Vysoký, hubený a němý chlapík s nepostradatelnou buřinkou, bílým karafiátem v klopě, starosvětským oblekem a deštníkem se stal miláčkem a hrdinou tisíců dětských srdcí. Ano, životní rolí Otto Šimánka se stal Pan Tau v koprodukčních dětských příbězích Jindřicha Poláka. Nejdříve bylo natočeno třináct středometrážních snímků, uváděných v kině i v televizi (1969 – 1972), dalších třináct dílů bylo natočeno pouze pro televizi (1973 – 1975), pro televizi Polák natočil i zbylých sedm dílů (1977 – 1978). A díky sestřihům některých dílů pronik Pan Tau se svým představitelem Otto Šimánkem i do celovečerního filmu: POPLACH V OBLACÍCH (1978), OD ZÍTŘKA NEČARUJI (1978) a PAN TAU (1988).
Narodil se 28. dubna 1925 v Třešti u Jihlavy. V dětství žil s bratrem Jaroslavem a rodiči v nedalekých Stajištích. Za druhé světové války se v karlínské Tesle v Praze vyučil elektromechanikem. Už od dětství se však zajímal o divadlo. Bez herecké průpravy hrál ochotnicky v Dělnické besedě a po okupaci na dalších ochotnických jevištích.
Jako profesionál spoluzakládal s Václavem Vaňátkem Divadlo mladých pionýrů (1945) a prošel Divadlem 5. května (1946), Divadlem pod Plachtou Jindřicha Plachty, kde byl ale jen pět měsíců, Divadlem pracujících ve Zlíně (1947 – 1954), ostravským Státním divadlem (1954 – 1958) a Městskými divadly pražskými (1958 – 1990), z nichž odešel na odpočinek. Jeho druhou ženou byla kostýmní výtvarnice a scénografka Ludmila Muchová (*1937). Z prvního manželství měl jednu dceru.
Na všech svých angažmá Šimánek rozvíjel i svůj zájem o uměleckou pantomimu, stylizovaný herecký projev a pohybově kulturní umění. Právě tyto aspekty nejlépe využil při vytváření svého Pana Tau. Otto Šimánek vynikal zejména v komické oblasti, nejraději byl ale v tragikomické s nádechem pantomimy. Kromě mimiky, gestikulace a pohybů využíval i svůj hlas. Zahrál si v inscenacích „Když se slaví karneval“ (Nanek Cocard), „Ulička“ (Koníček), „Kdo bere, má za tři“ (Don Gilo), „Fiakr číslo třináct“ (Jobelin), „Sliby chyby“ (Wanderhof), „Galantní lsti“ (hrabě Bellair), „Největší z Pierotů“ (Debureau), „Tři Alberti a slečna Matylda“ (baron), „Obrácení Ferdyše Pištory“ (profesor Kosterka), „Měšťáci“ (Bessemenov), „Námluvy“ (stařec), „Tlučhuba“ (Bonviván), „Pes Lope de Vegy“ (Otavius), „Židle“ (stařeček) nebo „Benátská vdova“.
Pan Tau zastínil všechny filmové (často malé i epizodní) postavy Otty Šimánka, z nichž si některé teď uvedeme. K filmu přišel ještě během angažmá ve Zlíně (např. I ANDĚLÉ ZTRÁCEJÍ TRPĚLIVOST, NEDĚLNÍ DOSTAVENÍČKO a BOTOSTROJ). Naposledy si ve filmu zahrál, jak jinak, PANA TAUA (1988).
K další filmové práci se dostal až po svém příchodu do Prahy: VYNÁLEZ ZKÁZY (muž ve vlaku), TOUHA (švagr), VŠUDE ŽIJÍ LIDÉ (učitel Řehák), BARON PRÁŠIL (Michel Ardan), TŘI CHLAPI V CHALUPĚ (družstevník Arnošt), KDO CHCE ZABÍT JESSII? (zástupce docentky), POSLEDNÍ RŮŽE OD CASANOVY (lékař O’Reilly), FANTOM MORRISVILLU (Miki zvaný Kuřátko), KONEC AGENTA W4C PROSTŘEDNICTVÍM PSA PANA FOUSTKY (zbrojíř du Jardin), SVĚTÁCI (opilý muž s Marcelou), SVATBY PANA VOKA (kardinál), „PANE, VY JSTE VDOVA!“ (průmyslník Alfréd Keletti), BOUŘLIVÉ VÍNO a ZRALÉ VÍNO (družstevník Kyselý), ZÍTRA VSTANU A OPAŘÍM SE ČAJEM (Američan Patric White), ZELENÁ VLNA (pán s kloboukem), CHOBOTNICE Z II. PATRA a VESELÉ VÁNOCE PŘEJÍ CHOBOTNICE (učitel).
Spolupracoval s rozhlasem („Rozvod po našem“, „Čtyři ženy na neděli“, „Diamantové očko“, „A v prach se neobrátím“, „Zelený svět“, „Deset zlatých“ či „Javorová víla“), dabingem (zahraniční snímky ČETNÍK ZE SAINT TROPEZ, PRÁZDNINY V ŘÍMĚ, BYL JSEM PŘI TOM, pro Vorlíčkovu pohádku TŘI OŘÍŠKY PRO POPELKU namluvil německého herce Rolfa Hoppe), televizními inscenacemi (např. ŠLECHETNÝ COWBOY SANDY, MODLITBA PRO KATEŘINU HOROVITZOVOU, SVATEBNÍ CESTA ANEB JEŠTĚ NE, EVŽENE!, DOKTOR A BĚSI, INZERÁT, SEDM ŽEN ALFONSE KARÁSKA, BÁSNÍK, SLUŽKA A KRÁL, ŠACH MAT, TREZOR nebo PODNÁJEM NA CHAMPS ELLYSÉES).
A seriály (TŘI CHLAPI V CHALUPĚ, SŇATKY Z ROZUMU, HŘÍŠNÍ LIDÉ MĚSTA PRAŽSKÉHO, F. L. VĚK, INŽENÝRSKÁ ODYSEA, ARABELA, LUCIE, POSTRACH ULICE, NÁVŠTĚVNÍCI, MALÝ PITAVAL Z VELKÉHO MĚSTA, VLAK DĚTSTVÍ A NADĚJE a CHOBOTNICE Z II. PATRA). Svoji milovanou pantomimu učil na hudebně – dramatickém oddělení Státní konzervatoře v Praze. Otto Šimánek zemřel 8. května 1992 v Praze, jen deset dní po svých šedesátých sedmých narozeninách.
