Planeta opic

Scénář: Michael Wilson, Rod Serling .. Jaké to štěstí, že jsem viděl Planetu opic tehdy v dobách, kdy nalézt informace nebylo tak snadné a tudíž jsem se dokázal vyhnout tomu nejzásadnějšímu - vyzrazené pointě, která nemá mnoho konkurentů v oblasti finálních dopadů na diváka a celý předešlý děj. Celé to na mne hodně zapůsobilo a videokazeta s tímto i všemi následujícími filmy byla často v mojí zápůjčce. Nevím jak by to fungovalo bez pointy, průběh není nikterak geniální. O něco více mne pak bavilo to rozvedení mytologie, i když časové paradoxy a nejrůznější chyby bylo třeba brát trošku s nadhledem... Dnes by mi nejspíš nepomohl ani ten nadhled, ale v nostalgické vzpomínce vím, že na tom všem tehdy něco bylo. 90%. (28.09.2007)

Rozhodl jsem se napsat k tomuto filmu komentář...a jak tak nad tím přemýšlím, nemám snad co k této esenci dokonalosti a mému 2. nejoblíbenějšímu sci-fi co říct. Má dost možná vůbec nejsympatičtější a nejoblíbenější podkresová hudba od arcimága Jerryho Goldsmithe rozjíždí jeden z nejzajímavějších příběhů kinematografie, mrazivou, dechberoucí podívanou, která NIKDY neztratí své kouzlo. Masky v Planetě opic budou navždy vypadat skvěle, protože jsou zkrátka pravé, ručně dělané. Digitální efekty stárnou rychle a časem jsou k smíchu. Planetě opic se však směje jen blbec. Lovecraftovské pravidlo přikazující závěr, který má překonat vše, co jsme dosud v příběhu zaznamenali, je zde předvedeno učebnicově. Není problém takový závěr vytvořit v prázdném filmu, ale ve snímku, který nás dusí neustálými nápady a neuvěřitelnou propracovaností a bezchybností, je to teprve oříšek. V Planetě opic je však závěr, který v této kategorii v mém osobním žebříčku nese jednoznačné 1. místo a jediná škoda je, že je tak neuvěřitelně známý a provařený, že málokdo dokáže před zkouknutím odolat jeho prozrazení. Jelikož jsem ale Planetu opic viděl poprvé snad v šesti letech, nikdo to nestihl a já byl v šoku, v šoku přesně takovém, v jakém jsem měl být. (18.04.2006)

"Ty i já něco hledáme, ale sny nemáme stejné. Já doufám, že ve vesmíru existuje něco lepšího než člověk." Jedna z nejlepších sci-fi všech dob. Scénář (pomineme-li několik logických lapsů), kamera, hudba, masky, herecké výkony, vše je parádní a funguje i dnes. Úvodní, kamerově chaotické ztroskotání raketoplánu a následné putování nehostinnou planetou podmalované znepokojivou hudbou jsou dokonalou esencí napínavého dobrodružství kdesi ve vesmírných dálavách, s důrazem na osiřelost kosmonautů. Se zjištěním, že na téhle planetě mají nad lidmi navrch lidoopové, kteří se k lidem chovají jako ke zvířatům a mezi sebou se velmi lidsky handrkují, se žánr mění na neméně napínavý a zajímavý alegorický politický thriller, ve kterém nejde o nic menšího než o vykastrování neodolatelného cynického macha Hestona, s oblibou filozofujícího s obnaženým zadkem. Celý film pak korunuje famózní šokující pointa, dnes asi z dálky odhadnutelná. (17.08.2011)

Vize apokalyptické Země je dost drsná. Tenhle film přímo nesnáším, ale hodnotí se samozřejmě hlavně filmová stránka. A ta je dokonalá. Opice se vlastně chovají stejně jako lidé. Místní obyvatele jistě potěší, že mají zastání aspoň u "Ochránců zvířat" . Jednoznačně výborný film plný náznaků s velmi silným koncem. (16.01.2009)

Zpochybňuje-li někdo uměleckost fantastiky (je to ruské hlubší i širší vymezení než klasická anglosaská sci-fi), měl by zhlédnout tento film nebo např. skvělá Čapkova díla (RUR, VĚC MAKROPULOS, KRAKATIT, VÁLKA S MLOKY, TOVÁRNA NA ABSOLUTNO) vedle mnoha jiných. To první i poslední, které od fantastiky můžeme i musíme očekávat, je přesvědčení, že svět budoucnosti, je-li zvláště dobře postižen, je "pouze" dokonale vyjádřeným, skrytým rozměrem naší současnosti. PLANETA se vyznačuje silným, ideově založeným příběhem, rozvíjejícím mimořádně nápaditou fabuli. Průhledná alegorie umožňuje na opičích hrdinech vyjádřit všechna negativa minulého století, aniž by bylo nutno sahat k faktografizující popisnosti. Trikové umění, použité v tomto filmu, zřejmě dalekosáhle předstihlo svou dobu; jisté je, že i dnes jeho projevy působí svěže a až neokoukaně. Ocenění zaslouží silný dystopický závěr, který tolik připomíná již zmíněný čapkovský pohled. Silné filmy nesnesou nastavovaná pokračování a PLANETA OPIC není v tomto ohledu žádnou výjimkou. Čtyřicet let po premiéře je stále čemu se divit, co domýšlet, nad čím žasnout, proč odcházet oprávněně uchvácen a stržen. PLANETA patří určitě ke klasickým, zvláště silným dílům svého žánru. (21.02.2008)