Cesta

Hillcoat rozhodně neprohrál, vlastně si ani nedovedu představit, zda-li by šlo McCarthyho knihu zadaptovat věrněji. Ale podobně jako Coeny i tady jej sráží k zemi otrocký přepis, který pro filmové médium některé pasáže zjednodušil, jiné vyškrtnul, ale nepřidal nic svého. Oceňuji strohou práci s obrazem, který netlačí diváka do oblíbených post-apokalyptických depresí, ale spíše brnká na pochmurně smutné struny, podobně jako Nick Cave. Každopádně jsem rád za to, že Hillcoat měl dostatečné koule, aby to natočil právě takhle. Na druhou stranu pachuť zbytečnosti tomu odpárat nelze, alespoň v mém případě. Sedm palců z deseti nahoru, do kina asi zajdu. Krvavého poledníku se bojím. (24.01.2010)

Knihu jsem bohužel nečetl, takže netuším, jestli je ještě temnější než tenhle post-apokalyptický film. Ovšem pokud by měla budoucnost vypadat jako tato, asi bych raději volil tu kulku pod spodní patro .. a pustil bych si k tomu tu příjemnou muziku od Nicka Cavea. Pochválit musím výborného Viggo Mortensena i jeho filmového synka, umírněnou kameru a nevtíravou hudbu, ale i maskéry, protože mi dalo hodně práce poznat Roberta Duvalla (zradil ho jeho povědomý hlas). (14.02.2010)

Hodnotit tenhle film hvězdičkami mi je tak trochu proti srsti, protože to svým způsobem nejde. Rozhodla jsem se pro 3* z několika důvodů, ale podle úhlu pohledu bych mohla dát klidně i o dvě víc nebo o jednu míň... Co se týče audiovizuální části filmu, tak to jsou doslova orgie. Někdo může namítat, že je film zbytečně tmavý a šedý, jenže mně to k postapokalyptickému příběhu podobného ražení prostě sedí, na spoustě míst jsem si říkala, že by z těch záběrů byly nádherné depresivní fotky. Svět ve zkáze je prostě zobrazený perfektně, navíc ta rouška tajemství, že nevíme, co se vlastně stalo, děje a bude dít, je nesmírně zajímavá, podněcuje naší zvědavost a hlavně film díky tomu dostává naprosto nový rozměr. A na efekt to funguje mnohem víc, než když třeba ve 2012 sledujeme, jak obří vlna spláchne mnicha v tibetu nebo když se rozpadá L.A. Takhle vypadá katastrofa, žádné rozjásané barvy, ale pořádná várka šedé deprese podbarvená hudbou Nicka Cave. A flashbacky Vigga Mortensena na šťastné dny se svoji ženou celou tu depku ještě pořádně umocní tím kontrastem atmosféry a barev. Kromě audiovizuální části má film ale i část dějovou. Ze začátku jsem si říkala, že je to prostě parádní, Viggo i jeho "syn" Kodi hrají skvěle a první půl hodina je působivě tísnivá, cítila jsem strach spolu s hrdiny, při každém šustnutí v lese ve mě škublo a s hrůzou jsem se dívala na všechnu tu zkázu okolo. Jenže jak napovídá název filmu, tak CESTA je to jediné, oč v tomhle filmu vlastně jde. Takže když se peripetie výpravy na jih a za mořem začnou dokola opakovat (jdou, nemají jídlo, najdou něco k snědku, potkají někoho zlého, potkají někoho hodného atd.), začíná to být trochu monotónní. A v tomhle okamžiku jde právě o to, jak se na děj člověk podívá. Je to filozofické dílo o beznaději a bezvýchodnosti situace (každý přece ví, že na jihu asi těžko něco bude, ale i cesta může být cíl), které nás vlastně nutí přemýšlet? Asi ano, ale pak co má znamenat ten konec? Těžko říct, asi půjdu, a přečtu si knižní předlohu a pak se uvidí, co si budu o tomhle filmu myslet dál. (29.04.2010)

Většinu stopáže jsem byl přesvědčen o stoprocentním hodnocení, posledních pár minut však snad patří úplně jinému filmu. V zobrazení postapokalyptické budoucnosti Cesta strká veškerou současnou konkurenci do kapsy. V intenzitě zoufalství a deprese se může měřit snad jen se starším britským Threads. The Road je pádným argumentem pro ty, kteří tvrdí, že I Am Legend nebo Carriers nejsou nijak zvlášť povedenými snímky. 9/10 (13.01.2010)

„Snažil jsem se vypadat jako každej jinej cestující zabiják. Ale srdce mi bušilo. A když jde o syna, pokládám si jedinou otázku. Dokážeš to, až nadejde čas?“ Svět, ve kterém otec předává synovi rady ohledně toho, jak se má správně zabít…Cesta je více než pochmurným postapokalyptickým obrazem světa po ehm, nějaké katastrofě (po jaké? Těžko říct, z těch pár flashbacků se moc nedozvíte). Na filmu se mi líbila atmosféra, ta mě hodně bavila (pošmourno, zamračeno, zlověstné zvuky v pozadí, všude spálená země bez života). Podstatně horší to ale bylo s protagonisty. Pokud k otci chováte jen malé sympatie a syn vám naopak silně leze na nervy (chápu nepříjemné srovnávání se s nutným předčasným vyspěním a převzetím plné zodpovědnosti za svůj život, ale když on byl tak strašně „na-přes-držku“), není zrovna jednoduché se do snímku plně ponořit. A konec (zjevně udělaný pro mainstreamové zámořské rodiny) film zrovna také nevytrhne. Takže stejně jako v případě Země bez zákona odměním Hillcoata jen lepším průměrem. (27.10.2019)