Pomaľované vtáča
The Painted Bird
Režie:
Václav MarhoulScénář:
Václav MarhoulKamera:
Vladimír SmutnýHrají:
Petr Kotlár, Udo Kier, Michaela Doležalová, Zdeněk Pecha, Lech Dyblik, Jitka Čvančarová, Stellan Skarsgård, Harvey Keitel, Julian Sands (více)Obsahy(1)
Ve snaze uchránit své dítě před masovým vyhlazováním Židů, rodiče posílají syna k příbuzné na venkov kdesi ve východní Evropě. Chlapcova teta však nečekaně umírá a tak je dítě nuceno vydat se na cestu a protloukat se úplně samo divokým a nepřátelským světem, ve kterém platí jen místní pravidla, předsudky a pověry. Jeho snahu o doslovné fyzické přežití ale po válce střídá jiný boj. Boj, kterého si ani není vědom, boj sama se sebou, boj o svou duši, o svojí budoucnost... Nabarvené ptáče je hluboce dramatický příběh zaobírající se bezprostředním vztahem mezi hrůzou a krutostí na jedné straně a nevinností a láskou na straně druhé. Je to první a nejslavnější román autora knih „Byl jsem při tom“ a „Pinball“ - jednoho z nejvýznamnějších a nejvýraznějších a světových spisovatelů minulého století Jerzyho Kosińského. (Bioscop)
(více)Recenze (673)
Ubohá kopie Sovětského filmu "Jdi a dívej se" ()
No. Tomuto jsem neporozuměl. ()
Film, ke kterému lze mít spoustu výhrad, kýčovitým plakátem počínaje, mnoha nemístnými střihy konče. Některé scény se z mého pohledu naprosto minuly účinkem, konkrétně ono pověstné dloubání očí, kvůli kterému údajně lidé hromadně opouštěli kino sály a ohledně kterého se nadělalo v médiích a na sociálních sítích tolik povyku, ve mně vyvolalo spíše pobavení než jakoukoliv silnou emoci (ale těžko říct, jak by na mě tato scéna zapůsobila, kdybych si film nepouštěl s vědomím onoho mediálního šílení, které filmu v tomto ohledu zbytečně uškodilo). Dále mě také pobavil záběr na rádoby svůdný a uhrančivý pohled Jitky Čvančarové, který měl, troufám si říci, evokovat scénu z Markéty Lazarové (tady mi Čvančarová typově připomínala spíše postavu Tonky z Vávrovy adaptace Romance pro křídlovku). Mimo očividné odkazy na Vláčila si lze povšimnout mnoha nápadných podobností s dílem Tarkovského (např. kompozice s hořícím domem v pozadí), tato snaha o práci s odkazy a navazováním na ně v rámci žánru historických velkofilmů je sice sympatická, ale místy až příliš evidentní a samoúčelná. Marhoul objektivně nedosahuje kvalit autorů, k jejichž odkazům se hlásí a s nimiž pracuje, není to holt Vláčil, natož Tarkovskij. Nicméně i přes výše zmíněné nedostatky chovám k tomuto Marhoulově vydřenému megaprojektu, který bezpochyby vykazuje mnoho filmařských kvalit, obdiv. Některé obrazy jsou skutečně silné a podmanivé, volba dětského protagonisty, v jehož nevinných očích se zrcadlí všechno to zlo, kterému je na každém kroku své – již tak dost bezvýchodné a strastiplné – cesty vystaven a které ho postupně připraví o jeho dětskou nevinnost se povedla a koncepčně je to přes všechny nedokonalosti funkční celek. Marhoul má svou vizi, ví, co chce říct a jak to chce říct, přičemž se vyhýbá doslovnosti a manipulaci (minimální využívání hudební složky, minimum dialogů, strohý herecký projev malého Josky apod.), pouze působivě vystavuje diváka všudypřítomnému zlu a nutí ho se s tím nějak vypořádat, aniž by mu napovídal jak. ()
Tak tohle je fakt totální výsměch. Tolik historických nepřesností jsem snad neviděl ani v nějakých parodiích. Hraje si to na art a válečné drama, ale není to ani jedno. Totální ztráta času. ()
Zbytečný, nicneříkající, pustý a hloupý sadismus, a využívání se v hnusu. ()
hnus a navíc černobílej :( ()
