Planeta opic

Jak lehce se dá stvořit kult. Stačí navléknout herce do masek primátů a nechat je pobíhat po Utahu a Californii:) Při zhlédnutí jsem ani příliš neměla pocit, že se jedná o sci-fi. Nadčasové pro mě byly rozhovory o rase opic a lidí. Co vše dokáží lidé způsobit a vůbec celkový popis její, vlastně naší, existence. Závěrečnou pointu, která byla v televizním programu citována jako "šokující závěr, který jen těžko vymažete z paměti" jsem odhalila zhruba půlhodiny před koncem, takže u mě se žádný šok nekonal, ale "Socha..." byla i tak skvělou apokalyptickou tečkou. (30.07.2012)

Úžasné, jak Planeta opic nestárne. Právě naopak. Čím víckrát ji vidím, tím více se mi líbí (navzdory tomu, že si vždycky myslím, že už se mi snad víc ani líbit nemůže, jak je skvělá). Je to zkrátka neskutečně propracovaný sci-fi příběh se vším všudy, jehož poselství je stále aktuální. Bohužel. Masky jsou dokonalé, já prostě vím, že se dívám na opice, ne na lidi schované za gumovými (či jakými) čumáky, a stejně tak obdivuji herecký výkon Charltona Hestona, který většinu filmu stráví polonahý a asi polovinu navíc neřekne ani slovo... A přesto hraje jako ďábel. O Goldsmithově hudbě se snad ani zmiňovat nemusím - právě soundtrack k Planetě opic podle mě dokazuje, jaký nepřekonatelný génius to byl. Nenajdete podobně podivnou, propracovanou a originální hudbu, která by byla tak návyková. Snad kromě Vetřelce.__P.S. A nejzajímavější na tom všem je, že téměř všechno, co dělá tuto Planetu opic tak dobrou, má i remake od Tima Burtona... Téměř. (11.10.2009)

První Planeta opic se opravdu povedla. Film sebou nese opravdu depkovité enviromentální poslání a vedle výborných masek (jako malý jsem z nich měl jednu dobu opravdovou fóbii)potěší i charismatický Heston v hlavní roli. V dnešní době jednoznačná kultovka. Škoda jen toho shitu, co přišel pak. ***Věděli jste, že: Pro lepší vcítění se do atmosféry nosil během psaní hudby skladatel Jerry Goldsmith opičí masku. *** (11.04.2007)

Rozhodl jsem se napsat k tomuto filmu komentář...a jak tak nad tím přemýšlím, nemám snad co k této esenci dokonalosti a mému 2. nejoblíbenějšímu sci-fi co říct. Má dost možná vůbec nejsympatičtější a nejoblíbenější podkresová hudba od arcimága Jerryho Goldsmithe rozjíždí jeden z nejzajímavějších příběhů kinematografie, mrazivou, dechberoucí podívanou, která NIKDY neztratí své kouzlo. Masky v Planetě opic budou navždy vypadat skvěle, protože jsou zkrátka pravé, ručně dělané. Digitální efekty stárnou rychle a časem jsou k smíchu. Planetě opic se však směje jen blbec. Lovecraftovské pravidlo přikazující závěr, který má překonat vše, co jsme dosud v příběhu zaznamenali, je zde předvedeno učebnicově. Není problém takový závěr vytvořit v prázdném filmu, ale ve snímku, který nás dusí neustálými nápady a neuvěřitelnou propracovaností a bezchybností, je to teprve oříšek. V Planetě opic je však závěr, který v této kategorii v mém osobním žebříčku nese jednoznačné 1. místo a jediná škoda je, že je tak neuvěřitelně známý a provařený, že málokdo dokáže před zkouknutím odolat jeho prozrazení. Jelikož jsem ale Planetu opic viděl poprvé snad v šesti letech, nikdo to nestihl a já byl v šoku, v šoku přesně takovém, v jakém jsem měl být. (18.04.2006)

Narozdíl od příjemně vzrušujícího počteníčka knihy Pierra Boullea, mě film zhusta vyděsil. Aby taky ne, viděla jsem ho ještě jako dítě, a ze strachu o kosmonauty, Novu i Ziru dlouho nevyšla, dokonce jsem nějakou chvilku trpěla fobií, že jsem buď na špatném místě ve správnou dobu nebo na správném ve špatnou dobu, nebo jsem prostě bez ohledu na místo a čas ta nesprávná osoba ................. :-)). (01.10.2005)