Gérard Depardieu

„Vzdal bych se kvůli jídlu snad všeho na světě, ale herectví bych své neuvážené všežravosti nikdy neobětoval.“

Francouzský milovník lidských setkávání, vybrané kuchyně, vína, rychlé jízdy na motorce, krásných žen, herectví, filmu a života. Na pomezí svých mnoha vášní leckdy balancuje jako na tenkém ledě, přesto z nich nakonec vždycky dokázal vybruslit, a co se naplnění hereckých příležitostí týče, tak dokonce s těmi nejlepšími výsledky. Desítky různorodých postav získaly jednu a tu samou tvář a přece jsou stále jedinečné. Velké a nejednoznačné postavy historie nebo literatury hnané pochybnostmi, posedlostí a svojí výjimečností. Revoluční politik Danton (Danton, 1982) se žene za svobodou Francie. Impresionistický sochař August Rodin je umělec věčně hledající dokonalou krásu (Camille Claudel, 1988). Cyrano sní o lásce (Cyrano z Bergeracu, 1990), barokní hudebník Marin Marais zase touží po vyšší dokonalosti v hudbě (Všechna jitra světa, 1991). Mořeplavec Krištof Columbus hledá ráj na Zemi (1492: Dobytí ráje) a Edmond Dantes sleduje svoji pomstu (Hrabě Monte Cristo, 1998). Spisovatel Balzac touží po dokonalosti v románu a bojuje proti ubíhajícímu času i nepochopení (Balzac, 1999). Dvorského šéfkuchaře a správce Vatela spaluje pocit zodpovědnosti za dokonalé hostiny a slavnosti (Vatel, 2000), galejník Jean Valjean touží po klidu a zadostiučinění (Bídníci, 2000). Pařížský detektiv Vidocq, sám s temnou minulostí, svůj osud nenávratně otočil směrem k pronásledování zločinu (Fantom Paříže, 2001). Gérard Depardieu dokáže vystihnout podstatu všech. Rád se jimi nechává unášet, zdá se, jako by jej strhávaly s sebou až do hlubin jejich zoufalství a radostí. Herec přitom prohlašuje, že při natáčení se nejraději jen baví.

Dětství v malém městečku Châteauroux ho k něčemu výjimečnému zrovna nepředurčovalo. Narodil se 27. prosince 1949, jako třetí se šesti dětí věčně nezaměstnaného, opilého kovodělníka a mladé matky, která stále jen rodila děti a zmatek okolo sebe řešila výprasky. V tomhle ovzduší se u něj nějakým zázrakem zrodil smysl pro krásu, umění i dobrodružství. Tehdejší škola mu samozřejmě nepřinášela chvíle o nic příjemnější než rodina, a tak není divu, že ji ve dvanácti navždy opustil. Obklopen dalšími mladistvými delikventy, snadno zapadl do světa špíny, násilí, barů, prostituce, krádeží aut a následujících nedobrovolných kontaktů s představiteli zákona. Opustil městečko a vydal se na cestu bez cíle, která ho vedla po celé Francii. Všelijak se živící tulák sbíral nejrůznější zkušenosti, přibližně tak nějak, jak je vypráví jeho Georges Faure v Zelené kartě. Na nádraží nedaleko Paříže narazil na mladíka, který náhodou studoval herectví. Na základě studentovy rady to tulák z venkova zkusil v hereckém kursu u Théâtre National Populaire. Prý už tenkrát geniálně vystupoval v klasických hrách, ačkoli jim snad ani nemohl úplně rozumět. Tenkrát poznal o osm let starší Elisabeth Guignot a v devatenácti se s ní oženil. Navzdory všem pověstným Francouzovým aférám se rozvedli až v roce 1996.

