní rok završili návštěvou kina na dvě české novinky Přišla v noci a Její tělo a třešničku na dortu vyzdobily nové Hunger Games, které mě mile překvapily v tom, jak umě dokázaly navázat (čtěte předejít) původní sérii. Tak snad bude příští rok obdobně bohatý a budu z kina odcházet mnohem víckrát nadšený než zklamaný nebo až znechucený.

Se štědrodenním příspěvkem samotného zakladatele ČSFD Poma a každoročního přání PF 2024 s tradičním výčtem toho, co nás čeká v nadcházejícím filmovém roce, jsem se rozhodl, že si tu sám vytvořím takový nepsaný watch-list pro potenciální návštěvy kin v roce 2024. Je ovšem jasné, že se preference budou každým měsícem neustále měnit, stejně tak se bohužel v dnešní nestabilní době mohou ještě stále hýbat jednotlivé premiéry, takže je nutno to nyní brát s rezervou. Následující seznam tedy sestává ze současného výčtu, který lze nalézt zde na databázi v sekci Roční přehled premiér.

Leden začíná dost vlažně, každoroční rozjezd patří doznění evropských produkcí, které se po boku těch opožděných amerických hodlají ucházet o nejcennější filmové sošky. Z nich mě osobně poněkud lákají jen Poor Things, novinka řeckého šílence Yorgose Lanthimose, který točí tak netradiční věci, že si s Chudáčky počkám spíše až na domácí projekci. Snad to na KVIFFu skončí co nejdřív.

Únor už pěje jinou písničku, hned zkraje totiž dorazí novinka od svérázného tvůrce energických akčňáren, Argylle, od kterého si asi neslibuju takovou pecku, kterou přinesli první Kingsmani, ale obsazení láká více než dost. To všecko ovšem koncem měsíce zastíní nejdůležitější, původně letošní premiéra druhé Duny. Zatím to vidím na pražský IMAX, stejně jako letos v létě u Oppíka.

V březnu sice přisviští pokračování oblíbených sériií Kung-fu Panda a Krotitelé duchů, k těmhle sériím já ale žádný vztah nechovám, mnohem raději zaměřím pozornost na Mickey 17, novinku režiséra opěvovaného Parazita, kolem které se ale stále halí mlha tajemství a kromě obsazení nevíme zhola nic.

Duben je prozatím na atraktivní premiéry velmi chudý, aby květen nabídl smršť rovnou tří velkých věcí - Kaskadéra od tvůrců druhého Deadpoola a skvělého Bullet Trainu, prequelu Šíleného Maxe a navázání na jednu z nejlepších sci-fi ság všech dob. Následující měsíc, tedy červen, květnu kvantitativně konkuruje - trio, lákající mou maličkost do kina, zatím zastupuje druhé V hlavě, Motorkáři s Tomem Hardym a prequel k Tichému místu.

O druhé polovině roku je toho zatím známo velmi málo v důsledku letošní více jak půl roku trvající stávky Hollywoodu, která posunula produkci valné většiny nákladných produkcí. Jistotou (snad) zatím zůstává červencový Deadpool 3, říjnový druhý Joker a prosincový Mufasa. Tak snad se ten podzim ještě pořádně vyplní, ať je na co chodit a podporovat tu pro mě stále nejdůležitější odnož zábavního průmyslu.

Při zaslouženém nicnedělání o Štědrém dnu (jakožto o jednom z fakt mála dní v roce, kdy to sám sobě dovolím) jsem těsně před večeří odpočíval u pročítání svých počátků ve tvorbě zdejšího deníčku a trochu se mi zastesklo po troufalé zásadě, že se mu budu věnovat opravdu na denní bázi. To se vlivem mnoha faktorů přes rok skutečně nepovedlo, už se běžně stává, že sem nic nenapíšu třeba 3 týdny, třebaže toho mezitím stíhám vidět stále relativně dost.

Tohle novoroční předsevzetí není ovšem jediné, co mi letos nevyšlo, stejně tak jsem zas a znovu porušil to letité prosincové, kdy si vždycky věřím, že ve větší míře v adventním čase doženu české pohádkové klasicky, abych se nakonec spokojil jen s jednou o Štědrém dnu. Můžu to omlouvat tím, že mi pomalu začínají docházet kvalitní kousky a mnohem radši teda sáhnu po filmech, co už jsou s Vánoci spjaty rovněž dlouhé roky. Povedlo se mi to třeba 3 nazpátek s dohnáním nepřeberné klasiky Někdo to rád horké, u níž jsem fakticky nadšený, že jsem konečně zkusil, protože jsem dost možná celý letošní rok neviděl zábavnější komedii. Hodlám to do Silvestra napravit ještě s obdobně slavnou Snídaní u Tiffanyho a Prázdninami v Římě, kdy oba filmy naštěstí visí na SkyShowtime. Tak pokud se najde čas, upřednostním to před nutností vidět nezáživné pohádky. Úsudek mi zatemňuje pouze přítomnost novinky Saltburn na Prime Video, kterou rozhodně chci vidět.

