United 93
Vol 93
Let číslo 93
United 93
United 93
Režie:
Paul GreengrassScénář:
Paul GreengrassKamera:
Barry AckroydHudba:
John PowellHrají:
Cheyenne Jackson, Khalid Abdalla, Lewis Alsamari, Trish Gates, Omar Berdouni, Jamie Harding, Gregg Henry, Ben Sliney, John Rothman, Corey Johnson (více)Obsahy(2)
Let číslo 93 aerolinek United Airlines startoval kvůli čekání na ranveji o něco později. Když letadlo dosáhlo letové výšky, už byly dostupné zprávy o unesených letadlech. Piloti dostali textovou zprávu: "Pozor na vpád do kokpitu, dvě letadla narazila do Světového obchodního centra." O chvilku později do kokpitu vtrhli únosci, z rádia se ozvalo dvakrát Mayday, pak se řízení zmocnil únosce. Pravděpodobným cílem letadla měl být důležitý objekt ve Washingtonu, spekuluje se o sídle Kongresu nebo Bílém domě. Pasažéři uneseného boeingu se telefonicky spojili s policií, linkou United Airlines i svými blízkými na zemi. Dozvěděli se o únosech letadel a jejich nárazech do budovy Světového obchodního centra. Podle rekonstrukce událostí se pak pasažéři odhodlali k odporu. (TV Nova)
(více)Recenze (1 264)
Aj keby dráma United 93 nebola podľa skutočných udalostí, prekračuje isté hranice média zvaného "film" a stáva sa jedným z najdôležitejších mediálnych počinov začiatku nového storočia. ()
Hraný dokument, nevnímáme-li tu slovo hraný jako předstíraný a dokument jako suchopárný shluk dat. Let chápu jako rekonstrukci, jako poselství. Když jsem tehdy viděla padat dvojčata, myslela jsem na lidi v nich, Greengrass na lidi myslel taky, i když nám neukázal, jak před odletem snídají s rodinkou a poplácávají se při odchodu po zádech. Naopak ona anonymita poskytla větší autentičnost a dopad, nekompromisní úder do srdcí a myslí bez laciného vydírání, v čemž shledávám největší hodnotu filmu. Tohle těžko něco překoná. ()
Neuvěřitelné. Mistrovský kus bez chyb a nedostatků. Důstojný jako pocta zesnulým "hrdinům", zároveň dokonale fungující i bez vnímání dané události. Greengrass potvrdil svou velikost a já dlouho hledal nejen slova, ale i svůj dech a klidnou tepovou frekvenci. ()
Pokud jste viděli Greengrassův snímek Bloody Sunday, víte přesně co očekávat. I přesto však režisér překoná všechny vaše představy. Strhující film. ()
Oscar 2 nominace: Režie, Střih ()
Bezvýhradně nadšené zámořské ohlasy nelhaly. Zezačátku Greengrass geniálně vrací divákovi náhledem do dění v letových střediscích šok 11.září i se všemi zmatky ("Kam letí ty stíhačky?") a strnulým úžasem (garantuji vám, že ačkoliv jste viděli náraz druhého letadla do jednoho z Dvojčat aspoň stokrát, v Greengrassově podání vás z vizuálně provařeného záběru opět pořádně zamrazí). Posledních 40 minut se pak, počínaje únosem letadla, děje neskutečná emocionální jízda, při jejímž konci jsem měl, ve scéně kdy se pasažéři dobývají do pilotní kabiny, tep asi 220 a sbíral spadlou čelist z podlahy. A to i navzdory vědomí, jak to celé dopadne. Úžasné! A pokud se obávaté nějakého patosu, se záběry plnými hvězd a modročervených pruhů, obáváte se zbytečně. Na to je Greengrass až příliš velký formát. PS: Vzhledem k neuvěřitelné odvaze, kterou někteří cestující projevili a kterou film tak působivě zachycuje, se domnívám, že lepší filmový epitaf si jejich pozůstalí ani přát nemohli. ()