Sedmdesátá léta zahájil v drobné divadelní společnosti Le Café de la Gare, společně se začínajícím Patrickem Dewaerem, Miou-Miou a pravidelně se objevoval ve filmu. Zlomovou roli všem třem budoucím hvězdám přinesl až provokující režisér Bertrand Blier. Do té doby nezobrazený nevázaný sex, krádeže, vražda, vztah dvou mladíků a kadeřnice (Depardieu, Dawaere, Miou-Miou) ve filmu Buzíci z roku 1974 skončil pohoršením jedněch, nadšením druhých. Natáčel kolem pěti filmů ročně a v osmdesátých letech už byl bezkonkurenční hvězdou francouzského, v devadesátých mezinárodního filmu. Od konce sedmdesátých let je téměř každý rok mezi nominovanými na Césara a jeho majitelem za Poslední metro a Cyrana z Bergeracu, za romantického Cyrana s velkým nosem byl též nominován na Oscara.

Šarmantní bouřlivák zůstává Francouzem

Bývá označován za nejpřitažlivějšího ošklivého muže. Depardieu jako pravý Francouz a Cyranův představitel nad důvodem své atraktivnosti polemizuje zamyšleními „myslím, že ženy mají rády krásná slova“. Takové životní přístupy jej předurčovaly k předním hrdinům romantických komedií. Dobrodruh, hudebník a francouzský gurmán, Georges Faure v jeho podání je právě takovým příkladem atraktivního romantického hrdiny ve filmu Zelená karta. Ta byla jeho vstupní kartou do světa hollywoodských produkcí. Až po této úspěšné komedii s Andie MacDowell se stal mezinárodní hvězdou, což potvrdil 1492: Dobytím ráje. Mnoho jiných by zůstalo v Beverly Hills, ve vile s bazénem a leštili svá auta. Ne však Gérard Depardieu, který se nejlépe cítí na svých vinicích na Loiře nebo na motorce v pařížských ulicích. Je majitelem rozsáhlých vinic a vinařského podniku, jehož nekonečné náklady většinou musejí pokrývat zisky z filmů.

O co pokulhává prosperita, o to je rozvinutější Gérardova teorie, podle níž lze vínem léčit prakticky všechno od chřipky až po stres. Na každý neduh doporučuje jinou odrůdu, která musí být hlavně kvalitní, přičemž červené je pro tělo, bílé pro duši a množství podle něj v žádném případě nemá přesáhnout jednu sedmičku denně. K vínu patří i dobré jídlo a proto není překvapením, že Depardieu má v centru Paříže, nedaleko Opery několik restaurací se zaměřeními na nejrůznější speciality. Interiéry gastronomických podniků navrhla jeho současná partnerka, herečka Carole Bouquet, dříve modelka u Chanelu. Asi mu mohla být docela blízká role šéfkuchaře Vatela ve stejnojmenném filmu i jeho další šéfkuchař z filmu Poslední dovolená, který natáčel v letošním lednu v Karlových Varech. A co se jeho dalšího věčného zájmu – tedy motocyklů týče, mluví asi za vše pověstné nehody, které nekončí vždy jen pokutou za rychlou jízdu, ale občas taky zlomenou nohou. V roce 2000 si na motorce přijel až do nemocnice, kde mu voperovali srdeční bypass a za pár měsíců už stál znovu před kamerou. Mimo to všechno nazpíval několik gramofonových desek, produkuje filmy a dvakrát si vyzkoušel režii. Prvním pokusem byl Tartuffe, druhým romantické drama Most mezi dvoma brehmi (1999) s Carole Bouquet a jím samým v hlavních rolích.

