Calogero vyrastá v drsnom prostredí newyorského Bronxu a je fascinovaný vzrušujúcim a zdanlivo sporiadaným svetom miestnej mafie. Jeho otec Lorenzo (Robert De Niro) chce však zo svojho syna vychovať slušného a poctivého človeka a jeho náklonosť k mafii, zvlášť k jej šéfovi Sonnymu (Chazz Palminteri), sa mu nepáči. Calogero sa tak ocitá medzi dvomi rozdielnymi mužmi... Režijný debut herca Roberta De Nira. (Derek)
Taky vynikající herec Robert De Niro se stal na chvíli i režisérem a natočil výborný snímek, odehrávající se v mafiánském prostředí v Bronxu, v prostředí, které už malé děti často utvářelo podle svých představ a ne podle představ rodičů.
Scénář: Chazz Palminteri ..
Přemýšlel jsem, jestli jsem to trochu nenadhodnotil. Ale a) mám velmi rád mafiánské prostředí, b) mám rád De Nira, c) ta mini role Joe Pesci mě dostala. Když k tomu přidám opravdu skvělý příběh, výborně prokreslené postavy, bezvadné herecké výkony a tu hudbu .. 90%. Debut jako hrom! "Až budeš větší, pochopíš to..!".
Má pravdu váš otec nebo člověk, který vám dluží svůj život? Pár let mapující příběh o životě jednoho chlapce a jeho rodiny v Bronxu. Výborný výkon všech herců a hlavně Roberta de Nira. Krásná dobová hudba dotváří skvělý hudební podklad filmu. Opravdu hezký film, který vás nakonec dostane a nechá ve vás něco ze sebe. Nebo také to pro vás bude jen příjemná podívaná, která po 2 hodinách skončí a vy si na ni už nevzpomenete. PS: na první režijní počin De Nira opravdu výkon hodný uznání.
Ukázka toho, že žánr nostalgického vzpomínání na dávno uplynulá léta zlatého dětství i "bezstarostné" puberty lze obměňovat doslova donekonečna a předmětem tohoto vzpomínání se může stát i zdánlivě nazáviděníhodné postavení chudého dítěte z gangsterské čtvrti (viz Leoneho freska Tenkrát v Americe). Tentokrát je tu však patrný vliv rodinného prostředí, především morálně silného otce, jenž se snaží distancovat od obvyklých způsobů svého prostředí a založit bezpečnou existenci sebe a hlavně své rodiny pouze na poctivé práci, což je samozřejmě pro jeho syna málo atraktivní a spíše útrpná pozice, kvůli čemuž se opírá i autoritu jimou, o silného a pragmatického místního bosse. Paralelně se nám tak vyvíjejí dva odlišné vztahy, oba v rovině otec-syn, oba však vycházející z jiného přesvědčení a jiných životních zkušeností. Konečné řešení je asi neočekávaně idylické a až nestravitelně optimistické, ale je tomu snad, proto aby byl zachován nostalgicky jemný vzpomínkový příběh. Myslím si, že De Niro ve své režijní prvotině trochu neodhadl míru a do svého snímku zakomponoval až příliš mnoho problémů a otázek, z čehož vyplývá, že ne vše tu působí úplně přirozeně a příhodně. Za naprostý krok špatným směrem pak považuji onu variaci na montecko-capuletské téma, dokonce v úplně nevkusném "růžovém" ladění!
Poutavý a smysluplný příběh z Bronxu šedesátých let, kterým nás provádí režijní debutant Robert de Niro poháněn velice silným scénářem, poutavou muzikou a excelentní atmosferou, kde černoch s bělochem v jedné ulici nedokáže vydržet ani minutu a právě v této ulici probíhá život jednoho malého kluka, který zachrání mafiánského bosse výborně zahraného Chazzem Palminterim, který stojí i za samotným scénářem. Sice je ke konci příběh průhledný až hanba, ale i tak je natočený se vší vervou a odvahou, že si zaslouží stát mezi ostatními veledíly odehrávající se v mafiánském prostředí Ameriky. --- Jak bílej chleba... a teď jsou z nich topinky.
