Jak se budí princezny

Sympatická vtipná adaptace z "české školy", které ale něco chybí k dokonalosti. V komičnosti staršího prince a Matěje se trochu moc tlačí na pilu (nikoli vinou Krause a Menšíka, ti jsou dobří), což vyvažuje neobvyklý, mně velmi sympatický zádumčivý princ Jana Hrušínského. Pokud jde o zásahy do předlohy, mohlo by se zdát, že tou hlavní je škrtnutí sta let a jejich nahrazení motivem lásky, která dá našemu princi odvahu k vysvobození své milé. Mnohem zásadnější je však nahrazení uražené sudičky závistivou příbuznou, což vyznívá nesmírně trapně. Pohádka tím ztrácí něco podstatného, komplikovaného a padá o několik pater níž k primitivnímu "dobrý vládce, dobrý lid a jeden zlý škůdce", což je mimochodem heslo onoho roku (Anticharta). Namísto osudové kletby nastupují intriky frustrované švagrové. Když už jsem vzpomněl antichartu (falzifikát sudičky vystupuje dokonce i v závěru jako zištná uchvatitelka), nedá mi to, abych nesrovnal s dederónskou adaptací Šípkové Růženky (která v zásadě kopíruje originál, je neápaditá, sterilní a nevtipná, jen s krásnou písničkou přadlen v úvodu), v níž je naopak uražená sudička vznešenou, spravedlivou trestající vílou a král nesympatickým nafoukaným feudálem, který pak svými protiopatřeními bezohledně bídačí už tak "vykořisťovaný pracující lid". Dokonce i scéna urážky je vykonstruována tak, aby sudička z toho pro diváka vyšla co nejvíce se ctí. Takže soudruzi z NDR jdou na to z opačné strany. Tam je ale ta "výpověď" očividně záměrná, kdežto shoda české "na pohodu" verze s antichartou je nejspíš dána "jen" zoufale totožným myšlením. Klasická česká obsese v pranýřování "závisti" (a jedním dechem "ziskuchtivosti", což je roztomilé). Prostě sudička vyslovující zlou kletbu musí mít něco za lubem, jinak to český mozek nepobírá. Očividně ale i dederóni s tím měli problém. (09.07.2011)

Možná je to tím, že jsem jako šestiletý viděl tento film v kině, proto ho asi řadím mezi nejoblíbenějšími pohádkami před Tři oříšky pro Popelku. Sluha Matěj v podání Vladimíra Menšíka a princ Jaroslav v podání Jana Hrušínského se skvěle doplňují – skvělá je scéna, kdy sluha (neplavec) učí prince plavat nasuchu, nebo souboj princů o Růženčin polibek. Prostě pohádka (08.07.2008)

Tuhle pohádku opravdu nemám rád. Hlavní "hrdina" je pro mě jedním z nejnepřijemnějších princů. Vlastně mi byl natolik nesympatický, že jsem musel fandit jeho bratrovi, kterému chudákovi celou dobu velice křivdili. Zatímco se snaží celou dobu dělat co nejlepší dojem podle toho, jak ho vychovávali, jeho "hodný" bratr ho neustále pomlouvá nehledě na to, že jej celý život podvádí. Navíc mu to podvádění očividně nevadí, jako to, že se nemůže plně ukázat své schopnosti, a ještě to dává za vinu "zlému" bratrovi. A do takovéhoto člověka se princezna okamžitě zamiluje... sice to je realita, ale v pohádkách chci charismatického price s dobrými hodnotami a rozumně vybírající krásnou princeznu. Bohužel tato bilance je na 1/4. (18.01.2007)

Přestože je takovou tou hlavní a především kladnou postavou Jan Hrušinský, pohádku táhnou především Jan Kraus a Vladimír Menšík. Zatímco Kraus se na padouchy a jim podobné role hodí znamenitě, Hrušinský spíš působí jako takový pitomeček. Je až moc přeslazený. No ale to nebudu tak kvalitní pohádce vyčítat. Je to ještě taková ta stará škola našich pohádek. A to se komančům musí nechat, pohádky točili perfektní. Anebo je to tak, že pohádky byly prostorem, kde se naši nejlepší herci mohli fakt vyřádit a ta kvalita tam proto byla. Dnes mají ti naši nejlepší tolik práce na různých projektech, že se logicky nemůže podařit dostat je ve stejnou chvíli na jeden plac. (31.03.2015)

Solidní pohádka o Šípkové Růžence, kde je jednoznačně nejlepším hercem Menšík. Nezapomenutelná scéna je jednoznačně boj s medvědem. Celkově, ale po mnohém shlédnutí dávám slabé 4z5 (Na hodinu a půl se tu děje málo věcí a ani ta láska mezi princeznou a princem tu není nijak košatě rozvitá což bych od tak velké lásky, která přemůže kletbu očekával.). (25.12.2011)