Všichni ví, co se bude dít a jak to dopadne ale i tak je to nářez, který vás přitluče do křesla od první minuty do té úplně poslední. ()
Deset let "poté" jsem zhlédl film natočený s pětiletým odstupem od událostí, které bez jakékoliv diskuze jednou provždy změnily svět (bližší rozbor je možný u piva). Předem mi byl znám styl, jakým je film natočen, a že jde o v podstatě dokumentární rekonstrukci. Absolutně jsem ale nebyl připraven na to, jak živě bude celá věc působit, a jakým způsobem mi bude běhat mráz po zádech. Myslím, že Greengrass posunul hranici filmového umění zase o kus dál, a ta intenzita zážitku nepramení z toho, že se jedná zrovna o "nedotknutelné" a "ctihodné" jedenácté září, a že bych se cítil spravedlivě pohoršen zlem, které se tehdy stalo. Prostě jsem nikde jinde necítil, že by lidské úsilí zachránit si holý život - a to na obou stranách! (byť únosci chtěli přežít jen dost dlouho na to, aby mohli slavně vstoupit na nebesa ke svým pannám) - působilo tak přesvědčivě. Stačí "jenom" budovat od začátku věrně atmosféru chaosu, který nastal, a toho úžasu/neuvěření/překvapení z toho, že by najednou mohlo dojít k tolika únosům letadel, a hlavně proč se to děje. Že někoho mohlo napadnout něco tak neskutečného jako vzít takhle obrovský stroj a napálit to s ním do takhle obrovské/důležité budovy. A znova. A znova. A skoro. Zatmívačkové popisky byly podle mě naprosto zbytečné - všechno, co potřebujete, vidíte předtím. Nechme politiku a konspirace stranou (tak jako Greengrass), TOHLE je režijní genialita a film par excellence. Jinak bych si přece nemohl myslet, že se to těm cestujícím přece jen povede... 100% ()
Nikdy v životě jsem nezažil po projekci takové ticho. Kdyby to celé nebylo tak smutné a zdrcující, lidé by tleskali. Bylo to poprvé a naposledy, co jsem po skončení nějakého filmu lapal po dechu a neuvědomil si, že pláču. Byl jsem tam s nimi. Cítil všechen ten strach a bezmoc. A odevzdaně sledovat blížící se zemi. Jeden z nejdůležitějších a nejpůsobivějších filmových pomníků. ()
Let číslo 93 nic nekonstatuje, nic neřeší, nehledá odpovědi, nic neidealizuje, neglorifikuje, neheroizuje, prostě jenom zaznamenává, jak to tehdy s největší pravděpodobností vypadalo. Ve filmu sice je krev a sprostá slova, ale jeho největší síla tkví v precizně stupňovaném tlaku na diváka. Žádný horor vás nepřeválcuje stejně jako Greengrassův masterpiece. 95% Zajímavé komentáře: Le_Chuck, Nick Tow, kitano, Merggie, Cimr, DAF1, Potrublo ()
Greengrass do toho jde vlastně pořád stejně a pořád stejně dobře mu to vychází. Vyhnout se hodnocení a jen popisovat je totiž ten nejlepší způsob, jak strhnout na svou stranu, odvést kvalitní řemeslo a přitom nechat i nějakou tu myšlenku mezi řádky, která nemusí být nutně řvána nahlas. ()
V průběhu snímku jsem byl vcelku přesvědčen o konečném čtyřhvězdičkovém hodnocení (ten zmatek v řídících střediscích byl zrežírován skvěle, ale zas až tak mě to nebavilo), avšak závěrečná půlhodina je něco tak neskutečně geniálně strhujícího, že těch pět hvězd dávám naprosto bez výčitek. Silnější "historický" film jsem neviděl. 93% ()