Úplně nemám ve zvyku jako většina populace prosedět celý Štědrý den u televize s nutkáním vidět potisícáté ohrané pohádky, kdy už člověk předvídá každou scénu a hlášku, mnohem raději doženu další z pohádek, co jsem stále neviděl a to se mi daří pravidelně už od roku 2018. Tehdy jsem konečně dohnal naprosto skvělózní Šíleně smutnou princeznu, která nestavěla jen na kultovních hudebních vložkách, ale i na překrásné mladé Heleně Vondráčkové. O rok později jsem konečně zkusil legendární Tři oříšky pro Popelku, co mě tolik nevzaly a přijdu si díky tomu jako nepatriot. V roce 2020 jsem tohle tak trochu napravil pohádkou Byl jednou jeden král, kterou jsem sice taktéž neověnčil 5. hvězdou, ale bavil jsem se mnohem víc a asi by mi nevadilo ji za čas vidět znovu. O rok později jsem ale bohužel šlápnul trochu vedle, rozhodl jsem se konečně celistvě vidět Dařbujána a Pandrholu, u tohoto příběhu mi ovšem přijde, že jej nebudu moct docenit ani když jej uvidím za dalších 10 let. Až loni jsem si zase spravil chuť, přišla na řadu Pyšná princezna, která se dostala po bok té šíleně smutné a obě už teď považuju za jedny z nejlepších v žánru v rámci naší historie.

Teď jdu akorát dohnat další z klasik, dostupné streamovací služby mi nabízejí buďto Král Drozdí brada nebo Sůl nad zlato. Asi upřednostním prvního jmenovaného a snad se sejdu spíše z pocity z Pyšné princezny než z Dařbujána a Pandrholy. Tak šťastné a filmové! 

Už nějaký ten rok se netajím v reálu, když s někým probírám filmy a ani tady, že nejsem zrovna fanouškem komedií, spíše se dokonce snažím vyhýbat jakémukoli projektu, co v sobě zde nese byť jen okrajově označení "Komedie", aby mi nenavýšil zdejší statistiky a nevypadalo to, že je záměrně vyhledávám. Pravdou ovšem zůstává, že se jim v takové záplavě obsahu nedá zkrátka úplně vyhnout, občas po nich člověk sáhne omylem a občas taky pořád ještě záměrně.

Takovým případem je dnešní domácí projekce druhého Shazama, filmu, za nějž se zpětně stydí možná i sami tvůrci a leckdo, kdo jej posléze viděl, byť po zhlédnutí můžu s klidem na duši říct, že se stále jedná o jedno z těch snesitelnějších děl prokletého DC univerza. Ano, už jednička byla barevný brak, co sázel mnohdy až na trapný infantilní humor, ale dvojka se svou větší rozmáchlostí a castingem zvučnějších jmen alespoň mě upoutala mnohem víc a to i s opomenutím toho, že jsem po ní nakonec sáhnul kvůli Rachel Zegler, která mě tak dostala minulý týden v nových Hunger Games.

Třebaže se to tedy nedá úplně srovnávat, já Shazama 2 mile rád zařadím hned za "reboot" Suicide Squadu v rámci současné éry DC a nebudu se ani zpětně stydět, že jsem dobrovolně viděl čirou komedii, co svou cílovku najde někde mezi 12letými dětmi, co teprve objevují komiksové blockbustery, plné šílené akce a mnohdy až přeplácaného CGI. Jak už jsem podotknul v komentáři, dlouho mě u žádné komiksovky tolik nepobavila potitulková scéna. Až je škoda, že její význam vlastně absolutně vyšumí do ztracena.

Po osmi letech jsem se předevčírem vrátil na plátně našeho lokálního kina do světa utopistického Panemu v kdysi velmi věhlasné sérii Hunger Games. Ta přišla chytře v době, kdy se specifický subžánr "young-adult" teprve dral na výsluní a ač tu bylo mnoho pokusů (série Labyrint, série Divergence, Mortal Instruments), přijde mi, že jen "Hladové hry" dokázaly vytvořit takový otisk, že si mohly i po letech dovolit další díl a stále po něm leckdo štěkne.

