Český žurnál

Tento dokument je potřeba ocenit už jen kvůli tomu, že svým zpracováním jde proti tomu, co nastartovala mediální hysterie ve sdělovacích prostředích. Jádrem dokumentu je jednak přiměřená konfrontace té či druhé strany a jednak bezprostřední rozhovory s obyvateli Tanvaldu. Samotní autoři do průběhu dokumentu zasahují jen velmi málo, a když už tak jen aby pokládali otázky a nebo se snažili se něco dozvědět. Po dokumentární stránce zpracování jde o silný nadprůměr, přesto že jde o televizní počin. Nepopírám, že si asi Klusák a Remunda předem stanovili kam chtějí svým snažením dojít a udělat tak vyvážený dokument, který předkládá jen fakta a "vyšetřování" a úsudek nechá na diváku samotném a z toho důvodu se možná bude zdát, že nic nevyřešil. Bohužel, je zřejmé, že mnozí mají silně zakořeněné představy a předsudky a tak tento dokument odsoudí ihned. Jak se na tomto podepsala média, se dá odhadovat a určitě by stálo o tom natočit další dokument. (17.03.2013)

Klusák a Remunda po Tanvaldu opět po svém nastavují zrcadlo společnosti. Nekomentované zákulisní střípky a emotivní jednohubky jsou doplněny o občasnou interakci tvůrců jak s obyčejnými lidmi, tak s příznivci a nakonec i kandidáty samotnými. V dokumentu je vidět jasný Klusákovsko-Remundovský rukopis, který si jde svoji cestou, bez ohledu na to, jak moc je Miloš Zeman trolluje tváří tvář a nebo když natočí obyčejnou rozmluvu s pracovníkem divadla, který brilantně shrne celou osobu a mediální kampaň Karla Schwarzenberga. Právě to, že se film nesnaží být za každou cenu "výbušný" a přesto chce hlavní aktéry jako by "odmaskovat" a pokládat otázky k zamyšlení, je myslím právě to co dělá dobrý dokument dokumentem. (07.04.2013)

Třetí dokument této dvojce v rámci Českého žurnálu je ze všech nejvýmluvnější a nejpřínosnější. Předně je potřeba říci, že dokument primárně není o osobě Romana Smetany. Je o společnosti a politické situaci ve které se udál čin, který Roman Smetana učinil. Autorská autentičnost Klusáka a Remundy je zde předvedena v nejčistší formě. Ať už jde o použitou hudbu, která efektně podtrhuje, to co divák vidí a nebo způsob jak autoři do dokumentu zasahují a snaží se o přímé a věcné otázky. Další rovinou je, že zde má divák, s nevěřícně otevřenými ústy možnost číst mezi řádky, při "patnáctiminutovce" Ivana Langera, zjevně zaskočeným Petrem Nečasem, který je konfrontován samotným Romanem Smetanou, což hodnotím jako stěžejní pasáž dokumentu, a nebo když Pavel Blažek vlastně přizná, že o situaci v zemi je více výmluvná kauza Romana Smetany, než výsledky voleb. Jaká to nechtěná sebekritika. Dokument bohužel odhaluje i druhou stranu věci, tedy to, že ačkoli je čin veřejně oslavován a podporován, tak nevyvolá hlubší občanskou reakci. Ostatně to je v dokumentu zobrazeno na více místech a nejvýmluvněji asi pánem před služebnou PČR, kdy plamenně prohlašuje, že teď hned jde pomalovat plakát. Nakonec nikam nejde (Dodatek: na besedě s tvůrci zaznělo, že prý šlo o nastrčeného provokatéra, popř. o tajného policistu, což by nebylo vůbec překvapivé). Zajímavě je také zachycena práce novinářů a to, jak se s jasnou hlavou a nadhledem Roman Smetana vyjadřuje do mikrofonů a je na něm jasně vidět, že to co dělá myslí vážně a že není jen nějaká figurka pro senzaci. To ostatně dokládá i "dojemná" scéna, kdy se reportérka opakovaně snaží Smetanu přemluvit k živému vstupu na TV Nova. Při tomto se prostě nemůžete nesmát. Kvalitní zpracování dokumentu podtrhuje směsice dialogů a nekomentovaných záběrů, které dotváří tristně komediální náladu celého snímku. (14.04.2013)