Abych mohl napsat tento komentář musel jsem si dát odstup, zklidnit rozbušené srdce a vysprchovat se od potu. Věděl jsem jen, že jdu na film inspirovaný skutečnou tragickou událostí z nedávné minulosti ,ale nebyl jsem připraven na to, že během 90minut prožiji zcela naplno snad všechny možné emoce, lítost, vztek, dojetí, nenávist, bezmoc,strach, obavu. Své srdce jsem slyšel už několikrát,ale ještě nikdy ne během filmu!!!Film je pojat dokumentárním způsobem, nehodnotí,neopěvuje,nezatracuje, prostě " jen" je. Toto je skutečná filmová pocta všem pasežerům tohoto letu. Panu Paulu Greengrassovi se podařilo to, že ve vyprodaném multikně po skončení filmu bylo takové ticho,že" ten pověstný" špendlík by skutečně byl slyšet. A já se kouknul svým emocím na dno . Můj tep v závěru filmu byl jistě rychlejší než jízda porsche.Pro mě nejsilnější žitvotní filmový zážitek v životě. ()
Šlo to natočit dvěma způsoby. Buď jako hyperpatetickou hrůzu vidící za každým Arabem teroristu a v každém Američanu patriota ochotného zemřít pro vlast; a nebo takhle. Paul Greengrass se nezaobírá žádnými motivy, které vedly teroristy k činu, ale zachycuje je pouze jako lidi, kteří jdou sveřepě za svým cílem a na cestující naopak nahlíží jako na skupinu lidí, kteří v extrémní situaci dokázali provést jediný radikálně-zoufalý čin vzdoru. To vše v real-timeovém provedení, které se z dispečinku posléze přenese na palubu letadla a přes ruční kameru zachycuje bezprostřední dění, nezaobírá se vytvářením psychologie, vztahů či rychlých vazeb. Právě díky tomu pak působí celý film mnohem uvěřitelněji, syrověji a závěrečných 10 minut se navěky zapíše do dějin filmu! Pro toho, kdo umí soucítit s obyčejným lidským osudem je tento film maximální možnou oslavou civilního hrdinství. Kdo hledá teorie, politiku a společenskou kritiku, nech si počká na WTC Olivera Stonea ()
Fantasticky živé zpracování jednoho velkého tabu. Při zapnutí mě míjel takový zvláštní nepříjemný pocit, který věstil, že toto nebude zas tak obyčejný film. Paul Greengrass, režisér který když už se do nějakého díla pustí, diváka zlomí na kolena jeho syrovostí, nefalšovanou odvahou a pocitem zármutku. Nikdy mě nedokázal film vtáhnout do děje jako tento. I přesto, že jsem věděl jak toto vše dopadne nemohl jsem od obrazovky odtrhnout oči a pouze sledoval sled událostí, které se na palubě letadla United 93 děli v posledních minutách, vteřinách, setinách. Čas jakoby neubíhal, to jen zem nad kterou tak blízko letí letadlo s určeným cílem ubíhala tak neokázale rychle, že by se nad tím vším zastavil samotný filosof s otázkou...je toto všechno vůbec pravda? Bohužel ano, ale režisér nám ji ukázal v tak reálné a přesvědčivé podobě, že pocta padlým 11. září 2001 je to opravdu nádherná, že jen málokdo si takové zaslouží. ()
Jeden z důvodů proč mám rád filmy. ()
║Rozpočet $15miliónov║Tržby USA $31,483,450║Tržby Celosvetovo $76,286,096▐ Tržby za predaj DVD v USA $17,805,744 //počet predaných kusov 1,108,546║ Nehorázne silný film, hlavne keď je doslova dokumentárne podaní v bravúrnej Greengrassovej réžii, a necelý týždeň na to čo si pozriete film choďte lietadlom na dovolenku, tu sa končí všetka sranda. Rok 2006 ostáva pre mňa najsilnejší ohľadom filmových zážitkov v histórii filmu. /videl v kine: 100%/ ()
