F. L. Věk

Neumřela česká řeč, jen spí. Postihnout význam a nadčasovou hodnotu Jiráskovy pětidílné národoobrozenecké epopeje by znamenalo zamyslet se nad zlomovými okamžiky naší dějinné historie, která se v pravidelných časových periodách ocitala v útlaku svých tradic a práv. Rozvržení natáčecího plánu v době posrpnové sovětské invaze se pochopitelně nemohlo minout účinkem; tento rozhodný a zcela otevřený manifest národního sebevědomí a svobody pak jakoby završoval předcházející léta těžce překonávaného mlčení a marného odporu (čtyřistaleté područí v habsburské monarchii je nahrazeno totalitárním systémem dvacátého století). Životní příběh dobrušského buditele, tohoto bytostného venkovana, tu ovšem neslouží pouze jako sjednocující pásmo rozsáhlého příběhu; vlastní prostor tu nacházejí reliéfní motivy jako zánik benediktinského řádu, počátky divadelní kultury, Mozartův pobyt v Praze nebo vlastně nepřetržité seznamování s nejvýznamnějšími osobnostmi tehdejšího veřejného života. Věk se zpočátku pražskému uměleckému a vědeckému prostředí okouzleně obdivuje, ale zčásti se k němu staví také kriticky a později, v rozhodných okamžicích, dává přednost životu na venkově před obtížnou a v podstatě riskantní existencí ve městě (mementem budiž trudný osud Václava Tháma). Prachem zavátý Jiráskův text, degradovaný na standardní výhrůžku školních škamen, se díky scénáristovi Otto Zelenkovi a režiséru Františku Filipovi proměnil v ryze aktuální téma o pokořeném národu, oděného do kostýmů konce osmnáctého a počátku devatenáctého století. Všeobecná glorifikace jednotlivých hereckých jmen je nošením dříví do lesa; neoddiskutovatelné špičkové výkony celého zástupu nejvýraznějších zástupců divadelní i filmové Thálie jsou právem označovány za legendární, ať už je to Pivec, Marvan, Höger, Nedbal, Růžek, Voska, Lukavský a Medřická, tak i Brzobohatý, Brejchová, Vránová, Bohdalová, Cupák nebo Tříska. Díky v případě VĚKA náleží nejen jeho duchovnímu otci a televizním tvůrcům, ale tak trochu paradoxně i komunistickým cenzorům, kteří se jeho urychleným uvržením do trezoru sami označili za spoluviníky tragédií našich národních dějin. To, oč před více než sto lety usiloval Alois Jirásek zůstalo a zůstává neměnné a budoucím generacím se tím de facto odkazuje jedno z nejdůležitějších poselství: nepolevující boj za vlastní identitu. I proto lze televizního VĚKA nazvat seriálem, který přišel ve správnou chvíli. (26.09.2010)

Dřív by mě ani nenapadlo na to koukat. Teď se těším na každý další díl. Víc mě baví ty, kde už je pan Brzobohatý. Nedívám se na to očima historika, nevím, kolik je tam chyb. A je mi to jedno. :-) Díky tomuto seriálu si chci F. L. Věka i přečíst. Snad to dám!!!! A to černobílé zpracování dává stejně takovým filmům/seriálům NĚCO navíc. (22.03.2018)

Tohle je moje srdeční záležitost. Pamatovala jsem si z něj jen tu národní písničku, kterou zpívala maminka svému synáčkovi. Časem se František naučil spoustu věcí, koupil klavír a mamince tu píseň zahrál a ona zpívala. Slyšet po letech znovu titulní melodii byl pro mně balzám na duši. Vrátit se do doby, kdy se více chodilo pěšky, než jezdilo na koni nebo v kočáře.Lidé tam měli k sobě blíže, více spolu mluvili, zpívali a hráli divadlo po hospodách. (12.02.2009)

Velmi zdařilá dramatizace románu Aloise Jiráska. Povinná školní četba, může některým tento výpravný seriál dost znechutit. Nicméně vědět něco o našich národních dějinách neuškodí, v dnešní přetechnizované době, nikomu. Seriál se trošku pomalu rozjíždí, ale pokud se do něho zakousnete, už ho nepustíte. (08.12.2008)

Jiráska jsem nikdy nečetl a nikdy nebudu. Jenže tohle je daleko kratší, daleko zajímavější a poutavější - je tu příběh, jsou tu vynikající herci, divadlo i opera... navíc za dějem se skrývá mistrně propracovaná koláž tehdejší doby (může za to Jirásek?) - kostýmy i lokace na výbornou. Vzpomínám na své mládí a na dvakrát třináct nedělních dopolední strávených sledováním jednoho z nejlepších seriálů Č(S)T. (16.08.2008)