Trpký príbeh chlapca ktorý jednoducho nemá šťastie na dobrých ľudí. A drvivá väčšina, ktorých stretne nenávidí všetko čo je iné ako sú oni, čo mu predvedie vtáčkar keď vypustí nafarbeného vtáka do kŕdľa. Ženy pokiaľ nie sú rovnaké ako ostatní tak sú obete alebo nymfomanky. Nečakane hviezdne obsadenie. ()
Panoptikální obludárium permanentně ožralého slovanského etnika, kde si každý tu svou úchylku najde a jehož chování je místy až parodické. V hlavní roli lehce katatonický chlapec pohybující se z místa na místo bez postřehnutelného psychologického vývoje k němuž necítíte - nic. Všechny "hlubší" myšlenky tak prvoplánové, že vlastně není o čem přemýšlet. Ale uteklo to a mělo to pěknou kameru. Takže dvě. Zklamání. ()
Puvodni plán byl s partou jít na nějaký stupidní horor, jenže z toho nakonec sešlo, tak jsme se rozhodli pro tohle. Nikdo z nás nevěděl co čekat, tušili jsme, že to bude ani ne že depresivní (což bylo samozřejmě), ale spíše lidské po te odporné stránce. A tak i bylo. Když jsme vyšli z kina nikdo nemluvil...každy mlčel a já většinou ukecaný člověk jsem si jen promítal v hlavě co jsem to viděl...ten pocit z toho filmu je to čisté sevření břicha a srdce, které každý známe ze strašných a hnusných situací v životě, kdy si uvědomujeme, že tohleto je opravdu život a ten mráz po zádech jen důkaz probuzení lidskosti v nás. Snad nikdy jsem z filmu neměl pocit, že je ve mně prázdno a jakoby kousiček duše uvízl mezí řádky filmu. Jestli tohleto byla myšlenka Václava Marhoula, aby divák dostal tenhle feel tak gratuluji...povedlo se. Je to film který se nedé druhemu ani převyprávět, ani popsat. Je to klišé to říkat, ale tuhletu adaptaci člověk musí vidět a jenom rozebrat sám se sebou v hlavě, podobně jako jakoukoliv nelidskost v dějinách.... ()
Málo tuzemských filmů mě dokáže zaujmout. Marhoulovi se to ale konečne na potřetí pořádně povedlo. Černobílá stylizace dodává scénám to potřebné koření. Rozhodně to není snímek pro slabé povahy, ač se film snaží brutalitu a surovost zaobalit, stejně vám bude v kině u některých scén ouzko a velice nepříjemně. Už ale jen kvůli tomu stojí tento snímek za shlédnutí. Často se v kině kvůli střihu leknete, ale nejsou to jen laciné "jumpscary" . Jen málo kdy se pořádně podaří vystihnout strach který postava prožívá, ale při tomto snímku cítíte mnohem vetší pocit empatie. Doporučuji shlédnout film v kině, poprvé jsem měl pocit, že bych se připravil o pořádný kus zážitku, kdybych neměl vyladěné audio, které společně s vizuálem filmu tvoří nečekaně skvělé dílo. ()
PRVNÍ SLOVO, CO MĚ NAPADÁ? Řemeslo. Jednoznačně. Potom dvě podobná slova: syrovost a surovost. O Nabarveném ptáčeti se toho napsalo hodně, a právě tahle slova vytvořila určité očekávání, místy přerůstající ve zbytečné obavy. Snímek není totiž zdaleka tak nezvladatelný, jak se nám snažily první ohlasy namluvit a skoro si říkám, jestli to nebylo jen promyšlené PR nebo způsob, jak si vyselektovat z diváků ty, co o podobné snímky skutečně stojí. Z promítání v Městské knihovně neodešel nikdo, aspoň myslím. Moc jsem po lidech popravdě nekoukal. Stejně jako oni jsem tři hodiny mlčky koukal na plátno a vstřebával všechno, co nám Marhoul lopatami servíruje. A není toho málo. A nemlčel jsem jenom já, mlčelo i plátno. Marhoul dialogy nerozdává na potkání. V devíti jednotlivých kapitolách filmu se údajně dohromady mluví jen 9 minut a nejvíc toho říká právě ticho. Technika, na kterou jakoby dnešní filmaři zapomínali: Ticho, které hraje. Marhoul pro své dílo zvolil (logicky) černobílý film. Ale není to jen absence barev, která diváku připomíná staré klasiky. Je to i práce s kamerou, která je často