Řečeno koncentrovaně: Paul Greengrass a jediná logická reakce na donedávna tabuizované téma – zachovat si odstup, nesoudit, nehodnotit a předkládat pokud možno ověřená fakta. Je-li filmař silný v kramflecích a disponuje-li skvěle zvládnutými zbraněmi jako je ruční kamera a civilně hrající ansámbl bez hvězd, pak výsledek nemůže být jiný než naprosto sugestivní, mrazivý, strhující. Přesně takový je i United 93. Nijak diváka nešetří redukcemi, vtahuje ho všemi technickými prostředky do středu dění, prezentuje události s mrazivou autenticitou a vypravěčským odstupem. Jenže samo podání je doslova požírající a zaujetí dějem, neodbytný pocit nevykonstruovanosti, absence klasických dějových schémat, to všechno vytváří podhoubí pro silný až otřesný divácký zážitek. Na jeho konci není moralizování, neotřesitelné ujištění, že dobro lze vymezit od zla, že hranice je pevná a její překročení bude potrestáno. Na konci je zjištění, že oběti i vrazi jsou stále a jen lidmi. Nejmrazivějším momentem celého filmu tak pro mě byla modlitba těsně před neodvratnou katastrofou. Na palubě Greengrassova letu 93 se v té chvíli zhmotnila veškerá bizarnost a absurdita současného světa. Hodnota takového snímku milionkrát přesahuje prefabrikovaná poselství o skutečných hrdinech, protože divákovi nabízí intenzivní prožitek bez našeptávání. Je jen na vás, jak jej vyhodnotíte. ()
Více než film je to rekonstrukce jednoho dějově domyšleného, ale průběhem a svým koncem daného příběhu. Paul Greengrass dokazuje proč je nejrealističtější režisér posledních 10 let a ani v jedné sekundě neztrácí půdu pod nohama. Herecké výkony nejsou dokonalé a v tom je jejich síla. Úmyslně působí dokonale realisticky a nenajdete jednu postavu jednoho herce v hromadě vyděšených postav. Realita je pro některé autory cílem pro jiné prostředkem... ()
Související novinky
Co nového chystá režisér Paul Greengrass?
Jsou tomu prakticky už tři roky od doby, kdy na Oscara nominovaný režisér Paul Greengrass vydal svůj zatím poslední celovečerní film, kterým bylo westernové drama pod názvem Zprávy ze světa s Tomem… (více)
S Greengrassem pod Berlínskou zdí
Britský režisér Paul Greengrass (Bournův mýtus, Bourneovo ultimátum) má velkou zálibu v dramatech podle skutečných událostí. Jeho Krvavá neděle, Let číslo 93 nebo Kapitán Phillips patří mezi špičku… (více)
Noční můra s DiCapriem
Britský režisér Paul Greengrass s oblibou rekonstruuje skutečné události. A po Krvavé neděli, Letu číslo 93 nebo loňském Kapitánu Phillipsovi si našel další projekt, s nímž se ohlédne do minulosti.… (více)
Greengrassův neuvěřitelný špión
Paul Greengrass je sice známý především díky Bourneově mýtu a Bourneově ultimátu, jeho specialitou jsou ale dramata podle skutečných událostí. Krvavá neděle, Let číslo 93 nebo Kapitán Phillips patří… (více)
Film excelentně buduje napětí a má samozřejmě i všechny ty řemeslné hodnoty, kterým nerozumím, ale vnímám jejich dopad. Trochu mě mrzí, že Greengrass místo bourneovek neudělal nějaké veledílo, které by mapovalo 11. září, zahrnující etapu příprav, pochybnou antiteroristickou kampaň na domácí i geopolitické půdě, psychologické a mediální momenty různých úrovní. Na Bourneovu ultimátu prokázal smysl pro špionážní zápletku s temně konspiračním vyústěním agentovy konfrontované reflexe a v United 93 se náhled do vycizelovaných bezpečnostních postupů a hierarchií střídá s vypjatou atmosférou zmatených civilních obětí. Chápu rozhodnutí pojednat právě příběh letu naváděného na Washington a zmařeného vzpourou pasažérů, ale pro mě osobně je celý příběh 11. září s přibývajícími roky mnohem zajímavější. Když se to stalo, bylo mi čtrnáct a já ani nikdo v okolí tím nijak hluboce