Jak to ten Robert De Niro dělá, že mě vždycky posadí na prdel prostě nechopím. Tenhle film je jeho režisérský debut, takže se přeci jen nečeká úplná špička, přesto po skončení filmu mě bylo hned jasný, že jsem viděl úplnou špičku. Vždycky se mě hrozně těžce popisuje to co se skrývá pod slovy "bylo mě u toho filmu krásně". Už ten záběr na svítící okno ve třetím patře v chudinské čtvrti Bronxu je naprosto kouzelnej. K postavě táty, kterou tak dokonale zahrál Robert De Niro můžu říci asi jen tolik, že to byl táta s velkým T. Obyčejný řidič autobusu, který je mých očích větším hrdinou a frajerem než Rambo a Bond dohromady. Celá ta atmosféra tehdejší doby v Bronxu byla vyprávěna srdcem a z takovým citem, že jsem měl po skončení filmu pocit jako kdybych se právě vrátil z bytu ze třetího patra z jedné ulice v Bronxu, kde jsem svůj čas trávil pod lampou s mafiánem Sonnym, seděl na chodníku s Lorenzovým synem Calogerem a jezdil v autobuse, který řídil Lorenzo. Vynikající režisérský debut a moc krásně vyprávěný příběh z Bronxu udělá i z podzimního sychravého večera mimořádně laskavý čas.
Bravurní mafiánské drama, které se ubírá velmi netradiční, za to zajímavější cestou. Prostředí Bronxu sedmdesátých let je vykresleno perfektně, stejně jako charaktery všech postav. Chazz Palminteri, jakožto "bůh" Bronxu, hraje s velkou jistotou a přesně do své role zapadl. O tom, že Robert De Niro je skvělý herec ví jistě každý, ale to že je i výborný režisér nám dokázal hned při svém režijním debutu. Ještě bych vyzdvichl miniroličku pro Joe Pesciho, který je právem považován za jednoho z nejlepších vedlejších herců všech dob. I když Příběh z Bronxu není známý jako Kmotr či Mafiáni, tak rozhodně mohu všem jen doporučit, neboť se jedná o prvotřídní mafiánské drama................
Mám slabost pro tenhle druh filmů, kde si převážná většina chlapů nechá říkat Sonny. Je to taková protiváha našemu zrelativizovanému světu, v němž se žije více než pro jméno pro kariéru a její budování. Čest tu znamená být poslušen tradicím komunity a rodina je mnohem širší a hlubší pojem, než jak ho vnímáme my. Robert De Niro zjevně přišel a patří do tohohle tradicemi rámovaného světa. Jeho režisérský debut je nejenom autobiografickou filmovou reminiscencí na svět, odkud pochází, ale hlavně obrovskou poctou a poklonou tomuto místu. I jeho postava řidiče autobusu symbolizuje střet se světem tradičního práva a zvyklostí. Člověk, který chce jít cestou morální bezúhonnosti proti prorostlému systému Mafie, ale přitom žije uvnitř ní, je obklopen jejími lidmi, propojen jazykově, geneticky, generačně - a svět Mafie, mnohem silnější než obyčejný řidič z povolání, ho zákonitě nemilosrdně asimiluje - začne mu totiž přetahovat jeho vlastního syna... Morální hodnotové normy, které nabízí dospívajícímu chlapci jeho otec, se dostávají do střetu s normami pro pubescentního chlapce nesrovnatelně přitažlivějšími - s normami života uvnitř Mafie. Zajímavě se doplňuje i osa otec - syn, neboť v obdobné paralelní pozici pomyslného otce začíná fungovat i místní mafiánský boss Sonny, jemuž chlapec příznačně zachránil kdysi život. Symbolické znázornění přesně popisuje plakát k tomuto filmu, kdy mezi dvěma muži, zástupci dvou zcela odlišných světů, nerozhodně běží mladý hoch. Střetnutí dvou světů, dvou naprosto různorodých pohledů na život, ale přesto střetnutí vyúsťující v nedohledno...
