Válečníci

Britské jednotky OSN přijedou do Bosny a jediné, co mohou dělat, je sledovat, jak se před jejich očima vraždí, rabuje a vypaluje. Přitom nesmí evakuovat jediného civilistu, leda v pytli, což je bohužel jejich denní chleba. Snímek především vykresluje, jaké otřesné hrůzy, bezmoc a beznaděj museli tito vojáci zažít. Navíc si později přiváží tuto válku domů, což je neméně devastující. (30.03.2007)

Ukázka toho, jak jsou peacekeepingové mise na nic, ukázka toho, co se dělo před Rwandou, kdy suverenita státu byla za všech okolností neotřesitelná, kdy společenství a světové velmoci jen přihlížely na masakry. Zoufalé, kruté, pravdivé, strašné a pro nás o to horší, že se to odehrávalo tak strašně blízko, v tak podobné krajině (respektive stejné, páč se to točilo v ČR) a mezi lidmi, kteří nám jsou tolik podobní.....uf, takhle těžko mi už dlouho nebylo, z tohohle budete hodně dlouho odrovnaní ....upřímně, nejsem s to vymyslet ona správná, vhodná a výstižná slova, která by popsala mé pocity....tohle bylo prostě moc :-( (29.01.2011)

Hrůzostrašná podívaná! Už od začátku jako jízda na horské dráze skrz dům hrůzy. V tomto případě je tím domem Bosna. Válečníci se nemohou pyšnit skvělými digitálními efekty, hereckými výkony, scénářem ani kamerou, jejich síla jeněkde jinde, a to v dopadu na divákovu psychiku. Jednotky OSN jako tiší pozorovatelé, který mají jasný rozkaz - hlavně nezasahovat. Tím pádem dochází k velice paradoxním situacím, jako například rozkaz, který zakazuje transport několika dětí z bitevního pole, dokud nebudou zraněni. Peter Kosminsky v klidu strčil do kapsy i takového borce, jakým je Sam Mendes a jeho Mariňák. Vykreslení psychiky všech zúčastněných a atmosféra absolutní bezmoci dělají z tohoto snímku nezapomenutelný zážitek a to nejen pro diváka, ale hlavně pro vojáky OSN, kteří tam v roce 1992 tohle zkusili na vlastní kůži. Věřte mi, tohle z hlavy jen tak nedostanete... (28.01.2007)

Na podzim roku 1992 se britské oddíly zapojují do mírové mise OSN v Bosně. Jejich úkolem je .... co vlastně? Hlavně nezasahovat. „ Když se začne střílet, musíme být neutrální. Nepomáháme při etnických čistkách“. Takže jen dohlížejí, takové jsou rozkazy, jenže na každém kroku se dostávají do situací, kdy je jejich zásah nezbytný. Ale rozkazy jsou rozkazy. Modré přilby tedy přihlíží rabování, vypalování domů, vyhánění obyvatel, střílení do civilistů. Nemají ani mandát k převezení malých dětí do bezpečí „ Jak zní rozkaz? Čekat až je zabijou? Tak nám pošlete pytle.“ Situace, kdy polovojenská banda se samopaly vyhání dva bezmocné starce z jejich rozpadajícího se domku a jen díky zásahu vojáka OSN nejsou odvlečeni, pouze jim zastřelí psa, by se dala brát jako ojedinělý úspěch. Kdyby ovšem druhý den neležela stařenka vedle psa a muž nevisel umučený na domě. Film ukazuje válku takovou jaká je, bez zbytečného patosu, bez příkras. Po filmu „ Hotel Rwanda“ jsem si myslela, že už se mnou nic nedokáže tak otřást. Spletla jsem se „Warriours“ byl pro mě ještě hrůznější zážitek, možná i proto, že místo, kde se vše odehrálo je i mnohem blíž. (09.04.2006)

Silné téma, byť slabší film. K danému tématu (válka v Jugoslávii) pro mě ale rozhodně přijatelnější, než např. Harrisonovy květy, které ve mě zanechaly pocit lehkého pohoršení nad použitím stále živého lidského utrpení obroušeného pro potřeby mainstreamové zábavy (byť jde o melodrama). Žánrové filmy by se dle mého neměly točit o věcech, které jsou ještě živé. Střízlivá televizně dokumentární forma jakou zvolili Válečníci, mi přišla vhodnější. (21.04.2010)