nežil, jak se často snažila tvrdit média, která z útoků na USA chtěla dělat útok na jakousi „naši“ civilizaci obecně. Mou pozornost měly v souladu s věkem úplně jiné „objevy“, než že svět je plný válek a neřešitelných rozporů. Vrcholem intelektuálního zájmu o celou problematiku mezi mými spolužáky byl Mezinárodní den dětí následujícího roku, kdy si dva z nich vprostřed závodu lesem nasadili černé kukly a div nepřivodili infarkt třídní učitelce, která si 11. září vzala trochu moc k srdci a autenticky se lekla, že má mezi běžícími žáky infiltrovány džihádisty. Jenomže jak ty roky utekly a je ze mě nenávistná antiamerická sketa, postupně jsem si k tomu dni získal hlubší vztah. Jednak jsem viděl Greengrassův United 93, jednak jsem s pobavením sledoval hádky o pravdivý průběh teroristických akcí, jimž jistý úporně ptavý smysl pro přesnost a konsistenci nikdo neupře. Ono když se v sutinách z budov o součtové váze překračující milion tun (jenom Dvojčata měla dohromady megatunu) najde pas jednoho z únosců, zatímco většina obětí byla rozmetána na takové kousky, že se z ní nezachovaly žádné identifikaci slibující ostatky, – když jsou stíhací letouny právě v ten den odveleny kamsi mimo dosah, to všechno v zemi, která vydává na obranu daleko nejvíc ze všech, a spousta dalších „když“, vyvolá to řadu otázek, z nichž nejméně přehnané jsou ty, v nichž se spekuluje o dobrých důvodech některých profitérů teroristy nechat. Že kvůli tomu razantně poklesl dolar, protože byla způsobena obří škoda na budovách a v nich odváděné práci, dále škoda fiskální při obnově poničených lokalit a tlaku z militantně naladěných kruhů a nakonec ta největší, symbolická škoda s finančně psychologickými asociacemi, toto všechno umí kapitalistická velmoc chytře rozkládat do masového břemene, zatímco investoři mnoha oborů zapojených do obnovy i vyostřené kampaně s vyfabulovanými protivníky jenom bohatnou. Těžaři, zbrojaři, developeři… Jimi nasazení konjunkturální politici přeskočí hollywoodské hvězdy o několik příček a hesla v encyklopediích se rozrostou natolik, že navzdory bezprecedentní míře formální demokracie, která by je měla historicky degradovat, jim mohou závidět i Alexandr s Napoleonem. Ne, toto všechno není hodno pozornosti ani toho nadrženého puberťáka, který tehdy leda záviděl nápad rozesmát spolužačky v černé kukle, ani toho hloubavého pornem saturovaného samotáře, který z nízkých pohnutek frustrovaného ubožáka velebí každý přehmat, jehož se dopustili „úspěšní“. A kapitola s invazí do „pohřebiště impérií“ je co jiného než jedna velká černá díra na peníze, které z kapes daňových poplatníků, zaměstnanců i spotřebitelů putovaly a další dekády budou putovat hlavně na konta těch, kteří pro celou tu ostudu mají plno „vznešených“ obhajob, přísah a zaříkávadel. Tak tedy, to by byl film. Film o všech těchto ubohých „lidských, příliš lidských“ věcech. A to je škoda, protože Greengrassova tvorba takový potenciál indikuje. Mě fascinují úplně jiné než černobíle stavěné, vyumělkované momenty velkého civilizačního zápasu dobra se zlem. Tak zaprvé mě nikdy neomrzel pohled na krásné mrakodrapy, které v modernějším provedení u Evropanů a Asiatů připomínají jakési futuristické sci-fi akumulátory a v přeneseném slova smyslu plní úlohu agregované ekonomické energie. Obdivuji veškerou kompetenci, která je v