Od samého počátku ztvárňuje postavy založené současně na brutálních a něžných projevech, s nemilosrdným a upřímným jednáním. Chybějící vzdělání a drsný původ vyvážil obrovskou touhou pochopit celý svět. Tato kombinace z něj činí právoplatného člena z rodu těch jedinečných a přirozených životních myslitelů. Prostými slovy dokáže popsat největší životní moudra, mluvit o nich tak, že ještě získají na osobité poetičnosti. Takové byly i jeho Ukradené dopisy, v nichž vydal soubor listů adresovaných rodině, ženě či kolegům. Osobnosti Gérarda Depardieu skvěle využil legendární režisér François Truffaut hned ve dvou svých filmech. Tyto dvě postavy francouzské kinematografie spojovala řada týchž vášní pro film, příběhy, ženy a zkušenosti z dětství. V Posledním metru tedy Depardieu jako mladý, tajemný, divadelní herec stvořil pár s Catherine Deneuve snažící se vést divadlo uprostřed okupované Paříže. V následujícím dramatu Žena od vedle byli on a Fanny Ardant sebezničující mileneckou dvojicí. Ostatně s Fanny Ardant se před kamerou sešel ještě po letech v Balzacovi. Ztvárnili další osudovou dvojici – Honoré de Balzaca, který vede vášnivou korespondenci se svoji velkou čtenářkou, polskou šlechtičnou Hanskou a před jeho smrtí se ještě vezmou.

Celá planeta je mu moc malá

Pro roli dokáže bez váhání zhubnout a zase ztloustnout, dočista změnit svůj zevnějšek, přidat typické znaky té které postavy a jako třešničku na dortu ji zahrát svým vlastním způsobem, který by se dal jen stěží napodobit. Dává jim mnoho ze sebe a vytváří slušnou sbírku postav zformovaných k obrazu svému. Existují jeho Danton, jeho Rodin, jeho dávno víc než stovka nejrůznějších postav přicházejících z přítomnosti i minulosti, ze skutečnosti, ze špatných scénářů, z komiksů i z klasické literatury, z nejvyšších vrstev i z lidské spodiny. Řada poznámek směřujících na adresu Gérarda Depardieu kousavě podotýká, že se jednou v práci utopí. Je jen přirozené, že v letošním roce šestapadesátiletý herec s bezmála sto padesáti rolemi na kontě vzbuzuje pozornost – vyvolává obdiv i záporné reakce. Práce a herectví jsou mu spíš ale záchranným kruhem, který si celý život pečlivě střeží. Tolik se mu chce hrát. Touží po roli generála de Gaullea. Svou hereckou přítomností obohacuje světovou kinematografii. V Rusku natočil Zavist Bogov (2000), v Itálii Streghe verso nord (2001), v Norsko-dánské koprodukci s Německem a Francií I Am Dina (2002).

Zachraňuje tak nejrůznější drobné nebo méně kvalitní snímky, americké produkce typu Muž se železnou maskou s jeho roličkami (za tuhle dostal něco přes 2 milióny $) vyzařují alespoň trochu francouzského šarmu. Získat pro natáčení zámek ve Versailles nebo Fontainebleau a Gérarda Depardieu je dnes už zárukou vytvoření francouzské atmosféry a diváckého zájmu o film. Díky jeho lehce výstřednímu univerzitnímu profesorovi to docela funguje i v drobné komedii Bimboland, Veberova Kondomedie jeho maličkou rolí šéfa z továrny na prezervativy taky získala. Krátký výstup jeho d’Artagnana mohl být kvalitní sebevíc, ale Blanche – královnu zbojníků už zachránit nedokázal. Celá řada komedií může být založena přímo na jeho komediálních hereckých způsobech. Proto mohla vzniknout rodinná komedie Táta nebo milenec (1991) a tři roky na to její americká verze Můj táta hrdina.  Dobře si to kdysi uvědomil Francis Veber, který z něj a Pierra Richarda vytvořil nezapomenutelnou dvojici popletů ve filmech Kopyto, Otec a otec a Uprchlíci. Od poloviny 80. let Veber na svého dvorního komika pozapomínal, ale v inteligentně bláznivých komediích z posledních let se k němu zase vrátil (Konodmedie, Drž hubu). Nehraje v nich už po boku Pierra Richarda, ale současných oblíbených komiků Thierry Lhermitta, Daniela Auteuila, Jeana Rena. Ačkoli poslední dva jmenovaní také bez větších problémů střídají komediální a dramatické role, je to Depardieu, koho musíme pravidelně počítat mezi nejvšestranněji použitelné herce.