velmi statická, libuje si v detailech, úsporném střihu a až fotografické kompozici každého záběru. Co se týče avizované brutality, nemyslím si, že právě tohle slovo popisuje správně, co se místy na plátně odehrává. Ano, je tu sice všudypřítomné (fyzické i psychické) mrzačení, zabíjení, dokonce se objeví i pedofilie a bestialita, ale režisér naprosto správně nechává většinu těch hrůz na divákově fantazii. Ukazuje jen to, co je nezbytně nutné. Nevyžívá se v krvi, ani se nesnaží samoúčelně šokovat. Nabarvené ptáče není film pro každého. Není to polopaticky natočený Hollywoodský biják. Je to komplexní materiál o hrůzách naší nedávné historie, proměnách lidí tváří v tvář tomu nejhoršímu v nás a o tom, že někde tam na konci, možná bude záblesk naděje. Přesto - nebo možná právě proto - si myslím, že by ho měl každý vidět. Jednou. To bohatě postačí. 9/10 ()
Film pro vnímavého diváka, který není líný číst mezi řádky. Určitě ne po pro popcornový, tupě konzumující dav. Zde si musíte poselství filmu sami najít (však není to těžké). Pomalu plynoucí úžasné obrazy a geniální herectví, kdy je jediným pohledem řečeno vše, plně nahrazují (zde mnohými vzpomínaného) chybějícího vypravěče. V takto mistrovsky pojatém díle by mě naopak nějaké vysvětlování rušilo. Je toho tolik řečeno jen obrazem, herci.... Navíc, podle nálady, životních zkušeností, doby (...atd) lze na jednotlivé scény i celek pohlížet různě....Ale je to film o naději, vůbec ne depresivní, nebo ubíjející, jak mnozí píší. Asi jak se kdo dívá :-). Pro mě osobně je to třeba mnohem podnětnější a hodnotnější film než "podbízivě, mainstreamově" natočený Schindlerův seznam. Zkrátka definice slova FILM. Ve třech hodinách dá více, než leckterý tisícistránkový román. A to čtu moc rád... Pan Marhoul se tímto zařadil mezi legendy. P.S. Ztotožňuji se s komentářem uživatele Heisenberg_, Dave Lister ()
BOHUŽEL znám knihu a tak nemohu režisérovi odpustit úpravy (tu a tam něco vypustil, tu a tam přidal, tu a tam upravil). Bohužel tím film strašně zjednodušil, zredukoval na pouhou obrazovou ilustraci, která samotná neobstojí. Kniha je za 5 hvězdiček, film za dvě. Řadu věcí totiž nedokáže přetlumočit, řadu věcí zjednodušením posunuje jinam. Je mi z toho smutno. Humbuk kolem filmu a jeho uvedení v Benátkách považuji za laciný reklamní trik - kdo ví jestli tam vůbec někdo ze sálu odešel. Právě uhýbající kamera je jedním z mínusových prvků. Neviděl jsem žádné fascinující černobílé záběry (okouzluje jen nezvyklost na ČB formát). Podobně prázdné je spoléhání na "němé scény", které nezasvěcenému divákovi mohou vyznít jako tápání. Herecké obsazení je sice mezinárodní a hovoří se o bůhvíjakém úspěchu castingu, ale na plátně to není vidět. Snad jenom že známé české tváře by komplikovaly uvěřitelnost postav. Průšvih začíná vlastně hned úvodní scénou s prchajícím chlapcem s jakýmsi zvířátkem v náruči. Scéna domyšlená - v knize je upálení veverky popisováno poněkud odlišně. Nesmyslně nadsazený zvuk (těžké oddychování těžko patří šestiletému chlapci a zvuk kroků odkazuje spíš na splašeného slona). Výsledkem bylo, že dobrou půlhodinu mne film nedokázal vtáhnout do děje a po zbytek jsem neustále vypadával... ()
Viděno v kině. Pro mě skvělá podívaná. Podobné filmy mohu. Že by to bylo nechutné, když lidi odcházeli z kin, to nesouhlasím. Některé scénky byly i vtipné. S vydloublýma očima, jak je mu pak ráno dal do ruky, když ho nalezl u stromu :D A skvělá písnička na konci filmu, během titulků. A skvělá kamera. Vác takových filmů. ()