pozadí jejich vzniku, a cením si odvahy i obětí, které jsou s jejich výstavbou spojeny především na americké půdě, kde se do jejich výstavby organicky promítá historie architektury v předešlém století. Není ale možné, abych se s nemenším obdivem nerozplýval nad naprosto dechberoucím umem teroristů. Těch „bledých zločinců“, jak by snad řekl Nietzscheův Zarathustra (Tak pravil Zarathustra, I., O bledém zločinci). Nejenže není mnoho takových, kdo mohou pilotovat velká dopravní letadla, ale všechny další podmínky infiltrace a celkově úspěšné materializace natolik kolosálního plánu, který znamenal propad dolaru v dalších letech o desítky procent, vyžadují přirozený respekt, jestliže respekt ke schopnostem není jen falešná hra na obdivující a obdivované. Prostě tito teroristi byli opravdoví borci, které by i Tom Cruise dokázal tak akorát zahrát. Raději být jedním takovým mrtvým teroristou než kterýmkoli z nás zbabělých vytěžovaných cucáků, kteří si můžeme leda tak natáčet jejich apokalyptická gesta. A když jsem si nedávno procházel videonahrávkami pořízenými z toho dne v okolí WTC, zpozorněl jsem k další velmi důležité kvalitě. Téměř ze všech těch autenticky komentovaných nahrávek je cítit zvláštní směs falešného dojímání se nad hrozivou silou nenávisti učené kdesi za oceánem a úžasu nad evidentní velikostí činu, který přenáší atmosféru války na nejdražší čtvereční kilometry nenáviděného impéria, a to v proporcích katastrofického velkofilmu. Když pořizovali nahrávky a nemohli odpoutat objektivy namířené i desítky minut na hořící budovy s lidmi zoufale padajícími nebo rovnou vyskakujícími z pater nad havárií, nedokázali potlačit tuto kontaminaci falešného soucitu (který se prostě patří, jak byli vychováni) nábožný obdiv prozrazujícím úžasem nad estetickou intenzitou a mezní referencí celé situace. Nahoře se umíralo a oni měli podívanou jako v koloseu. Líbilo se jim to. Žasli. Taky bych žasl. I to jsme my lidé. Většina z nich umí sotva řídit automobil a jejich největší zločin bude, že se někde vyhnou dani nebo někoho uhodí. Jsou to ozubená kolečka vybavená malichernými city, stižená ustavičným neporozuměním, sloužením a osudem nekonečné nahraditelnosti. To je pro mě na celé kauze zajímavý prvek psychologický. A ještě bych rád, kdyby někdo jednou s podobnou péčí zpracoval její propagandisticko-mediální a geopolitickou rovinu. K útokům se nikdo nepřihlásil, ačkoli se islámští teroristi obvykle předhánějí v přivlastňování si zásluh za teroristické útoky a matou, takže kolikrát se neví, kdo v zájmu koho útočil. Tálibán, který je známý výlučně domácím zaměřením a odmítáním globálního džihádu, to odsoudil, Usáma bin Ládin to schvaloval, ale sám se k tomu nepřiznal, a zatímco 15 z celkových 19 únosců byli Saúdové, poznamenalo to jejich vztahy s americkým kapitálem právě tak nulově, jako když si saúdský princ nechal naporcovat protirežimního novináře. A aby bylo kam katalyzovat mediálně burcovanou nenávist, antiteroristická propaganda vynalezla přelud fakticky neexistující „organizace“ s názvem Al-Káida, údajně založené v 80. letech minulého století. Zatímco bych čekal nějaký doklad o existenci této tajné organizace, propaganda dodnes přichází s „informacemi“ „dokládajícími“ ji nepřímo z činnosti jejích tzv. „odnoží“. No, bůh v Bílém domě je opravdový pastýř. () (méně) (více)