Zmizelá

Další grafomanská kravka s hlubokým hrtanem použila tak zvaný Roulingovský gambit, praštila rukopisem plagiátorského braku o stůl významného nakladatele, načež klesla do kolen a nasoukala si na mandle jeho ego. Poté rozkošnicky polkla, vytáhla mu z kapsy saka hedvábný kapesník s monogramem, decentně si s ním utřela koutky, bradou pokynula k tomu stohu áčtyřek a pronesla: „Ňu Jork tájms bestselr, dost dobře taky lížu koule!“. Téměř sedmdesátiletý veterán jen zkušeně mávl kouzelným marketingem a stalo se. Ve druhém kole obdobným způsobem vycucla cévku z židáckého ředitele Lišky dvacátého století a jsem docela zvědav, kdy půjde do hetryku a udělají z toho ještě počítačovou hru. Moše však naštěstí nechtěl nic riskovat, a tak si na to najmul Davču, o němž je známo, že dokáže udělat zábavný a řemeslně perfektní sryler i z návodu na obsluhu automatické pračky. A Finčr opět odvedl dokonalou práci, jen je hrozná škoda, že ještě před naší milou „spisovatelkou“ vkleče svíral půlky majitele studia i Ben „Koženátvářsrigormortis“ Eflek a předfeloval si tak jako obvykle opci na nejbližší výraznou hauptku. Slečna Píková s Bárnym sice dělají všechno proto, aby smázli divácké trauma z tohoto ochrnutého klauna, nicméně když člověk vidí, jak za dvě hodiny poměrně emoční role doslova a do písmene jednou af(l)ektovaně zamrká a vykouzlí jeden jediný tetanický úsměv, při němž mu nepochybně museli do koulí pustit dvěstědvacet, aby vypadal alespoň trochu jako od přirození, zmítá jím pocit zmaru a názor, že i vyřezaná marioneta Kašpárka by za tento part dozajista sahala na Oskara. Ze zoufalství sice ve filmu vytáhl i čuráka, avšak to heterosexuálního kritika maximálně tak dokonale „obměkčí“ a nakonec jej stejně jen tvrdě pošle do hajzlu. To chladná britská pichna Rozamunda, to je jiná káva. Ta vypadá, že při vhodném kaučingu zvládne jakoukoliv polohu, herecky naprosto oslnila a i přes výraz kapku šmrncnutý downem neuvěřitelně apeluje, až by jí jeden klidně úplně zadarmo vyvložkoval komín a odvzdušnil radiátory, aniž by musela příliš škemrat. (27.12.2014)