Český žurnál je zpět a tentokrát na téma bulvár. Toto téma je specifické v tom, že si všichni myslí, že o něm ví vše a tak asi nemá cenu o něm zase něco točit. Opak je pravdou. Dělníci bulváru jsou klasickým "pozorovacím" dokumentem a na rozdíl od předchozích dílů Žurnálu zde autor tolik nezasahuje do dění a spíše skrz kameru pozoruje osoby a čeká co z nich vyleze. To je nejsilnější stránka dokumentu. Nejednou jsem byl překvapen upřímností lidi a až zaskočen co na sebe bez zaváhání prozradí. Že by účel co světí prostředky? Po pomalejším začátku s Ivetou nastupuje hlavní postava: Petr Novotný. Nelze se na Klusáka zlobit, že je dokument vlastně zasvěcený Novotnému, protože to, co tento král všech bulvárních králů na obrazovce rozjede je jednoduše hodně silný kafe. Není chvíle, aby Novotný nevychrlil nějaké své moudro, kterým by uzemnil potencionálního kritika sebe nebo bulváru vůbec. To vše podtrhuje svoji účelně budovanou značkou hovada které využije kohokoli k čemukoli jen aby mu lidi klikli na článek o nějaké debilitě. Postupem času, kdy Novotný popisuje běžné praktiky v jeho branži je vlastně divák zajímavou formou "za oponu" a buď se jen ironicky směje a nebo spíše kroutí hlavou. Samozřejmě je snadné odsoudit Novotného a bulvár obecně ale je až alarmující v kolika ohledech on sám uhodí hřebíček na hlavičku a má bohužel pravdu. O čem to tedy vše vlastně vypovídá? Je to až směšně jednoduché: nabídka a poptávka, prachy a nulové morální zábrany. V dokumentu se objeví jakási Olga Path Štiplová. Jde o názorný produkt bulvární novinařiny, nic víc, její vystupování je myslím všeříkající. Donekonečna můžeme prohlašovat že je bulvár svinstvo a to je samozřejmě pravda, ale to většinou zazní do lidí co bulvár buď čtou a potom jde o čiré pokrytectví a nebo od lidí co se "z druhé strany" posměšně dívají na skupinu první. V dokumentu zazní mnoho velmi trefných poznámek které rozhodně padají na "úrodnou půdu", nicméně otázkou pak je, kdo a co si z tohoto dokumentu vezme. Někdo, kdo bulvár pravidelně čte a jednoduše v něm žije dnem i nocí se pravděpodobně v 8 večer nedivá na ČT2 takže toho tento dokument prostě mine. Pro ostatní je to tragikomická podívaná ve které je možné v mnoha aspektech najít čistý cynizmus dnešní společnosti. Po řemeslné stránce jde o Klusákův originální rukopis: reportážní kamera, podkreslující hudba, občas delší scény se zajímavou doprovodnou hudbou. (16.04.2014)

Tento dokument je především odpověď na neustále se opakující argument: "Tak tam s nimi jděte žít!". A překvapivě jeden mladý filmař zvedl hozenou rukavici a odjel na půl roku do cikánského getta. Tomáš Kratochvíl si tedy předně zaslouží velký obdiv s jakým zápalem a odvahou se do natáčení pustil a hlavně vytrval a projekt dokončil. Ve svém dokumentu Gadžo totiž ukázal něco, co se mnohým matadorům českého dokumentu nepovedlo už hodně dlouho. Ukázal, že dobrý dokument musí jít ke kořenům podstaty problematiky, že nestačí zpovzdálí sledovat co se děje a až poté to komentovat. Zde se vlastně autor sám stává předmětem dokumentu a díky tomu může autenticky a bez přetvářky splynout s okolím a podat tak nefalšovatelnou představu o životě v gettu, nám, divákům před obrazovkou. Snímek Gadžo není komplexní sociologickou sondou a nesnaží se o primárně o vyřešení všech problémů "tady a teď" ale jednoduchou formou zprostředkovává pohled na lidi kterých se tyto problémy týkají a snaží se alespoň o základní nastínění možných východisek. Kratochvílův dokument je sice tvořen pohledem z jeho strany, ale díky jeho bezprostřednímu stylu natáčení je si myslím velmi dobrým příkladem dokumentu, ze kterého si divák dokáže odnést mnoho nových podnětů k přemýšlení. To možná i díky tomu, že se ve snímku mihne opravdu zajímavá množina lidí, z různých "stran barikády" a mají k tématu co říci a filmař jen poslouchá a točí. Samozřejmě vždy se najde někdo, kdo bude autora obviňovat z manipulace s realitou. V dokumentu přeci šlo o to aby lidé viděli, že nelze žít v bublině představ které lze získat z televize, nebo od "slušných Čechů". Bohužel jdou zde lidé, kteří chtějí být slepí a hluší a potom mi není jasné co od toho dokumentu vůbec čekali... (23.04.2014)