Skvělá kamera, výstižná mrazivá atmosféra doby a zajímavé lokace, kulisy a obličeje postav. Na druhou stranu celkem dlouhé, nepříliš dějové, téměř bezeslov a velice brutální, syrové. Z filmu odcházím s dojmem, ano na ČR velkofilm, ale nijak mě extra nezasáhl, nedojal, nevyvolal příliš emocí, což mě u tohoto tématu zaráží. Také post-synchrony zvuku byly tragické, spolu s nepříliš dolazenými VFX ptactva atd. Zkrátka za kameru a výpravu velká pochvala, ale žánr není můj styl, a celkově mě film ničím extra nenadchl. ()
Bomba!? Ano, i když ne taková, jakou bych vzhledem k reklamě, prvním recenzím a hereckému obsazení čekal. Konečně chápu tu kontroverzi vznikající kolem tohoto velmi depresivního, atmosfericky silného, smutného a chvílemi i emotivního snímku… Nezbývá mi než obdivovat Marhoula , protože vybrat si takto obecně náročné téma (jak divácky, tak na zpracování) chce odvahu. Jinak musím pochválit především úžasného Vladimíra Smutného. Jeho hrátky se světlem a vypilovanost i těch nejmenších detailů je každým záběrem znát a je to jedním z důvodů, proč je film na takové úrovni. Herecké obsazení je úžasné, stejně jako samotné postavy (každá má svůj význam a každá se na chlapci nějak psychicky podepíše), i přes to, že se většina herců, na které nás Marhoul nalákal ve filmu objeví jen krátce. Věřím, že Petr Kotlár je novou dětskou, českou filmovou hvězdou a nebojím se říct, že určitě i adeptem na Českého lva. Bohužel tu však nejsou jen klady… Snímku poměrně hodně ublížila absence hudby a nedostatek dialogů / monologů, stopáž se tak zdá delší (i přesto, že dlouhá je) a obraz, více než u jiných filmů, je tak zcela úplně závislý na zvuku (naštěstí sehnali zkušené zvukaře, takže to spolu relativně funguje) což bohužel také zapříčinilo, že jsme se nedočkali závěrečné katarze. Také mi trošku vadila monotónnost příběhů- obal byl sice vždy jiný, ale jádro stejné (za to však nemůže film, ale samotný námět). Když to vezmu kolem a kolem, tak vznikla úžasná, depresívní podívaná, která určitě není pro každého, ale je určená spíše pro silnější povahy a cinefily. 80% ()
Kolem tohoto filmu se podařilo vytvořit dojem, že se jedná o důležitý film, který musíte vidět. To vytváří určitá očekávání. Tak především očekáváte umělecký film. A také ho dostanete. Je to černobílé, dlouhé a trochu nudné. Kamera je skvostná a výprava neuvěřitelná! Tyto dominantní prvky filmu na sebe bohužel strhávají pozornost natolik, že dochází k typickému neduhu art filmů: vítězství formy nad obsahem. Samotná adaptace je věrná, a to mám rád. Absence over voice ovšem redukuje děj na sled více či méně bizarních výjevů ze života válečného sirotka. Vnitřní život hlavního hrdiny, který přece jen dělá z románu něco víc než popis brutálních dějů, zde bohužel sledovat nemůžeme. Tím film přichází o hloubku. Z observačního módu jsem byl vytržen jen v momentech, kdy se hlavní hrdina odhodlal k samostatné akci. A takových chvil je ve filmu strašně málo. Dobrý film ovšem nepoznáte hlavou ale útrobami. A moje trávicí ústrojí hlásí, že Nabarvené je dobrý film. ()
ÚCHYLÁCI, KRUTOST, ZLO A ŠPETKA NADĚJE „Na jakej film jsi mě to vzal, vždyť je to tam samej úchylák“, zašeptal mi bratr ve třetině filmu a já mu odpověděl: „Co chceš, východ…“ Plusy – děj vypráví obraz a kamera, hodně pomalu, přesto je tam několik dynamických scén, minimum dialogů, avšak různé jazyky dokreslují autenticitu příběhu, symbolika scén s hlavním hrdinou, divák si příběh kluka skládá sám, absence hudebního podkresu je skutečně dobrý nápad, černobílé širokoúhlé záběry, herecky skvělé až na kluka, jedna vtipná scénka o výkladu podstaty komunismu mínusy – výraz kluka víceméně