Fašismus (1), klerikalismus (2), freudismus (3). O tom je všem Příběh z Bronxu. O tom všem je následující text. ____ 1, Příběh z Bronxu je film fašistický – či, lapidárně řečeno, setsakramentsky italský. Do extrému to dotahuje De Niro, u něhož jsou všechny tyhle problematický sklony mafiánských filmů dvojnásob patrný. Jednak proto, že není tak ostřílený režisér jako Scorsese nebo Coppola, a jednak proto, že neměl k ruce nijak rafinovaný scénář. Na druhou stranu tahle doslovnost a předurčenost příběhu, který se nikdy nevychýlí z očekávaného, umožňuje nazřít jinde bezpečně ukrytý podpovrchový jevy. De Niro se sice někde pokouší o jakési rokokové kudrlinky, předstírá symfoničnost, ale pod tím vším je fašistický tlukot. V prvé řadě se tu dosti výstižně ukazuje, že jakmile mafiáni prorazí, stanou se z původně anarchistů fašisti, neboť s tím, jak roste jejich moc, přelévají osobní svobodu ve svobodu ekonomickou. Z původně romantických individuí se stanou nacionalistický xenofobní pravičácký svině. Proměna osobního individualismu v celospolečenský individualismus je základním kamenem pravicového myšlení a groteskně překroucenou verzí původního romantismu. Vedle rozvětvených fašistických mafiánských klanů nacházejících zdroj inspirace v odvěkých návycích jako viditelným ztělesněným morálního řádu, v rodinných hodnotách a kultu tradice existují ale i mafiáni-solitéři jako Vincent Cassel z Veřejného nepřítele č. 1 nebo Bonnie a Clyde nebo máničky na motorkách, kterým mafiáni v zájmu zachování odvěkého klání skinhead's vs punk's exemplárně nařežou. Myšlenka mafiánství má tak dvojí kořen. Jeden je v intimní, až staromilsky konzervativní lásce k rodině – a v pokleslé formě v nacionalismu a xenofobii, v čemž vyniká Kmotr nebo Příběh z Bronxu. I Sonny Machiavelli je ochoten se dopouštět morálně pochybných jednání ve snaze dosáhnout obecně prospěšného cíle – silné fungující mafiánské famílie. Druhý kořen mafiánství je v určitém, dnes hlavně podprahovém zapálení pro osvícenecké ideály svobody, rovnosti, bratrství. Zásadně se tak totožnost mafiánů pohybuje jako kyvadlo mezi romantickou vůlí k zachování a obnově a osvíceneckou vůlí ke vzpouře a budování nového, mezi romantickým konzervatismem a osvíceneckým humanismem, pravicí a levicí. Mafiánské filmy bychom v určitém smyslu mohli vyložit také jako volení hegelovských nebo kantovských předpokladů, střet feudalismu a individualismu. Dějiny, jak je žijeme, se z hegelovského pohledu jeví jako vtělení velikých dialektických pohybů. V tomto chodu si přesto občas někteří přidrží svoji individualitu, přísahajíc na volnost, rovnost, bratrství. ____ 2, Nacismus křesťanství vyloženě nenáviděl a chtěl jej zlikvidovat. Nicméně fašismus byl vůči křesťanství smířlivější. V zemích jako Španělsko nebo Rakousko, kde byla církev tradiční oporou trůnu, se fašismus vyznačoval sklonem ke klerikalismu, který vrstvu vládnoucích a privilegovaných rozšířil o aristokracii církevní. Ve Španělsku a Portugalsku církev a fašistické hnutí, španělská Falanga, přestavovaly dvojí opěrné pilíře státu. Politickému církevnictví, jak je praktikovali Franco ve Španělsku nebo Tiso na Slovensku, holdují i mafiáni. Calogero sám pronese, jak skvělé je byt katolíkem a jít ke zpovědi - každý týden jste mohli začít odznovu! Současně tím odkrývá, kde vězí největší problém Ameriky dneška. V zemi, kde bezmála tři čtvrtiny obyvatel věří v posmrtný život, se limity pro znečišťování ovzduší a mezinárodními dohodami