Tak jako jeho hrdinové touží po nejrůznějších formách dokonalosti, Gérard Depardieu touží po životě naplněném milovaným herectvím. Může být kýmkoliv bude chtít a každá z postav v jeho podání ožije a rozvine se do ještě širší přehlídky tónů, než by měla sama o sobě. S takovou vášní totiž hraje Gérard Depardieu.

Rodinný krb Gérarda Depardieu
 
Sám příjemnou rodinu nepoznal, přesto toužil po jejím vybudování. Na své dětství se naučil vzpomínat jako na šťastné, protože bylo svobodné a mohl se stát tím, kým je – člověkem toužícím po kultivaci života prací. Člověka, který ví, že od života nikdy nedostane úplně všechno, ale bere si maximum. Hned v roce 1969 se oženil. S manželkou Elisabeth Depardieu si v osmdesátých letech zahráli v Jean de Florette a v Gérardově režijním debutu Tartuffe. Rozešli se až v roce 1992, když se narodila jeho nemanželská dcera Roxane, kterou má se senegalskou modelkou a herečkou Karine Sylla. Zatímco Gérard se ve druhé polovině devadesátých let rozváděl s Elisabeth, Karin se paradoxně provdala za Vincenta Pereze, jenž ve filmu Cyrano z Begeracu představoval roli krásného Christiana, jehož hrdinka příběhu, krásná Roxana miluje, avšak pro verše Cyrana – Gérarda Depardieu. Aktuální ženské jméno v souvislosti s Gérardem Depardieuem zní Carole Bouquet. V roce 1989 hrála jeho krásnou ženu ve filmu Příliš hezká pro tebe, dvacet let byli přátelé a posledních pár let jsou víceméně stálou dvojicí.

Řadou skandálů je pověstný Guillaume Depardieu (1971), syn Gérarda a Elisabeth, který po gymnáziu vystudoval hru na klavír na konzervatoři a v mezičase se vrhal do konfliktů se zákonem pro výtržnosti, drogy, kvůli zbrani namířené v baru proti fanouškům. Ve filmu Není tak zlý se ocitl už ve třech letech po otcově boku, později hrál v Jeanovi de Florette s oběma rodiči. Guillaumeovy podoby s otcem využily hned dva filmy. V biografickém snímku Všechna jitra světa, patřila role mladého Marina Maraise Guillaumovi a staršího Maraise Gérardovi. Obdobně to vypadalo při vzniku Hraběte Monte Crista, kde mladou dvojici Edmonda Dantese a krásné Mercedes ztvárnili Naike Rivelli a Guillaume Depadrieu a tutéž dvojici ve starším vydání Gérard a italská herečka Ornella Muti, matka Naike. Roli Valentine tenkrát svěřili Julii Depardieu (1973), dceři Gérarda a Elisabeth. Julie studovala filozofii a herečkou se nikdy stát nechtěla, ale v roce 1994 si poprvé zahrála ve filmu a od té doby nepřestala. O deset let později má na kontě čtyři desítky filmových titulů  jako Bůh je velký – já ne nebo Příliš dlouhé zásnuby. Guillaumeovo natáčecí tempo se poněkud zpomalilo po amputaci nohy, následku jedné z motocyklových nehod. Od roku 2000 se rodinný kruh rozšířil ještě o Louise Depardieu, dceru Guillaumea a jeho ženy, herečky Elise Ventre, s níž už ale nežije.

Spojnici mezi filmy, v nichž hrají Gérard, Guillaume a Julie tvoří jejich rodinná přítelkyně, režisérka Josée Dayan, podepsaná pod úspěšnými televizními sériemi Hrabě Monte Cristo, Balzac nebo Bídníci. Byla to taktéž Josée Dayan, kdo Julii Depardieu přivedl do světa filmu. Letos všichni společně natáčejí Les Rois maudits a opět s nimi spolupracuje Jeanne Moreau, v předchozích projektech se většinou počítalo i s Johnem Malkovichem a Christianem Clavierem.

ČSFD.cz