stejný jako u robota, proměna charakteru tak vyšla naprázdno, hlavní bojová scéna obsahově slabá (v Tobruku to Marhoul zvládl lépe) Je to určitě v české filmografii něco mimořádného, hodně mi to připomnělo 60. léta Československé kinematografie. Hlavní hrdina putuje po východních zemích v období druhé světové války. Jen podle jazyka postav lze trochu odtušit po kterých. Ale mluví se velmi málo, dialogy-monology by se daly spočítat na pouhé minuty. K divákovi promlouvá hlavně obraz, kamera, a to velmi dlouze a pomalu, jako u Tarkovského. Měl jsem trochu problém si na takové netypické tempo zvyknout hlavně na počátku. A to film začíná dynamickou scénou. Možná je v tom i určitá strategie Marhoula po dlouhém pomalém tempu dění na plátně zrychlit (dojde i na jednu pěknou lekačku pro diváka). Zopakuji, že děj vypráví právě obraz, částečně i příběh sám. Zpočátku vlastně nevíme, kdo je kluk, proč tam je. Postupně se nám vytváří skládačka jeho života. Mnohdy je použita symbolika, jako nabarvené ptáče, které roj ptáků napadne, stejně tak se chová společnost ke klukovi. V tom tkví velmi násilná stránka filmu. Lidé ho bijí, týrají. Násilí tu však není přímo explicitní. Marhoul ho šikovně zobrazuje tak, že spíše naznačuje, aby si divák brutalitu domyslel (neuvidíme např. samotné vydlabování očí). To platí i pro sexuální scény. Jsou filmy, které se ve zobrazování brutality, zvrácenosti a sexuality vyžívají, tento mezi ně nepatří. Proto mi po filmu byly trochu záhadné zprávy z Benátek, kdy lidé z festivalové projekce odcházeli z kina právě kvůli násilí. Anebo už jsem otrlý divák . Motivy filmu mi trochu připomněly Revenanta a 12 let v řetězech. Kluk je sám v přírodě, kde může zemřít. Ale ve společnosti lidí málokdy najde pomoc, spíše zlo a zvrácenost, proti kterým není v jeho postavení obrany. Jenže mu nic jiného nezbývá, pokud chce přežít. Ale nakonec dojde k osobnímu vzdoru až pomstě, avšak dosti neadekvátní. Závěr je nakonec spíše otevřený… Bohužel hlavní dětský herec na rozdíl od ostatních je podle mě největší slabinou filmu. Stále stejný bezemoční výraz, snad kromě trochu strachu. Neprodal charakterový vývoj postavy (doufám, že tam měl být, knihu jsem nečetl). A pak bojové scény nám převedl Marhoul v Tobruku lépe. Tady je taková nedomrlá, asi ale měla vyznačovat chaos a zhoubu pro lidi, když oblastí putují nepřátelské jednotky. Ale také jsem se zasmál, když ruský velitel vysvětluje klukovi princip komunismu… víc nemůžu prozradit. A pak mě zaujala postava ruského ostřelovače, kterého hraje Barry Pepper. Ten si zahrál amerického ostřelovače ve filmu Zachraňte vojína Ryana. Byl to další Marhoulův vtip nebo ne? Asi se ho budu muset zeptat…. () (méně) (více)
Mnoho povyku... pro nic? To byli moje myšlenky, když jsem opouštěl kino. Není to rozhodně takový nářez, jak se říká. To, že v Benátkách odcházeli lidé z kina, věšeli se z hrůzy a potratili své nenarozené děti aby nezažili horory tohoto světa, byli buď hezky vymyšlené fámy a nebo naši Italští bratři jsou fakt slaboši, že neustojí tuhle scénáristickou a režisérskou rádobyuměleckou břečku. A všimněte si, že jsem si schválně vybral tyhle dvě profese. Vizuálně a produkčně je tenhle film špičkový, aspoň na české poměry. Problém je, že ten film je úplně o hovně. Téma filmu je, že život je hroznej, svět je příšernej a lidi jsou kokoti. Ale to je všechno. Když se Ptáčete nazpět zeptáte, proč je existence tak hrozná, zasekne se a vystřelí si mozek z hlavy. Tenhle film totiž nemá co říct. Jistě, je plná groteskních vražd a smrtí, které jsou vykonány bez emocí nebo zájmu. Divák k postavám nic necítí, když se vyměňujou každejch pět minut.Jediná částečně sympatická postava je snad hlavní postava. Kamkoliv jde, potkává se pouze se zlem a ve filmu neexistuje žádnej kontrast. Nejenom vizuál je černobílý, ale i scénář je. Jaká je pointa v tom, že svět je zlej a nechutnej a to je vše? Tomuhle filmu se radši vyhněte. Vizuálně úchvatné, ale režie a scénář, který totálně zničí napětí filmu, táhnou film až na dvě hvězdičky. ()