Mám takový pocit, že si Ivo Bystřičan ukousl až moc velké sousto a nedokázal z tématu vytěžit byť jen náznak nových informací a zjištění. I když se nezapře snaha jít věcem pod kůži a pokusit se poodhalit alespoň část nekalých praktik na Pražském magistrátu, většina materiálu v tomto dokumentu vyjde tak nějak naprázdno. To, že za celou kauzou stojí někdo z vyšších míst a že bylo několik úředníků předhozeno před veřejnost jako jediní viníci, se ví už dlouho a dokument tak ve své podstatě nepřináší nic nového. Ani jako portrét pana Chytila bohužel tento dokument neobstojí, protože jsme se o jeho životě a názorech nedozvěděli prakticky nic. Asi největším kamenem úrazu dokumentu je až neuvěřitelná míra (možná neúmyslné) improvizace, kdy např "rozhovor" s Pavlem Bémem je ve výsledku zmatený monolog primátora, přičemž autor dokumentu řekne tři věty a tím scéna končí. Ono scén, co jsou jaksi nic neříkajících se zde vyskytuje až příliš. Zločin pana Chytila je tedy spíše nepříliš zdařilým pokusem poukázat na to, jak snadné je velký průšvih hodit na někoho kdo možná, byť neúmyslně, ani nevěděl co vlastně způsobil. Kauza Opencard by potřebovala vzít od podlahy a pořádně si posvítit na skutečné viníky... snad to vyjde v nějakém jiném dokumentu. (30.04.2014)

Z pohledu standardního dokumentu o životě a názorech horníků a specifikách jejich povolání je asi vše v pořádku, nicméně jako dokument hledající odpovědi na hlubší otázky už bohužel ne. Stěžejní a nejpovedenější je část dokumentu kdy se tvůrci vydali přímo za horníky do šachty a natočili jejich každodenní práci Při tom divák pochopí co je na povolání horníka tak neskutečně jiné, než když někdo jde na 8 hodin do kanclu a pak přijde domů a "vypne". Sami horníci to přiznávají, že pro ně je to defakto droga a když je pak tvůrce na ukázku zavede do jakési montážní haly kde vidí jen znuděné tváře, suše odpoví, že toto pro ně opravdu není. Ono vlastně není těžké pochopit, proč se nechtějí svého fárání vzdát, navíc v situaci kdy jsou pod zemí ještě miliony tun uhlí ale díky propadu cen kdesi Číně je jednoduší důl prostě zavřít. Bohužel, asi se budu opakovat jako u minulého dokumentu Českého žurnálu, ale dokument je až nepřirozeně nekonfliktní a nejde pod kůži problému. Když jel důl na plné obrátky, proč se nedělaly rezervy až se s těžkou opravu skončí? Kdo a proč pořád mluví o zavírání toho nebo toho dolu když pak další rok OKD vykáže zisk pár miliadr? Co by se stalo když by v daném regionu přišlo o práci ze dne na den tisíce nebo deseti tisíce lidí? To se zde bohužel nedozvíme. Jak je mnohdy Klusák nebo Remunda bičován za svoje vstupování do tématu, v dokumentu Já, horník! je režisér zbytečně pasivní. Jeho přístup stylem "někam přijedu, něco natočím ale na nic se skoro nezeptám" ukazuje na těžkou neprofesionalitu. Ve výsledku celí dokument zachraňují již zmíněné záběry z těžby a občasný dialog s horníky. (07.05.2014)

