Imaginární lásky

Odehráno očima a přesto bohémské, uvolněné a sebeironizující - vše tonoucí v cigaretovém kouři, až z toho štípou oči. V hlavní roli milostná rivalita mezi mužem a ženou pojatá jako pistolnický souboj plný radostného očekávání, na jehož konci vždy někdo padne k zemi, ale znovu vstává, olíže rány a s grácií toreadora vcházejícího do arény bojuje dál, až do naprostého ztrapnění... a ano, takhle nějak se chováme, když někoho hodně chceme :-). U svěžích detailů a stylizace, prokládaných lahodným repetivním podkresem, nelze nevidět inspiraci minimálně dvěma filmovými ikonami, z nichž na jednoho doma volají Kar-waii a na dalšího Quentine, pro hravost a zábavnost Imaginárních lásek však lehce odpustitelnou. A ten smrtelně vážný monolog o kouření... jako by mně viděl do hlavy:-) (03.12.2012)

Nějaký rok zpátky jsem na škole navštěvoval volitelný předmět Kapitoly z dějin světového filmu. Xavier Dolan a od něj právě Imaginární lásky byl jedním z řady tvůrců a filmů, které jsme si postupně během dvou semestrů prošli, zároveň však jedním z mála, u kterého jsem se lajdácky vykašlal na sledování, asi jako jsem se párkrát dovolil vybodnout na povinnou četbu několika knih, když mě ničím nelákaly. Studentka, která si připravila k filmu prezentaci, nám na semináři z něj pustila trailer a téměř mi z něj spadla sánka... Trochu jsem pak i zalitoval, že jsem se na to přeci jen nepodíval a nechal se odradit tématem. Trailery k filmům obvykle nesleduji, možná o to víc se mi ten k Imaginárním láskám silně vryl do paměti, jak úžasnými barevnými záběry na postavy a různé modní doplňky, tak krásnou písničkou Bang Bang. Když jsem nedávno na tento film po delší době narazil, nakonec jsem se rozhodl si svůj rest dodatečně splnit a bohužel se mi ukázalo, že trailer obsahoval skoro všechno to nejlepší z filmu. Pokud bych měl vybrat jednu scénu, která pro mě dokonale ztělesňuje dojem z celého filmu, byla by to ta z diskotéky s epilepticky blikajícími barevnými světly... záblesk – střih – tma, záblesk – střih – tma... v celém filmu je to tedy střípek – střih – mluvení postavy na kameru – střih – slow motion korzo postavy před kamerou – střih – střípek... přijde mi to jako pozérský sebestředný pseudoart, v němž si Xavier Dolan léčí svůj mindrák z homosexuální orientace + umělecká masturbace nad sebou samým, kterou si režisér obohatil ve dvou scénách i svou skutečnou, vlastní masturbací před kamerou... no comment. Nicméně více scén je zde po výtvarné či hudební stránce povedených, dvě herečky hezké a pár scén i přesto, jak povrchně film pracuje s postavami i celým příběhem, nějaké emoce v sobě obsahovalo. Či-li jednu milostivou hvězdičku jsem schopen dát, přestože mi ten film ABSOLUTNĚ NIC nedal a nic pozitivního či obohacujícího nepřinesl, jenom rozladil a znechutil. [20%] (12.03.2022)

Dolan nám tentokrát servíruje opět velmi pravdivý až zažitý film na téma lásky a všechny její odrůdy viz. název. Hodnocení snímku by možná bylo vyšší, kdybych předem neviděl Dolanův debut Zabil jsem svoji matku, který považuji za kvalitnější a lepší film. Možná bych potom nebyl tak zklamaný, ale k filmu. K filmu Imaginární lásky mám dvě zásadní výtky. Především mi jako spoustě dalších vadila uhlazenost snímku. K porovnání se nabízí třeba Single Man. U Single Mana si opět hodně lidí stěžovalo na přestylizované scény, ale mně osobně to tam vůbec nevadilo. Stylový interiér a další rekvizity prostě patřily do toho filmu a doplnovaly celkovou image. Ovšem některé scény ve filmu Imaginární Lásky připomínající modní přehlídku byly svým rádoby "retro and cool lookem" tak výrazné, že mi kazily zážitek z filmu, a to dost zásadně. Druhá věc byly postavy. Za celý film jsem se nedokázal ani s jednou z postav aspon trochu sžít, ani na jedné postavě mi za celý film nezáleželo. Nejspíš za to může především infantilní naivita Francise a Marie a uhlazený Nicolas,který vizuálem připomíná moderně vychcaného Ježíše, mě štval od první třetiny filmu až do trpkého závěru. Opět osobitý snímek od mladého Dolana, ale převládá zklamání. (20.04.2011)