Související novinky
Úmrtí herce Juliana Sandse bylo potvrzeno
Britský herec Julian Sands byl od 13. ledna tohoto roku veden jako nezvěstný poté, co se vypravil na turistickou trasu zasněženými horami v oblasti Baldy Bowl přibližně 45 mil na východ od města Los… (více)
Česko vybralo svého letošního kandidáta na Oscara
Česká filmová a televizní akademie (ČFTA) každoročně mimo udílení národního ocenění Český lev vybírá i potenciálního filmového kandidáta na prestižní cenu Oscar, jenž by na jaře příštího roku mohl… (více)
Byly rozdány 33. Evropské filmové ceny
Dnes večer byly prostřednictvím online přenosu z Berlína uděleny Evropské filmové ceny (EFA) v rámci svého 33. ročníku. Nejvýraznějším výhercem se stal dánský snímek Thomase Vinterberga Chlast, jenž… (více)
Dny evropského filmu startují již za pár dní
Dny evropského filmu (DEF), které se zaměřují výhradně na současný evropský film, letos představí 40 filmů z téměř 30 evropských zemí. Hlavní část programu DEF proběhne od 16. do 23. června v Praze,… (více)
Přiznám se, že jsem film neviděl a přiznám se že ho ani neuvidím. Znám ale osudy autora předlohy a jaký byl člověk, jestli máte čas přečtěte si to: Napsal Petr Novák - převzato z jeho FB profilu. Když jsem si to ověřoval, je to do posledního slova pravda MARHOUL A JEHO PTÁČEK V poslední době se o tomto filmu, natočeném dle knihy pana Jerzy Kosinského, dost mluví a protože není kouře bez ohně, tak by bylo dobré se podívat na to, co nám tento proces říká z hlediska řízení společnosti. Takto definuje daný film jeho tvůrce pan Marhoul: "Nabarvené ptáče je hluboce dramatický příběh zaobírající se bezprostředním vztahem mezi hrůzou a krutostí na jedné straně a nevinností a láskou na straně druhé. Přestože samotné dílo od svého vydání v roce 1965 způsobovalo a stále způsobuje silné kontroverze, dostalo se mu světového ohlasu i mnoha prestižních literárních cen. Jde o první a nejslavnější román autora knih Byl jsem při tom a Pinball – jednoho z nejvýznamnějších a nejvýraznějších světových spisovatelů minulého století Jerzy Kosińského" Samotná kniha je vlastně vyprávěním o putování malého židovského chlapce válkou zmítanou zemí (Polskem, byť v knize se o tom nepíše), který hledá své ztracené rodiče. Kniha lidi šokovala svou až bestiální brutalitou, kterou se snažil Marhoul promítnout i na plátno a tak jsme se mohli dočíst i o tom, jak z kina odcházejí, těmito výjevy, znechucení lidé. Omlouvá se to tím, že válka už je prostě taková a že existují i jiné brutální válečné filmy s dětskou tématikou. Jenže Nabarvené ptáče je LEŽ a proto je dobré si o této lži, která stála autora i život, říci něco víc. Jerzy Kosinski byl skutečně žid, skutečně žil v Polsku a skutečně se schovával před nacisty. Jenže to je celé. Zatímco v knize vykresluje jak se místní obyvatelstvo doslova perverzně chová k malému chlapci, tak skutečnost byla naprosto odlišná. Autorova rodina byla polskými vesničany schována pod cizími doklady, novým jménem (původním jménem Lewinkopf) a "převedena" na katolictví. A protože vesnice, kde byli schováni byla bokem od veškerého dění, tak si války pořádně ani nevšimli. Pokud