Vlajky našich otců

Clint Eastwood natočil povedenou a zajímavě svázanou dvojici stejně dlouhých válečných filmů, z nichž každému se daří odrážet ražení své strany - tedy Japonska (LETTERS FROM IWO JIMA) a USA. Zatímco pohled japonský je temnější, melancholičtější a z našeho pohledu odosobněnější, ten americký je 'příběhovatější', sentimentálnější, méně bezvýchodný. Ale opět to není ani tak o bojovém dění (i když je zde parádních cca 15 minut vylodění a prvního střetu), jako o lidských osudech - zde konkrétně skupiny šesti vojáku, kteří tyčili druhou vlajku na vrcholku Mount Surabachi, jak je to zachyceno na slavné fotografii. Tři přeživší z nich jeli následně jako váleční hrdinové dluhopisové turné po Státech, kde měli žádat finanční prostředky na další armádní úsilí. Čili toho jsme svědky, střidavě s děním na Iwo Jimě. A podobně jako v LETTERS, i sem Clint protlačil nějakou ústřední hlubší myšlenku. Týká se právě hrdinství, kontrastu slávy, povyku, vykonstruovaného lesku, a na druhé straně pekla prožitého na ostrově... Nestěžuji si na nic, pro mě další dobrý film. Clintova dvojitá Iwo Jima není ničím dechberoucí, ale za podívání stoprocentně stojí. Mám-li ještě nakonec oba filmy srovnat, LETTERS byly lepší, ale FLAGS mě zase víc bavily. "Every jackass thinks he knows what war is. Especially those who have never been in one." (06.08.2010)

Soundtrack Clint Eastwood: 1. The Photograph - Clint Eastwood ,2. I'll Walk Alone - Dinah Shore ,3. Knock Knock - Kyle Eastwood, Michael Stevens, Andrew McCormack, Graeme Flowers ,4. Wounded Marines - Clint Eastwood ,5. The Thunderer - John Philip Sousa ,6. Armada Arrives - Clint Eastwood ,7. Goodbye Ira - Clint Eastwood ,8. String Quartet Opus #6, 2nd Movement - Franz Joseph Haydn ,9. Symphony In G Minor, 3rd Movement - Wolfgang Amadeus Mozart ,10. Inland Battle - Clint Eastwood ,11. Flag Raising - Clint Eastwood ,12. Any Bonds Today? - Irving Berlin ,13. Summit Ridge Drive - Artie Shaw & His Gramercy Five ,14. Vict'ry Polka - Sammy Cahn & Jule Styne ,15. The Medals - Clint Eastwood ,16. Platoon Swims - Clint Eastwood ,17. Washington Post March - John Philip Sousa ,18. Flags Theme - Clint Eastwood ,19. End Titles Guitar - Clint Eastwood ,20. End Titles - Clint Eastwood, (13.05.2011)

Předpřipraven zdejším hodnocením, nedělal jsem si žádné iluze a čekal na nejhorší. Možná právě proto nakonec uděluji solidní čtyři hvězdičky. Ano, film má pomalé tempo, jenže to k vybranému tématu výborně pasuje. Starosvětská Eastwoodova režie nikdy nenudí, ba naopak, překvapuje množstvím mimořádně zdařilých scén. Za všechny bych vyzdvihnul alespoň slézání do lodí po provazovém žebříku (kdy si uvědomíte nebezpečnost i jiných, než těch běžně prezentovaných válečných aspektů) a první vylodění na Iwo Jimě (kdy jsou nic netušící američtí vojáci sledováni „zakopanými“ Japonci jako nějakými hororovými stvůrami). ___ Strukturou vyprávění připomínají Vlajky uzavřený cyklus, možná dva propojené cykly, tedy osmičku. Scény ze začátku jsou zařazeny do smysluplného kontextu a dále rozvíjeny až ke konci. Paralelně sledujeme tři různé časové roviny, jimž bohužel není věnován rovnoměrný prostor. Při té první, válečné, bych uvítal více prostřihů do linie třetí, ze současnosti a naopak. Druhé linii, mapující cestu tří vojáků z oné proslavené fotografie, je věnován prostoru až příliš, přičemž jde o linii nejméně zajímavou (neustále omílá totéž). ___ Za velice mazaný tah z Eastwoodovy strany považuji posledních cca patnáct minut, věnovaných víceméně pouze nikterak výjimečným životům titulních „hrdinů“ – nádherná demonstrace toho, o čem se nás celý film snaží přesvědčit, totiž, že hrdinové jsou docela obyčejní lidé, které pro svůj život potřebují jiní docela obyčejní lidé. ___ Bitevní scény mají daleko k efektivnosti Zachraňte vojína Ryana, kamera je klidnější, zabírá pouze to podstatné, krev nestříká ze všech stran a tím působivější jsou občasné záblesky explicitního násilí (jako explozí urvaná hlava). ___ Obsazení vesměs neokoukaných tváří pak jistě nebylo snahou na zmíněné triky ušetřit, neznámým hercům spíše uvěříte odhodlané mladé kluky. Když procházeli územím, na kterém bych se v dané době a za daných podmínek sám dokázal leda tak připosraně krčit někde v zákopu, věřil jsem jim strach v jejich očích a okamžitě mi bylo jasné, že chtějí být jinde a s někým jiným. Krásná je nostalgická scéna s písní věnovanou jejich stále čekajícím dívkám. Patriotismus k americkému filmu z druhé světové války patří odnepaměti, způsob jeho podání zde je však poměrně originální. Neštval mě, naopak jsem byl v duchu rád za všechny ty lidi, kteří odhodlaně bojovali pro to, co považovali za správné a bez nichž by mnoho, dnes zcela obvyklých věcí nemuselo nikdy existovat. ___ Vlajky našich otců lze jen stěží označit za standardní americkou válečnou podívanou. Ať už pro jejich atypický přístup k pojmu „hrdinství“ (celý film možno označit za snahu o jeho definici), pro mnoho silných momentů či polodokumentární, nicméně nedokumentárně zábavný příběh jedné světově proslulé fotografie… je toho docela dost na film, který má v tuto chvíli na ČSFD hodnocení 63%. 80% Zajímavé komentáře: POMO, Wormboy, castor, Indy, Martinius (14.09.2007)

