Milada

Dlouho jsem se v kině tak neošívala. Budiž Mrnkovi ke cti, že si jako celovečerní debut vybral tak náročné, zajímavé a jistě nosné téma, ale tím jsem v podstatě vyčerpala všechna pozitiva. Dobře, pochvalu ještě zaslouží představitelka titulní role a radost mi udělala třeba i Kerekes, český dabing je naštěstí také velmi slušný (na rozdíl od pekelného traileru). Co je to ale platné, když naprosto selhala dramaturgie? Tolik zbytečných (a špatně sestříhaných) scén typu "dcera Milady vejde do třídy, střih do jiného obrazu a po několika minutách střih zpátky na dceru půjčující si od spolužačky tužku". Orientovat se v dění na plátně bylo mnohdy velmi komplikované, protože tvůrci se příliš nezdržovali s popisem tehdejší situace v Československu, vlastně se nezdržovali s žádným popisem. Pokud tedy divák není dopředu obeznámen jak s příběhem Horákové, tak s politicko-historickým kontextem, musí se v některých částech filmu nutně ztrácet. Šílená Geislerová už je jenom třešničkou na dortu. Sedláčkova televizní verze mi sedla mnohem víc. (07.11.2017)

Musím se z toho vypsat. Sorry. Milada Horáková chodí a mluví. Lehce asynchronně. Aby tvůrci podtrhli, že to byla svatá žena, nechávají jí deklamovat stejně robotické promluvy v libovolné zasedačce plné chlapů, v její vlastní kanceláři i doma s manželem v posteli. Těžko pak téhle ženě bez špetky života uvěříte, že šlo pravděpodobně o největší Češku dvacátého století. To je asi ten hlavní problém. No a pak tam jsou další věci. Jízdu podzimní krajinou zakončenou zatmívačkou střídá let dronem podzimní krajinou zakončený zatmívačkou a tklivý příběh Miladiny dcery, která přijde do školy, posadí se, rozhlédne a končíme zatmívačkou. To vše se hodně opakuje. Hodně. Většinou je to podbarvené klavírem. Ze zoufalosti jsme se v kině smáli tomu, že tyhle záběry snad nakoupili v nějakém balíčku a pak už jim v budgetu zůstaly prachy jen na milovanou zatmívačku. Když se v závěru na scéně objeví Geislerová, měl jsem z jejího přednesu a pohybu pocit, že se přesouváme do nějaké retro komedie typu Občanský průkaz, v čemž mě navíc utvrdil nejhorší product placement posledních let. Gratuluji Karlovarským minerálním vodám ke spojení s jedněmi z největších zrůd padesátých let. U soudu s vlastizrádci to totiž žije a pije se výhradně Mattoni. Kromě toho jsem ocenil také extrémně soft výslechy komunistické bezpečnosti, herce zasazené přesně podle svých škatulek, Jiřího Vyorálka jako Klementa Gottwalda, který se podle mě natáčení vůbec nezúčastnil (jen koupili scény z Českého století a domluvili se s UPP, aby sem tam něco změnila), super dabing, Danielu Drtinovou na tiskovce (chápu, že to byl asi nějaký barter deal, stará známost nebo nevím, ale vždyť to nemůže dávat smysl ani jí) a Ivanu Chýlkovou jako přítelkyni z domu smutku. Trpěl jsem. Kdo mě zná, tak ví, že nemám potřebu se po filmech vozit, reflexi nacistických a komunistických zločinů jedu dlouhodobě a československou historii jakbymset. Ale tohle, tohle se prostě nedá. (18.10.2017)

Na film jsem se hodně těšil, bohužel jde o další z řady zpackaných, původně slibných českých filmů. Film, který sliboval být celoevropským festivalovým hitem, je nakonec jen o trochu delší epizodou Českého století (Gottwalda hraje dokonce stejný herec). Nevím, kam se ten rozpočet poděl, když jakékoli produkčně náročnější scény jsou odbyty archivními záběry a novinovými titulky. Od Miladina zatčení začne být film konečně trochu působivější, ale spíš diky historickému kontextu než kvalitám filmu. (19.12.2017)

Při vší úctě k paní Miladě Horákové, přes veliký obdiv nad její osobou a statečností, 3 hvězdičky jsou opravdu maximum, které mohu Mrnkovu filmu Milada dát. Za mě tím nejhorším byla velmi chaoticky zpracována první polovina z let 1933–1948, kdy se o Horákové činnosti člověk dozví skutečně velmi málo (nejvíc prakticky hned v psaném prologu) a naopak zde výrazně akcentuje nepříliš přesvědčivé rodinné drama, přičemž některé dialogy ze soukromé sféry zde dosahují až úroveň agitky.. i těch pár silných okamžiků z koncetračního tábora v tom snadno zapadne. Celou politickou linku kolem Horákové se tvůrci snaží podat ve zkratce natolik, až se dopouští velmi rozpačitých dějových vyústění (opravdu potřebovali Američané tajně pašovanou zprávu od Horákové, psanou neviditelným písmem, na to aby se mohli dovědět něco o Únoru 1948 ?). Skutečně silné dojmy začal ve mě tento film vyvolávat až ve scénách po Horákové zatčení, když se ocitá tváří v tvář s nekompromisními vyšetřovately, potažmo i celým komunistickým režimem, který pouhé tři roky po skončení Protektorátu prakticky jen nastolil novou totalitní diktaturu, v mnohém té nacistické skutečně podobnou. Marný boj proti systému, které v tuto chvíli nezvrátily ani tisícky dopisů od lidí prosící o milost na čele s Einsteinem či světovými politiky. Kdyby tvůrci místo první hodiny ještě více rozehrály tuto část Horákové životního příběhu včetně soudního procesu, kdyžtak i s malými návraty do minulosti před zatčením či za války, a nekazili některé z nejpůsobivějších scén před popravou tak nemastnou a neslanou hudbou (zcela tiše to mohlo udělat daleko víc strhující dojem), mohl dát výsledek vzniknout skutečně nezapomenutelnému zážitku. Takto dal vzniknout snímku, který sice ocením jako relativně důstojné připomenutí si významné osobnosti i kapitoly z národních dějin, protože odkaz Milady Horákové nesmí zapadnout, ale v námětu byl rozhodně daleko větší potenciál, jenž zůstal zčásti nenaplněn. Rád bych ke dvou starším a nesmírnně působivým filmům Doznání (Costa-Gavras, 1970) a Jen o rodinných záležitostech (Jiří Svoboda, 1990) připojil i nějaký současný filmový příspěvek na téma stalinistických procesů 50. let v Československu, ale vypadá to, že ještě si budu muset dlouho počkat... 60% (28.08.2020)