Imaginární lásky

Odpáliť "Les Amours imaginaires" prívlastkom povrchné je vcelku unáhlené a predovšetkým slabozraké. Pojednáva sa tu o povrchu, ale v reflektovanej podobe, ktorá prezentuje oveľa variabilnejšie stanoviská než podaktoré, nepatričné povzdychy. Už len trefne zakomponované intermezza náhodných dotknutých jasne napovedajú, že až tak plytké to zas nie je. X.D. sa nijak vehementne nesnaží o zaslepenú glorifikáciu zvoleného životného štýlu či egoistického zápolenia o vytúžený ideál, poskytuje skôr zronený náhľad na tápajúce osoby, ktoré napriek nezakrývanej ašpirácií o lásku neodolávajú nástraham svojho libida (čož v tomto prípade môže vadiť snáď len upjatému puritánovi) a s prísunom naakumulovaného nezdaru sa do seba stále viac a viac uzatvárajú. Navyše ten ironický epilóg je len ďalším dôkazom toho, že X.D. je nad vecou a jeho generačná výpoveď je mnohorozmerná a opodstatnene prešľachtená...maniera, ktorá vyplýva z úprimnosti autora, ktorá nie je dutou pózou. Ubral by som slow-mo masturbácie a dodal väčší obnos genderového i vzťahové konflitku aby niektoré pasáže nezaváňali monotónosťou. Inak spokojnosť, X.D. má nielen talent, ale aj fantáziu + takýto vrelý otlačok rukopisu Kar-Wai Wonga ("Fa yeung nin wa") nemôže nepotešiť. (22.03.2013)

Dolan nám tentokrát servíruje opět velmi pravdivý až zažitý film na téma lásky a všechny její odrůdy viz. název. Hodnocení snímku by možná bylo vyšší, kdybych předem neviděl Dolanův debut Zabil jsem svoji matku, který považuji za kvalitnější a lepší film. Možná bych potom nebyl tak zklamaný, ale k filmu. K filmu Imaginární lásky mám dvě zásadní výtky. Především mi jako spoustě dalších vadila uhlazenost snímku. K porovnání se nabízí třeba Single Man. U Single Mana si opět hodně lidí stěžovalo na přestylizované scény, ale mně osobně to tam vůbec nevadilo. Stylový interiér a další rekvizity prostě patřily do toho filmu a doplnovaly celkovou image. Ovšem některé scény ve filmu Imaginární Lásky připomínající modní přehlídku byly svým rádoby "retro and cool lookem" tak výrazné, že mi kazily zážitek z filmu, a to dost zásadně. Druhá věc byly postavy. Za celý film jsem se nedokázal ani s jednou z postav aspon trochu sžít, ani na jedné postavě mi za celý film nezáleželo. Nejspíš za to může především infantilní naivita Francise a Marie a uhlazený Nicolas,který vizuálem připomíná moderně vychcaného Ježíše, mě štval od první třetiny filmu až do trpkého závěru. Opět osobitý snímek od mladého Dolana, ale převládá zklamání. (20.04.2011)

Dolan využívá opět obrovskou škálu audiovizuálních masek proto, aby nasimuloval hloubku, kterou postrádají postavy. Brání v prostorové orientaci, tři čtvrtiny snímku snímá v ručních detailech, několikrát uklouzne po videoklipu a snaží se horečnatě prodat subjektivní vnímání destruktivního milování. Jenomže k tomu má pouze špatně napsané, afektované neživé nádoby na lásku bez jakékoli integrity. Abych byl schopný pochopit tu ztrátu sebe v důsledku bolestivé zamilovanosti, musím mít nejdřív ono sebe. Zdejší postavy ale mimo své scény vůbec neexistují. (02.09.2022)

Chalaniskovi nemožno uprieť snahu o umeleckú formu snímku, to áno, aj keď miestami mi to prišlo dosť kŕčovité a naivné, našťastie ale s prídavkom osvedčených filmových formálnych postupov a prostriedkov, ktoré však u mňa bez pridanej obsahovej hodnoty nefungujú. V tomto smere mi to prišlo až moc osobné a zamindrákované. V podstate na túto tému neprišiel s ničím novým ani objavným. Prišlo mi to ako keby dieťa zrazu otvorilo oči a zistilo o čom je dospelácky svet a myslelo si, že našlo Ameriku. Ono vo všeobecnosti je Xavier Dolan veľmi tematicky monotónny režisér, ktorý v podstate okrem homo tém a vzťahov matky so synom nič iné netočí (chudáčisko, musel mať alebo ešte aj stále má nejaký hrozný komplex z detstva). Chvíľu to možno baví, ale čoskoro sa toho človek presýti. Preto by to chcelo už aj niečo nové, hlavne aby sa už oprostil od tém, ktoré evidentne súvisia len s jeho osobnosťou a zameral sa aj na niečo iné, veď svet u matky a u sexuálnej orientácii nekončí. Na priemer je to hrozne slabé, nevýrazné, nič nehovoriace a hlavne zbytočné, proste obsahová stránka nula bodov a nesúrodý zlepenec citových výlevov chronológie nešťastnej lásky. 35/100 (20.09.2016)

Stejně jako u knižního Eragona, tak i tohoto filmu je ohromující skutečností velmi nízký věk autora (v tomto případě režiséra i scenáristy v jedné osobě). Ze začátku mě rušila (asi?) ruční kamera a nepřirozené a neodůvodněné zoomy, avšak po chvíli jsem si na to zvyknul. Celý film je natočen ve velmi blízkých záběrech (detailech tváří, hlav a jiných částí těla), takže to působí o něco více intimněji. Spousta scén byla zpomalena, aby si divák získal přehled o dění a byla doplněna o nádhernou hudbu. V kontrastu s detaily se zde vyskytlo mnoho scén zezadu, což působilo takovým odstrčujícím dojmem, který naznačoval jistý odstup. Doplnění o různé výpovědi lidí a barevné svícení při intimních scénách přidalo jen na působivosti tohoto filmového počinu, který si podle mě zaslouží pozornost. Malá poznámka na konec: Marie (Monia Chokri) vypadala ve svých retro šatech a účesu kouzelně. Zkrátka pěkný zážitek, který těží z jednoduchého příběhu, nenásilně hrajících herců a pěkné hudební a vizuální stránky. (24.05.2012)