nahrazujícími Kjótský protokol není třeba vážně zabývat. Po nás ať přijde potopa! Dvojnásobně u křesťana, který může přehlížet ekologii s nadhledem nadčasového. Křesťanství nenávidí přírodu: Magie, mystéria a organizované slavnosti jsou v křesťanství a judaismu považované za zbytečné, ba škodlivé a nebezpečné, protože představují neoprávněnou snahu člověka zasahovat do sféry Božské kompetence. Pod vlivem platonismu došlo v křesťanství k vytvoření zásadního protikladu mezi duchem a hmotou a hmota bývala často zavrhována. S tím souvisela distance vůči přírodě. Příroda již není plná bohů, není tím, do čeho by byl člověk vržen, je naopak tím, od čeho je oddělen svým bezprostředním vztahem k Bohu. Hodnotu sama o sobe příroda v křesťanství neměla. Tento postoj umožnil vznik novověké přírodovědy – pro ní sice není pouhým obrazem Božího působeni, je však pouhou látkou k přeměně. V Genezi 1,28 nalezneme velmi zajímavé přikázání, které Bůh ukládá prvním lidem: „Ploďte se a množte se a naplňte zemi. Podmaňte ji a panujte… nade vším živým, co se na zemi hýbe.“ Tuto nenávist proměnila až moderna, která začala brát v potaz život na zemi a souběžné pojetí času a hodnoty. Středověké myšlení čas a hodnotu neztotožňovalo. Vycházelo z pojetí světa vymezeného Stvořením na Počátku, Posledním soudem na konci časové přímky, pak Dobrem (Nebem) a Zlem (Peklem) na protínající přímce hodnoty. Ve středověkých představách se tyto dvě přímky nekryly, nýbrž se protínaly v kříži Kristově. Postavení v čase tak zůstávalo hodnotou neutrální. Až na jedinou událost, příchod Krista, se na časové lince nic významného nedělo. Rozhodující jsou události na lince hodnoty, na které probíhá drama lidské spásy v přetahování o každou jednotlivou duši mezi Bohem a Ďáblem. Proto nemá smysl usilovat o nápravu tohoto padlého světa. Nikdy nebude výrazně lepší. Smyslem je uniknout z něj do věčné blaženosti. Neudržitelnost tohoto si uvědomil před sto lety Nietzsche, když tvrdil, že Bůh na kříži je prokletím života, neboť křesťanskost je nutným útěkem před utrpením, jež si vyžaduje sám život. Co dnes ve věku devastace Země potřebujeme nejvíce, je přitakávat životu. Žít s tím, že se budeme znovuzrodit do věčnosti s rozvalin, věčně se vracet, a s tímto vědomím nakládat se Zemí. V kusy rozřezaný Dionýsos je opakem rozmařilých mafiánů, šperků a drahých aut. A tak se na prahu třetího tisíciletí probouzíme s podivnou kocovinou. Paradigma Zlatého věku, který můžeme ztotožnit s mafiánskými klany, selhalo. Avšak naděje neumírá. Zlatý věk se místo cíle stal programem. Tak ostatně vypadá dokonalost rozložena v čase – jako nekonečný pokrok. Paradigma Pokroku, ať již v komunistické nebo liberální mutaci, ve formě revolučních radikálů Bonnie a Clyde nebo kapitalistických dravců, zachránilo lidstvo ve chvíli, kdy zhroucení snu o Zlatém věku zanechalo zklamané lidstvo tváří v tvář mizející nicotě. Přesto paradigma Pokroku dnes tvrdě naráží na něco dlouhodobě silnějšího než vůle věřit. Naráží na realitu mezí růstu. Nastupuje ekologie. Dlouholetou nadvládu studené a vykořisťovatelské sci-fi (70ky Star Wars, 80ky Blade Runner, 90ky Matrix) střídá zájem o přírodu a fantasy (Avatar, Harry Potter, Pán prstenů, Conan, Souboj Titánů, Princ z Persie: Písky času). ____ 3, Hned na několika rovinách se z filmu ozývá starobylá řecká legenda o Oidipovi a profláklý freudovský zaklínadlo „otec-vražda, matka-incest“. De Niro proti sobě staví silnou otcovskou figuru, která peníze