si ovšem představujete, že byli schováni někde ve sklepě, tak se mýlíte. Měli dokonce služku. Poláci, kteří je schovávali riskovali životy své i celé vesnice, protože trest za přechovávání židů byl jednoznačný. Nejhorší bylo, že etnicita rodině Lewinkopf čišela doslova z každého rysu - přesto je vesničané nezradili, neprodali je. Co se dělo po válce? Kosinského otec se dal ke komunistům (chápej k marxistům, tedy k židovské ideologii K. Marxe, která měla nad komunistickými tendencemi ve společnosti převzít kontrolu) a tím vznikl rozpor mezi otcem a synem, který v té době již vystudoval několik škol. Jerzy Kosinski tedy emigroval do USA, kde napsal dvě knihy o SSSR z dob Chruščova. Obě měly docela úspěch, ALE časem se přišlo na to, že Kosinski nejenže v SSSR nikdy nebyl, ale že většinu rozhovorů na kterých byly knihy postaveny si autor sám vymyslel. Protože nechtěl Kosinski nic ponechat náhodě, tak svůj první román Nabarvené ptáče nejdříve poskytl světoznámému Eli Wieselovi a ten byl natolik nadšen, že mu udělal neskutečné píár a uměle zvedl jeho osobě rating. A to jen proto, že mu Kosinski lhal a tvrdil, že se jedná o autobigrafický román. O Kosinském se začalo mluvit jako o tom "co přežil". Jenže se časem přišlo na to, že je to vše výmysl, pouze úchylné představy jednoho sadisty. A to poté, co se tato kniha "zapsala do zlatého literárního fondu o Holokaustu" a kdy ji mají jako povinnou četbu na středních a vysokých školách v Izraeli a USA. Polští rolníci tam jsou vykreslováni jako sexuálně zvrhlí antisemité a při tom riskovali životy, aby tento zvrhlý deprivant, který byl znám svými častými návštěvami v sado-maso salónech (zbožňoval transsexuály), mohl přežít a začít na ně kydat tuny vlastních výkalů ze své choré mysli. A tak se pan Marhoul rozhodl natočit film jednoho zvrhlého perverzního masochisty (což potvrdily i obě Kosinského manželky), který byl uznán jako skvělý mystifikátor a manipulátor. Časem totiž napsal další román a to "Byl jsem při tom", který byl zfilmován, dokonce nominován na Oscara a promítal se v kinech i za Železnou oponou, protože vinil americký politický systém jako proces, který vytváří nemyslící bytosti (nic proti). Jenže časem se ukázalo, že i tato kniha byla z větší části opsána od jiného polského autora Tadeusze Dołęgi Mostowicze (kniha Kariéra Nikodema Dyzmy). A když byl časem obviněn z plagiátorství a lží prakticky ve všem co napsal, tak spáchal sebevraždu. Ale ještě předtím nezapomněl jezdit do "svého" rodného Polska, aby tam nezapomněl šířit to "správné liberální" informační pole. Že se mohl podívat do očí lidem, ze kterých dělal v románu zrůdy, i když mu tito zachránili život, jen dokresluje co byl za osobu. Židovský spisovatel žijící v USA Norman G. Finkelstein, který přišel v koncentráku o většinu příbuzných, ve své knize Holocaustový průmysl obviňuje hlavně americké židy z toho, že využívají a zneužívají skutečný, nacisty vytvořený holokaust ke svým mrzkým cílům, jak ovládat myšlení celých národů. Dnes se stačí v USA jakkoliv kriticky zmínit o židech a okamžitě jste napadeni z antisemitismu. Došlo to tak daleko, že každý školák v USA vám o Holokaustu řekne litanie, ale o dějinách vlastního národa neví nic. Sever proti Jihu? Útok na Pearl Harbore? Den D? Netuší, ale ohledně holokaustu jsou zmanipulovaní skvěle. Finkelstein to popisuje jako pokus o to, získat utrpením lidí jeho etnika doživotní imunitu pro všechny machinace, lichvu, politické ovlivňování a další svinstvo lidí, kteří si skutečný holokaust prožili hezky za mořem, v teple a v klidu. Nejděsivější na tom