Ač si nejsem úplně jist, co melo být hlavním poselstvím tohoto dokumentu, je jasné, že se tentokrát Remunda pokusil ukázat od každého trochu a ve výsledku defakto skoro "nic". Přes provokativní název je v dokumentu až překvapivě málo špičatých poznámek, sarkasmu a humoru který je pro Remundy tak typický. Nosné téma, které je pro diváka poměrně jasné je zde zpracováno z menších a spíše improvizovaných koláží lidí co jsou buď Češi nebo Chorvati a nebo prostě jen někdo kdo o daném tématu něco ví a nebojí se to na kameru říci. Nepokrytecky říkám, že mě většina neoslovila. Výjimku tvoří Chorvaté vtipně glosující autentické chování čechů na dovolené, které zná asi každý. Ale: 3/4 materiálu o českých turistech nicméně nemá většího významu. Na druhou stranu nemůžu upřít, že Remunda má pořád ten cit pro načasování všeříkající scény, kdy tří minutový dialog o sandálech, paštice a pivu vynahrazuje předchozích 20 minut dívání se na Obnažený národ na pláži. Situaci komplexně zachraňuje mladý pár který konečně do dokumentu přinese tolik potřebnou "hloubku" a "cit" a rozpovídá se o tom jak se žije lidem když je jeden z Česka a druhý z Chorvatska a o vnímání stereotypů obecně. Tohle ještě odpustím, ale pro příště ať si Remunda raději připraví něco užitečnějšího. (15.05.2014)

Hned první dokument z dalšího cyklu Český žurnál se zaobírá velmi ožehavým tématem. Erika Hníková si vybrala pozorovací formát, kdy do záběrů zasahuje jen minimálně. Žádné konfrontační scény a dlouhé dialogové pasáže. Většinou se moc nemluví. Některé scény jsou delší pro zvýraznění určitého "konfliktu" ale ten je jen virtuální, v hlavách diváků. Téměř nic se nedozvíme o lidech v dokumentu a to je škoda. A pak zase "jen" záběry a záběry.. Na druhou stranu se poměrně dobře podařilo zachytiti stěžejní emoční linku. Dokument jako celek vyznívá neskutečně negativně, pesimisticky a pro mnohé až traumatizujícím dojmem. Za to ale samozřejmě dokument nemůže, ten jen ukazuje realitu. (14.11.2015)

Vít Klusák opět jednoznačně boduje. V Matrixu AB má divák jedinečnou šanci zkusit pochopit fenomén Andreje Babiše, tedy "nepolitika" operujícího v těch nejvyšších politických kruzích ČR a EU. Dokument je pojat klasickou Klusákovskou pozorovací metodou a opět, se zde ukazuje talent režiséra pro výběr všeříkajících scén, kdy není potřeba nijak zasahovat a postavy na obrazovce sami nechtěně řeknou i to co by možná jen tak neřekly. Opět zde máme několik skvělých scén, kdy je kamera švejkovsky v pozadí a Klusák nechá děj pozvolna plynout a čeká "co z toho bude". Např. scéna s reportérkou Novy je naprosto famózní. Pojem "Matrix" na začátku nedává příliš smysl, nicméně s postupem času, kdy se AB nevědomky otvírá víc a víc, je Matrix jasný a zřetelný. Nepolitik Babiš je pro běžné občany jako zjevení, na které se roky čekalo: nekrade, je upřímný a mluví jazykem kterým rozumí. Nemá za sebou aféry a špínu. Je to vlastně politik-ideál. Až na ty peníze za které si nás všechny koupí. A když ho poprosíte o drobné, tak vám dá 5000 s omluvou, že menší nemá. Dokument nestaví na konfrontaci, ale nijak to nesnižuje jeho vypovídací hodnotu. Osobně si moc nedovedu představit jak by asi probíhal dialog Rady a Babiše. Hlavním symbolem dokumentu je pravděpodobně dvojí tvář AB. Při setkání voliči je uvolněný a přátelský, naopak při "byznysu" tvrdý a egoistický, což více méně dokazuje na konci dokumentu kdy se dialog jeho a Klusáka mění na monolog při kterém Babiš chrlí jedno "kdovíjaké" prohlášení za druhým. To je nicméně i celková koncepce ANO: upnutí se na obecné, nevyvratitelné a oblíbené heslo: prostě to zařídíme. Jedinou nezodpovězenou otázkou je: jak to, že má stále vysoké preference u voličů, i přes všechny ty causy kolem něj. Možná by mohl Vít Klusák znovu vyrazit s kamerou. (19.11.2015)

Vcelku dobrý sociální dokument natočený autentickým, bezprostředním stylem ale se spoustou "slepých uliček", kdy se autoři sice snaží o objektivitu ale nakonec to sklouzává do jednostranných vyjádření. Minulý rok jsem Tomáše Kratochvíla velmi chválil za dokument Gadžo, který měl kvalitní "nosný příběh". Něco takového v Ubytovnách chybí a celé téma je vysvětleno spíše po analytických kouskách informací. Ale i tak má dokument několik dobrých momentů, které pramení z osobních zkušeností lidí z ubytoven a vyjádření odborníků. Celá problematika je hodně komplexní a složitá. Také si myslím, že není problém, že autoři měly svůj vlastní, vyhraněný názor. To není nikdy na škodu, ale musí být neustále konfrontován s realitou, fakty a podrobován vnitřní kritice. (28.11.2015)