Do té skvadry patřím i já, jelikož jsem prvotní trilogii i přečetl, příběh mám dost rád a zajímal mě návrat do minulosti tohoto světa. Nebudu ale vůbec chodit kolem horké kaše, že jsem do kina nakonec vyrazil zejména kvůli castu, kde mě nezaujal jen ústřední hrdina (viz můj komentář u filmu), ale především jeho filmová partnerka. Rachel Zegler má v sobě tak intenzivní kouzlo, že jsem dokonce začal uvažovat nad tím, že kvůli ní zkusím i doposud mnou relativně opovrhovaný remake West Side Story, stejně tak sequel šíleného Shazama, jehož dávno nejsem cílovkou. Když si ale zpětně promítnu, jak bylo kino plné mladistvých divaček jen kvůli vzezření Toma Blytha, je asi pochopitelné, proč si já chci nyní dohnat zrovna tyhle dva kousky. 

Asi se dá z mých recenzí už nějaký ten rok vydedukovat, že sleduju filmy mimo kino jen a pouze na dostupných streamovacích službách, tj. film nevidím dřív, než na některé z nich přistane a já si jí předplatím nebo se k ní dostanu jinou, stále legální cestou. Občas se mi nějaká z nich dostane do klína v tu nejméně vhodnou dobu a já pak musím nakládat s time managementem nejlíp, jak umím, abych příležitosti využil.

To je případ nynějšího měsíce, kdy jsme s nákupem nové tiskárny dostali na měsíc zdarma HBO Max, službu, která nabízí hromadu atraktivního materiálu, bohužel ale stále za cenu, kterou nejsem jako student schopen platit na měsíční bázi, proto se s ní sejdu fakt jen občas. Rád bych věřil tomu, že ten měsíc do Vánoc využiju plnohodnotně a opřu se konečně do mnou velmi očekávaného Boje o moc, jsem ovšem realista a vím, že při školních a pracovních povinnostech není v silách obyčejného smrtelníka vidět 39 dílů během 30 dnů. 

Hodlám teda HBO nárazově využít alespoň na několik filmů, co visí jen a pouze na něm. Dneska jsem to odstartoval dlouho vyhlíženým dramatem Kde zpívají raci a byla to fakt dobrá volba. Kdo má rád ponuré filmy ze zapadlých uzavřených komunit, tohle si stoprocentně užije.

Téma, k němuž se potřebuju vyjádřit tentokrát, by se spíše hodilo do nějaké diskuze, ne do formy mého monologu, kdy povětšinou člověk nedostane jedinou odezvu. Jde ale o čím dál tím více častý problém, co začíná ovlivňovat mé vnímání filmů a následná hodnocení.

Pokud si pouštím film a nějakou dobu mu trvá, než mě dokáže vtáhnout či se vyskytne problém na mé straně, přistihnu se, že ztrácím maximální pozornost a ubíhám myšlenkami jinam, mnohdy až do takové hloubky, že jsem schopen ztratit nit děje a chvíli vlastně netušit, co se ve filmu děje. A pokud si člověku pustí snímek, jemuž trvá se rozjet nebo je dokonce nezáživný v celé své délce, je zaděláno na problém. Obzvlášť v případě mé zásady, kdy dokoukávám i sebenudnější díla, abych je mohl s čistým svědomím ohodnotit.

Tato situace se bohužel nevyhnula ani v případě velmi očekávaného Fincherova Zabijáka, nového thrilleru, který měl zachránit jinak fakt na poutavé snímky chudý podzim (převážně vlivem teprve nyní ukončené hollywoodské stávky). Krimithriller od mého oblíbeného rejži s poutavým vizuálem, ale tak prázdným obsahem, že i povídka v mnou dnes zhlédnutém, novém speciálním čarodějnickém díle Simpsonových, která hravě paroduje slavné Mlčení jehňátek, mě poutala víc, než plnohodnotný film. 

Snad se tenhle celý nešvar nebude jedině prohlubovat a já se nepřistihnu, že už si nedokážu vybrat nebo nejspíš zkrátka užít dobrý film. Nejen že nechci zbytečně podhodnocovat třeba fakt dobré filmy, ale taky rozhodně nechci ztrácet čas s těmi prostě špatnými.