celém je ten fakt, že s holokaustovým průmyslem začali až začátkem 80-tých let, do té doby to slovo skoro nikdo neznal. V té době se jim totiž hodilo ze sebe udělat ty malé, ubohé, světem vyhlazované nebožáky, kterým musí ostatní vše tolerovat, protože je jinak čeká nařčení z antisemitismu. Proč až v 80-tých letech? Protože se jednalo již o novou generaci těch, kteří holokaust nezažili, ale chtěli z něj profitovat. Ten co ho opravdu zažil a přežil, neměl většinou potřebu o svém utrpení přesvědčovat svět a ještě na tom profitovat. Dnes si Izrael letecky útočí na jakýkoliv stát, který se mu zlíbí a který označí jako nepřítele. Všimli jste si, že s tím nikdo nic nedělá? Palestincům je vyhozena do vzduchu čistička vody a když ji opraví, tak jim ji vyhodí do vzduchu zas. Z vrtulníků je zahájena střelba do "agresivně demonstrujících" Palestinců, mnoho jich je zabito, ale nic se neděje, židovským lobby jsou ukazovány obrázky mladíků házejících zápalné láhve. Finkelstein ve své knize jako jednu z ústředních "učebnic" holokaustového průmyslu ukazuje právě mystifikaci Nabarvené ptáče. A do tohoto průmyslu se rozhodl přidat i pan Marhoul. Proč zde nesedí srovnání například se sovětským filmem Jdi a dívej se, který je také o malém chlapci za války a se kterým ho srovnávají? Protože masakry v Bělorusku se skutečně děly způsobem, který je ve filmu popsán a chlapec Fjora je toho "pouze" svědkem. Zatímco v Ptáčeti se hlavní hrdina prodírá sexuálně úchylným světem, který vychází z obscénních představ a zvráceností autora. Je stejně tak odporné, srovnávat mystifikaci Ptáčete např. s díly pana Arnošta Lustiga, který si peklem koncentráku skutečně prošel a psal o tom co viděl. Aby bylo jasné, jak na tom byl autor knihy Kosinski se svou mravností, tak je dobré ocitovat jednu část z jeho knihy: „Němci byli pro mě opravdovou záhadou. Jaká ztráta času a námahy. Copak stálo vůbec za to takovému nuznému krutému světu vládnout?“ Chápete ten citát? Dotyčný neviní z krutosti národ, který se rozhodl jej zabít jen proto kým se narodil, ale diví se, proč se snaží o-vládnout svět, který dle něj již krutý je. Zvrhlé myšlení, když si uvědomíme, že stejný národ chtěl vyhladit i nás Slovany. Jsme v době, kdy se bandy vlastizrádců a jiných zločinců snaží přepisovat dějiny a zkouší to různými provokacemi. Tento film můžete brát klidně jako jednu z nich. Člověk, který vyznává libertariánskou ideologii (opět židovská ideologie, ovšem na rozdíl od marxismu je z druhého politického spektra, takže stále stejná algoritmika psychiky) bude tvrdit, že je zcela jedno co kdo natáčí, pokud si na to získá vlastní prostředky. A tak dle této teorie mohou klidně vznikat jen provokačně-imitační filmy od těch, co mají dostatečné zdrojové možnosti a to tak dlouho, až se dostaneme do fáze, kdy si budeme myslet, že nás "chrabré" nacistické Německo přišlo ochránit od zlého bolševismu a stejně špatného kapitalismu, ale naše stupidní obyvatelstvo to jaksi nepochopilo a nenechalo se "poučit" (vyhladit). Dle této teorie se mohou děti učit jakékoliv lži ve školách, protože když je ta škola soukromá a platím si ji z vlastní kapsy, tak jsem plně svobodný a nikdo mě tudíž nemůže "ovládat", že je cílem libertariánství právě tato fikce, která má zamezit lidem, aby nedokázali rozpoznat skutečné řízení společnosti, je snad věc jasná. Pokud máte chuť jít se podívat na úchylná zvěrstva jednoho zvrhlého deprivanta, který si liboval v násilí, tak se jděte na film určitě podívat. Pokud v něm ovšem chcete najít autenticitu a lidskost, tak si uvědomte, kdo to dílo napsal. () (méně) (více)