Příběh tak jednoduchý, že by se dal jednoduše odvyprávět jednou větou, přesto to kanadskému filmovému zázraku Xavieru Dolanovi (režie, scénář, podíl na produkci, střih, výprava, kostýmy a představitel jedné z hlavních rolí) stačilo v 21-ti letech na druhý celovečerní film. Základní story glosují postavy s příběhem zdánlivě nesouvisející svými výpověďmi o vlastních milostných trablech. Film zaujme jak barevnou stylizací, hudebním soundtrackem i moderně povrchní charakterizací hrdinů. Všichni tu sice hulí jak fabrika, ale hlavní hrdinka mi dokonce dokázala vysvětlit proč, což je u tohoto zlozvyku nevídané. ;-) (11.01.2011)

Když Bertolucci natáčel Snílky, byl to počin zplozený sentimentem, nostalgií, voyeurskými tužbami a sebemrskačskou lítostivostí, až to chvílemi působí oplzle a odpudivě (totéž platí i pro Tango v Paříži), ukájí se fantaziemi a k stáru slabošsky natáčí, co zavčasu neprožil. *** Xavier Dolan je jeho pravý opak v nejlepším smyslu, je to Apollón filmu, zvěstovatel života v jeho nejtrýzivnějším a nejmučivějším, nejplnějším prožívání, nadšený vozataj řítící se arénou a třímající opratě rozjetého čtyřspřeží, a je to zároveň i komentující filosof holobrádek, s rozkoší i úctou si uvědomující let času i prchavost a jedinečnost prožívaných chvil, byť sebenenáviděnějších, tak zároveň prožívaných s láskou a obdivem. *** XD obnažuje dar svojí generace - ti soustředění už rovnou dovedou poučeně, reflektovaně v tvorbě vytěžit vlastní nevinnost, vlastní nápřah, vlastní dychtivost i nekomplikovanou, tryskající příchylnost k životu a proudící touhu, radost, dojetí, nejistotu, zmatek, stud, vztek, netrpělivost a všechno ostatní, co patří k jejich věku, tápání i napřahování a okoušení. Vyrůstá nám tu generace citům i přemítání otevřených dětí, s nimiž rodiče o všem mluvili a nechali je v klidu se rozvíjet podle svého. *** A Xavier Dolan podává nezkalenou generační výpověď filmem, a přitom - světě div se - on rovnou už i umí udělat řemeslně perfektní film. Tahle mláďata se s tím nemažou, mají už audiovizuální techniku v genech, od mala načenichanou, stačí jim si to uvědomit. Nemusejí studovat desetiletí škol u mistrů, aby uměli udělat dobrou fotku, hudbu, film. Jakmile se soustředí, nejsou to žádné neobratné pokusy, ale už svébytná, nefalšovaná, hotová filmová díla se vším všudy, s hloubkou, kterou třebas nemají naměřenou a dosaženou, ale moc dobře vědí, o co jde, a zpod rukou jim tryskají hodnotné skvosty, které mají své místo na filmovém nebi jisté. Jako hvězdy vycházející nad novou zemí září a přitahují, utěšují a jitří, udávají nový směr a probouzejí naději. A je v nich k nalezení osobitá a stálá krása. Přitom všem XD je mezi nimi jasnou Severkou. Tvůrcem Královnou. Mám radost. *~~ (14.11.2016)