Filip Remunda ve svém dokumentu ukazuje situaci na Ukrajině tak, jak ji vidí skuteční lidé. Tyto lidi jste neměli za žádných okolností možnost vidět ve zprávách. Nikdo vám je neukázal, nejsou to experti na geopolitiku, ale přesto jsou jejich výpovědi nezpochybnitelně platné. Žádné politické nebo ideologické agitace jedné nebo druhé strany. Ano, padne pár vyhraněných názorů, ale to co se neustále opakuje je válka a mír. Tyto dvě slova dokumentem prostupují stejně jako otázka kterou si sám Remunda klade v závěru dokumentu a to: Proč se tak milí lidé střílí mezi sebou? Odpověď se hledá těžko. Lidé jsou sami zoufalí, protože jsou bezmocní, neví co dělat a proto se situace stále více vyostřuje. Každý se cítí podveden tím nebo tím politikem, oligarchem nebo vládou. Chtěl by svět lepší, ne jen pro sebe ale pro všechny. Obě dvě strany si nemusí nic vyčítat a pak už jen záleží na tom, co je vám bližší. Rusko nebo EU. Západ nebo východ. Ale co když je půlka vaší rodiny z Kyjeva a druhá z Doněcku? Odpověď se hledá těžko. Je to i tím, že na správném postupu se často neshodnou ani členové jedné rodiny. A i když se kvůli tomu pohádají, nakonec se sejdou u jednoho stolu. Ukrajina sice může být rozdělaná, ale lidé jsou pořád stejní a troufám si tvrdit, že i velmi přátelští. Nějak bylo, nějak bude. To je jejich heslo se kterým se snaží vyrovnat s nastalou situací, ze které si neví rady. (03.12.2015)

Působení českých vojáků v zahraničí vyvolává ve společnosti mnoho otázek a kontroverzí a proto se nejspíše Klusák a Remunda vydali do Afghánistánu hledat odpovědi. Tento dokument je např. od předešlého z Ukrajiny v mnoha ohledech jiný. Speciální režim ve válečné oblasti společně s přímočarým vojenským viděním světa téměř nedovoluje nahlédnout "za oponu". I tak, na první pohled jednoduchá otázka "Za co vy osobně bojujete." dostává vojáky do rozpaků. Nikdo nechce říci svůj názor. Proč? To se nedozvíme. Ale pár výjimek se přeci jen našlo. Jako když (zřejmě) důstojník Stropnickému vysvětluje, jak je česká historie neskutečně složitá a že on sám nemá zas tak černobílé názory. Kapitola sama o sobě je právě pan ministr Stropnický, který v dokumentu vystupuje jako neuvěřitelná figurka, která metá jednu hlášku za druhou, ale za celou dobu od něj nebyla slyšet jediná konstruktivní poznámka, A nebyl by to Klusák+Remunda kdyby se přeci jen nepodařilo natočit pár bizarních dialogů a záběrů. Ty jsou de fakto jediným "šťavnatým" materiálem, jinak jde o voiceovery a strohá prohlášení několika vojáků. Nicméně, jako celek je Má vlast Afghánistán hodně průměrný dokument. Za to asi může i to téma. Přeci jen, točit v Afghánistánu vojenskou operaci je něco jiného než politickou "kavárnu" u nás doma v ČR. Možná je škoda, že se tvůrci nezaměřili právě spíše na názory lidí u nás. Jsme národ hrdinů nebo Švejků? No, i sám předešle jmenovaný důstojník přiznal že má Švejka rád. (10.12.2015)

Znatelný audiovizuální rukopis, dialogy jdoucí přímo k věci, lidé v centru dění konfrontováni s nepříjemnými otázkami. To je Remundova klasická, čistá dokumentární práce zasluhující jasné uznání. Téma je samozřejmě velmi komplexní a nelze ho zjednodušovat, což si Remunda naštěstí uvědomuje, takže si divák celkem bez nátlaku stačí srovnat "pro a proti". Český žurnál pokračuje v tradici kvalitních televizních dokumentů. (18.12.2016)