Tak jsem konečně viděl "Vlajky" a ptám se sám sebe, co to vlastně Eastwood natočil. Je to opravdu válečný film? A nebo byste snad dokázali po shlédnutí filmu odvyprávět válečnou dějovou lini, která se na Iwo Jimě odehrávala? Asi těžko. Válené záběry jsou sice hodně efektně natočené a je na nich hodně znát Spielbergův "Ryanovský" rukopis, ale slouží v podstatě jen jako jakési vzpomínkové pozadí pro příběh tří navrátivších se vojáků, kteří doma prodávají dluhopisy, zatímco jejich přátelé ve válce nasazují své vlastní životy. Nápad je to rozhodně zajímavý, ale film jako by tím ztrácel na tempu a často se spíše nudně kolébá, místo toho, aby nasadil potřebný tah na branku. Tu navíc představuje konec v podobě sentimentálního žvatlání válečných veteránů, které silně nemusím už od Bratrstva neohrožených. Jsem ale hodně zvědavý, jak se po "Vlajkách" vyvine kariéra Ryana Phillippa, který po celou dobu doslova "září" z obrazovky a jasně dokazuje, že role pubertálních slaďoušů nejsou to jediné, co ve svém hereckém arsenálu ukrývá. (22.06.2007)

Tohle není film o dobití Iwo Jimi. Jeho hlavní vyprávěčská linie víceméně končí obsazením hory Suribachi a vztyčením vlajky což však ještě zdaleka nebyl konec japonského skutečně houževnatého odporu. Byla to posvátná japonská půda, první z ostrovů patřící císařství a ne jen nějaký okupovaný atol Šalamounových ostrovů či jinde... Film se zabývá tím co následovalo. Známým snímkem vojáků vztyčujících vlakju na vrcholu hory a snahou propagandy díky této emotivní fotografii z toho doma vytřískat co nejvíce. Amerika roku 45 už byla válkou unavená. I takový obr jehož produkce jela na max musel své nákladné válčení něčím platit. Jenže na Buy War Bond už lidé moc pátým rokem války neslyšeli. Propaganda se tak snažila využít každou příležitost ukázat lidu jeho hrdiny a napůčovat si na dlužní úpisy. Byly jich stovky, stíhací esa, snajpři, výsadkáři, osádka bombardéru B 17 (Memphiské krásky) která jako první dokončila operační turnus v Evropě, návrat Doolitlea (velitele Tokyo Raiders) atd... Pokud někdo kritizuje film přemírou patriotismu a propagandou, pak mu říkám, ale sakra o to tu přeci šlo! Clint se s tím dobře popral a i když pravda mohly být více rozvinuty psychologické roviny myšlení hlavních hrdinů vystavovaných po všech městech států jak opice, to hlavní bylo řečeno. Snad jsem naivní, ale věřím, že Clint jim všem co se tam bili chtěl vzdát hold, doláče za kina a prodej bluerayů byly snad až na druhém místě...Jsem rád, že ve filmu zazněl rasismus. Je třeba si uvědomit, že Amerika čtyřicátých let byla rasistická jak poleno, hrdina nehrdina, indián neindián, černoch nečernoch! Ti s jinou barvou pleti věřili, že díky tomu, že své vlasti jako právoplatní Američané nabídnou své životy a bude na ně nahlíženo jinak a lépe se setsakramentsky spletli. Až šedesátá léta začla bořit nerovnost a jejich diskriminaci. Iwo Jima měla smysl, nejedna osádka nouzově přistávající B29 vděčí mariňákům za její dobytí a zajištění letiště. Po Iwo Jimě si Japonci už nebyli tak jistí. Ta řež jejíž část mohl divák vidět při vyloďování by měla navždy zacpat huby kecalům o zlotřilém vrahounském náletu na Nagasaki a Hirošimu... Kdyby nepadla ona dvě města, padly by statisíce Američanů na plážích japonských ostrovů. Iwo Jima by ve srovnání s tím byla jen takovou malou šarvátkou. To je třeba mít na paměti. Já jsem s filmem spokojen. Vše je téměř dokonalé, hlavně vizuál. Amerika konce válečných let byla vykreslena skvěle i léta padesátá. Za mne je to za čtyři hrsti černého sopečného písku Iwo Jimy. * * * * (28.09.2013)