od mafiána Sonnyho odmítá, a krásnou matku, která je schvaluje, v prvý řadě ale konfrontuje proletářského otce a mafiánského buržoázníka. Nijak překvapivě přimkne Calogero k mafiánovi, podobně jako se vzdal Sam Worthington kvůli herectví zednické profese a Harrison Ford tesařiny; vždyť filmy nám nechtějí ukazovat běžný život, ale utopickou krajinu za životem. Poezie mafiánského hříchu je také poznání. Ten, kdo hřeší, nejen porušuje pravidlo. Vstupuje tam, kam jiní nevkročili, a ví i to, co jiní nevědí. Možná si ale Calogero ve své hlavě náhradního otce pouze vykonstruoval (De Niro vyrůstal od tří let sám se svou matkou) a možná si to vymyslel celé, mafiánského bosse i jeho kumpány, a zažívá stejný sen jako diváci v kině. Příběh končí symbolicky: Calogero konečně dospívá, a to v tom smyslu, že přijal za nejvyšší imperativ nelhat sám sobě. Být k dítěti v sobě brutální a nemilosrdný. Konečně překonal regresivní návraty k infantilním vývojovým fázím, byť mu v tom pomohl neplánovaný odchod Sonnyho. V poslední rovině se tu odehrává terapeutický proces a obraz samotného De Nira, pocházejícího z nelehkých poměrů, který, aby se z nuly dostal na vrchol, musel překonat zkonstruovaného autoritativního otce, kterého ve filmu osobně ztvárnil – doslova musel překonat sám sebe.
„Teraz už odísť nemôžete.“ Úžasnou dobovou atmosférou predchnutý režijný počin Roberta De Nira podľa strhujúceho scenára v Hollywoode už navždy nedoceneného Chazza Palminteriho. Ten si zároveň s oscarovou chuťou strihol titulnú rolu charizmatického mafiánskeho bossa (prepáčte, krstného otca) Sonnyho a s chlapcom vytvoril úžasný vzťah. Skvelý film o niečom a pre niekoho, hoci subtílnejší, ako iné žánrové mafiánske snímky (Scorseseho ŠPINAVÉ ULICE, trilógia KRSTNÝ OTEC, MAFIÁNI). Rolička Joea Pesciho (a „dverová skúška“, vyskúšajte) je krásna.
Dnes už gangsterská klasika, i když ne tak známá a uznávaná jako Kmotr, Tenkrát v Americe nebo Goodfellas, spíše nenápadně se tvářící, ale jinak se jedná o skutečně poctivý a fascinující příběh (o jednom velkém přátelství) od začátku až do konce (odvyprávěný ve sledu drobných epizod), který mě opět uchvátil stejně tak jako před deseti lety. Krásné realistické prostředí, výtečná drobnokresba všech postav i postaviček do toho nejmenšího detailu (Sonnyho kumpáni, Calogerovi kamarádi), charakteristická dobová atmosféra, perfektně napsané dialogy hodně ze života, ožehavá témata jako svět mafie, rasová nesnášenlivost vůči černochům z vedlejší čtvrti atd. A perfektně sedící a hlavně chytlavá populární hudba 50. a 60. let dělají z tohoto snímku skutečně mimořádný film a nakonec silný, citlivý a velmi poutavý zážitek.. Robert de Niro je nejen skvělý herec, ale evidentně i velice schopný režisér..Mladý "C" Anello byl také výborný (vizáží s tím svým kloboukem mi připomínal jednoho našeho mladého nejmenovaného zpěváka). Mafiánský boss a gangster Sonny se do role také hodil, spíše to byl takový kliďas, ale měl obrovské charisma a hlavně respekt. Inu, natočit takovouto prvotinu, no, klobouk dolů!..Jediné mínus dávám za příliš krátký výstup Joea Pesciho až skoro na samém konci filmu, škoda:-( Ale poselství znělo jasně...
Robert De Niro se vrátil do doby svého mládí v Bronxu. Snímek trochu připomíná Scorseseho Mafiány, o mladém hochovi, který se dostal mezi mafii. Stylový film z drsného prostředí, který byl režisérským debutem Roberta De Nira. Přesto mám pocit, že zde jsou rezervy a že téma a prostor šlo využít lépe.