Komentář se spoilery. Pětiaktová hra o manželství a podmanivém vypravěčství. Film nejenže zachovává „he said/she said“ strukturu knihy, ale navíc vyprávění různých verzí téhož příběhu slovem i obrazem tematizuje. Z vypravěčského hlediska je Zmizelá pozoruhodná jak komunikací filmu s divákem, tak jednotlivých vyprávěcích segmentů mezi sebou. Vzniká dojem, že informace z Amyina deníku reagují, na to co zažívá Nick, a opačně. Deníkové flashbacky spouští přítomné dění (nalezení artefaktů Úžasné Amy) a návraty do současnosti jsou řešeny plynulými grafickými přechody (polibek – výtěr z úst), díky čemuž se záběry organicky doplňují. Amy jako spolutvůrkyně Nickova příběhu je tak zdánlivě přítomná i ve scénách, v nichž se fyzicky nevyskytuje (v knize je tohoto dojmu dosaženo Nickovým pocitem, že mu Amy nahlíží přes rameno a komentuje text románu, který píše). Díky „kooperaci“ informací z minulosti a z přítomnosti mohou obě dějové linie sloužit ke zprostředkovávání důkazu podporujících gradaci detektivního vyšetřování (s kterým tady Flynnová zbytečně neotálí a lépe než v knize jej využívá k sevření vyprávění). Na vyšší úrovni pak podobná komunikace probíhá mezi první a druhou částí filmu. Ve druhé jsou variovány scény z první, akorát s jiným rozvržením rolí kořisti a predátora (podezření, že se někdo pohybuje před domem má nejprve Nick, poté Amy) a jinými motivacemi jednání (cíl „najít Amy“ zůstává, ale až do finálního aktu neběží o život její, nýbrž Nickův). ___ Stejně jako kompozice některých záběrů, které jsou děsivé tím, jak nelidsky dokonale jsou vycentrované, také podobnost celých scén potvrzuje Fincherovu posedlost symetrií. Přesto nepovažuji morální relativismus knihy ani filmu za tak vyladěný, jak by si tvůrci přáli. Proti sadomasochistické sociopatce a vražedkyni stojí docela obyčejný chlapík, který „jen“ lže, chová se hnusně ke svému otci a byl nevěrný své manželce. ___ Podezřívám Finchera, že negativní vykreslení ženské hrdinky bylo důvodem, proč ho kniha oslovila. Podvedené ženy nicméně mohou cítit jistou satisfakci z toho, že Amy k symbolickému vykastrování svého manžela (na které jsme připraveni Goiným tričkem s nápisem „Protect Your Nuts“ v úvodní scéně) používá výlučně ženských zbraní. Její síla nespočívá v tom, že by začala myslet a jednat jako muž. ___ Ovládnutí audiovizuální podoby každého záběru je u Finchera film od filmu suverénnější. Zastřešující noirové ladění s vychladlými barvami je za pomocí drobných úprav barevnosti, tempa nebo velikosti záběrů přizpůsobeno tu klinickému policejnímu procedurálu, tam jedovatě cynické vztahové satiře (à la Kdo se bojí Virginie Woolfové?) nebo dokonce splatteru. Namísto přepínání mezi thrillerem, sžíravým komentářem společnosti a temnou komedií jsou na sebe jednotlivé typy výpovědi vrstveny a každou další scénu tak můžeme nahlížet ze stále více (žánrových) perspektiv a obdivovat, s jakou precizností Fincher hlídá, aby žádný ze žánrů nepřevážil a divák nemohl zažít satisfakci z naplnění určitého schématu. Závěr je stejně nehollywoodsky neuspokojivý jako to, co film konstatuje o jistotách v manželství a upřímnosti ve vztazích obecně. Delší verze tady. 85% Zajímavé komentáře: Marigold, DaViD´82, Radko, Messiአ(03.10.2014)

Fincher byl pro mě vždycky synonymem dobrého filmu (to stále trvá). Ale taky jsem miloval to, jak mě dokázal "uzemnit". To už ale bohužel u jeho posledních fimů neplatí zcela. Pokud bych vzal "Sedm" jako 100% Finchera, tak "Gone Girl" je tak nějak 60 % Fincher. Pořád je to velmi nadprůměrný film, nicméně v kontextu jeho ranné tvorby je to slabota. (22.12.2014)

Těžko říct, co je na tom lepší - jestli rafinovaná detektivní hra o dvou rovinách, hrátky s úhlem pohledu, přiznaná manipulace všeho a všech nebo satirický přístup, který staví výhradně na tom horším v nás. Důležité každopádně je, že Fincher znovu dokázal natočit chytrý a audiovizuálně podmanivý film, který šlape ve všech ohledech a je vyložená radost sledovat jeho jednotlivé scény. Ben Affleck konečně dostal part napsaný na tělo (tedy postavu, která je ve svém chování nevěrohodná a trochu prkenná) a Rosamund Pike se dočkala životní role. Jeden z těch vzácných filmů, které člověk dokouká a nemůže se dočkat, až je uvidí znovu. Můj osobní horký favorit na Oscara pro nejlepší scénář. (30.09.2014)

Perfekcionisticky kompaktná mozaika udalostí. Chirurgicky sebavedomá, presne načasovaná v každej scéne, každom zábere. Práve preto, a pre môj obdiv Fincherovho talentu vôbec ma mrzí, že je súčasne tak chladná a odosobnená. Že divákovi neumožní sa jej zúčastniť a robí z neho iba pozorovateľa. Je to súčasť maestrovej hry, ale je to škoda. Elektronickí Trent Reznor a Atticus Ross kedysi dali hudobnú identitu svetu hrdinov, ktorí z jedničiek a núl vybudovali internetový fenomén. Originálne a účinné. Ale čo robí ich chemická bublanina v príbehu o vzťahu dvoch ľudí? Nebol by Gone Girl ešte lepším filmom čoby hnaný vášňou a emóciami? Je to film o rozpade manželského vzťahu a má rovnaké audiovizuálne vyznenie ako Soderberghov thriller o svetovej nákaze smrteľným vírusom... (20.10.2014)