12 let v řetězech

Kolega Peytl to napsal za mě a já budu tak akorát přizdisráčovat. Mohl bych ho sice okopírovat a brutální lingvistikou a děsivou ftipností zabojovat o komentář měsíce, ale seru na to. Film špatnej nebyl, ale zase mě tohle téma až tak moc nebere, ale ani mě to nesralo. Song na závěr Bílá bílá bílá komu by se nelíbila...50% (15.01.2014)

Velmi dlouhý film, který například Spielbergovým snímkům Amistad či Purpurová barva sahá sotva po kotníky. Téměř bez nadsázky lze říct, že ve 12 letech v řetězech se děje dokola pořád totéž, tj. černoši jsou ponižováni, bičováni, mají strach atd., jen v různých obměnách a po nějaké hodině to začne nudit. Děj je podivně rozkouskovaný a spousta postav či situací zbytečných či nedotažených (Eppsova manželka, ostatní otroci, jako například ten náhle se objevivší běloch), nevědět, jak se film jmenuje, neměl bych absolutně šanci podle ničeho poznat, že celá ta drsná štrapáce trvala dvanáct let, skoro všichni běloši jsou ukrutné mrchy (Kdo asi hraje toho nejhodnějšího?)... A tak dále. Zahráno dobře, zejména Benedict Cumberbatch zazářil v menší, avšak působivé roli, a Michaelu Fassbenderovi jsem toho otrokáře také věřil se vším všudy. Režie mě zaujala hlavně v dlouhém záběru bičování, Zimmerova nenápaditá hudba vůbec. Tři a kousek.__P.S. Čím dál víc mě napadá, o kolik by mohl být film lepší, kdyby se Solomonovu otroctví věnovala první polovina a druhá polovina by ukázala některou ze soudních doher / proher (o kterých nám na závěr poví jen titulky). (20.03.2014)

Stejně jako Zimmer recykluje svou hudbu, tak zde McQueen recykloval všechny dosavadní černošsko-otrokářské snímky. Vážně, v tom filmu se nestane vůbec nic nečekaného či jakkoli jinak zajímavého. Ejiofor se prostě otrokem stane, dvanáct let jím je a pak jím být přestane. Konec, zvonec. Osobně jsem měl také problém s časovým určením - jako dvanáct let mi ta doba nepřišla ani náhodou, čistě pocitově se děj mohl odehrát tak za čtyři roky, možná ani to ne. Zrealizované je to ale kvalitně, bez nějakého přehnaného moralizování či patetických keců, takže celkově důstojná oscarovka. Btw nejlepší představení odehrává jednoznačně Fassbender, zatímco Pitt stihne kupodivu rušit i na ploše svého kratičkého téměř-camea. (05.01.2014)

„Nie je nič, čo by som ti odpúšťala.“ Každá krajina na svete má to svoje a pri filmoch ako tento si to naplno uvedomíte. To, čo budú zrejme americkým študentom premietať na hodinách dejepisu, je pre Slováka ťažko pochopiteľné. Jasné, rasizmus, xenofóbiu a násilie veľmi dobre poznáme aj my, ale napriek tomu je proste 12 rokov otrokom príliš špecifickým, osobitným filmovým zážitkom. Prvých 30 minút pre mňa bolo neznesiteľných. Úprimne som sa desil toho, že ma následne čakali ešte DVE hodiny toho istého. Našťastie to nakoniec „to isté“ nebolo a aspoň trocha sa to rozhýbalo. Takisto hercom sa podarilo vytvoriť pôsobivé kreatúry, hoci sympatie rozhodne nebudia. Ústredný hrdina je taký, čo ja viem, nijaký. Ale to je ešte nič oproti zbabelému Benedictovi Cumberbatchovi, zmagorenému Paulovi Giamattimu, odpornému Fassbenderovi a zvrátenému Paulovi Danovi. Najlepšiu postavu široko ďaleko nakoniec dal Brad Pitt (producent filmu) sám sebe, ehm. Ako moju pani manželku, aj mňa strašne štvali neznesiteľne dlhé, statické zábery. Neviem, to fakt niekoho reálne a úprimne baví pozerať sa dve minúty na to, ako týpek hľadí filozoficky do diaľav? Wtf? Našťastie je tu pomerne veľa scén, ktoré majú niečo do seba (bičovanie, „Run nigga, run“). (27.03.2018)

Drama s dvěma dějovými liniemi, vševědoucím vypravěčem, jasně stanoveným cílem a pevně semknutou dramaturgií? Řešení dialogů převážně technikou záběr/protizáběr? Oslabení násilných momentů přesným střihem? Tentokrát ne. Ač je 12 letům v řetězech vyčítána staromilská klasičnost, z klasického hollywoodského stylu McQueen přejímá zejména zájem o lidské tělo, který bychom ovšem mohli označit také za projev autorského rukopisu. Věrnost původnímu textu i za cenu rozdrobení vyprávění do řady epizod, které do sebe nejsou pevně zaklesnuté, a kdy jedna nepodmiňuje druhou, bylo jedním z mnohých moudrých tvůrčích rozhodnutí, jež ve výsledku tvoří drásavé filmové svědectví o zvěrstvech, jichž se bílý muž dopustil na rase, kterou považoval za podřadnou. McQueenovo mistrovství spočívá ve způsobu, jakým se dokázal vyhnout pozohýbání historických faktů, aby mu pasovaly do velkého příběhu (jako Spielberg v Amistadu nebo Lincolnovi), a přitom nabídnout nesmírně intenzivní filmový zážitek. Díky potlačení dramatického napětí a mnohým statickým záběrům působí film jako série za sebe řazených obrazů, které se díky spirálovitému opakování některých situací a záběrových kompozic pomalu zarývají do paměti. McQueen, věrný své videoartové průpravě, o historii nevypráví, „nedělá“ z ní drama, nýbrž ji nechává oživnout, jako kdyby probíhala právě teď. Útrapy protagonisty proto nenahlíží zvenčí. Prožíváme je společně se Solomonem, skrze jeho tělo, zrak a sluch. Po celý film víme stejně málo jako on (například nikdy nevidíme v celku loď, kterou je dopraven do New Orleans) a máme tudíž, navzdory rekapitulujícímu názvu filmu, stejně málo důvodů věřit, že by z nerovného zápasu o vlastní identitu mohl vyjít jako vítěz. Redukování života na pouhé přežívání a proměna člověka ve zvíře (resp. majetek) jsou zvýznamněny ztrátou povědomí o časoprostorových souvislostech, neboť kromě úvodu nejsme informováni o čase a místě dění. Přemíra nepříjemných zvuků a obrazů, od kterých se kamera nikdy neodvrací (nejnepříjemnější záběry jsou tak zároveň těmi nejdelšími), v kombinaci s vyeliminováním momentů skýtajících úlevný efekt, dělají z 12 let v řetězech jeden z nejodvážnějších filmů loňského roku. 90% Zajímavé komentáře: Marigold, liborek_, mcb, eye candy (31.01.2014)