Vražedná pole

Film o přátelství jako snad žádný jiný. Když na konci slyšíme Johna Lennona zpívat humanistickou hymnu Imagine a sledujeme dva muže padat do vzájemného objetí, zavání to patetismem. Jenže Vražedná pole přistupují k sentimentu obezřetně, čerpají z něj sílu jaksi mimoděk a na pozadí faktografických událostí, jejichž emoční tíhu ještě znásobuje povědomí o životě Hainga S. Ngora, jenž zde fantasticky ztvárnil kambodžského reportéra Dirt Prana. Nemusel moc hrát, když si znázorněnými zvěrstvy sám prošel, ale jeho výkon je odzbrojující a režisér Joffé na něm staví i důmyslně poskládané vyprávění. To se často uzpůsobuje perspektivě postav, které jsou v případě amerických reportérů i Prana na stejné vlně, a s tím souvisí i délka a intenzita sekvencí - bombové útoky jsou krátké a šokové, zatímco zdánlivě nesmyslné množství času se věnuje vyvolávání Pranovy fotografie na falešný pas. V tu chvíli jde o klíčový okamžik rozhodující o budoucnosti Kambodžana v rozvrácené zemi a Joffé na ní patřičně ulpívá… Přestože jsou Vražedná pole filmem dvou odlišných polovin, z nichž první nabízí objektivní reflexi tehdejších poměrů v jihovýchodní Asii a druhá se noří do subjektivního prožívání pekla, právě přátelství mezi Pranem a novinářem Schanbergem a paralelně střižené kontrasty mezi jejich osudy v komformistickém, respektive diktátorském a utlačovaném prostředí, udržují tón a narativ přehledné a vyrovnané. A systematicky se směřuje k závěrečné katarzi, kterou už Joffé po více než dvou hodinách odkladů neprotahuje a přichází náhle, z pohledu aktérů zkrátka zaslouženě. Vražedná pole jsou tedy vzácný příklad filmu, který setrval v mantinelech hollywoodského vyprávění s důrazem na šťastné uzavření linií postav a současně předložil místy až dokumentačně čistý a historicky hodnotný portrét svého tématu. 95 % (27.03.2022)

"Imagine there´s no heaven, it´s easy if you try, no hell below us, above us only sky, imagine all the people living for today, imagine there´s no countries, it isn´t hard to do, nothing to kill or die for and no religion too, imagine all the people living live in peace, you may say I´m dreamer, but I´m not the only one, I hope someday you´ll join us and the world will be as one ..............". Těžko hledám k tomuto brilantně natočenému leč smutnému filmu slova a tak jsem si alibisticky půjčila text závěrečné písničky Johna Lennona a budu snít o lepším světě s ním. (11.12.2005)

Poslední dobou mám pocit, že se u některých filmů na CSFD hodnotí spíš společenská závažnost tématu než reálná kvalita filmu. Killing Fields mají pro mne hned několik zásadních vad - krajně nesympatickou postavu amerického novináře, chybějící informace o tom, co a hlavně proč se v Kambodži (resp. Kampučii) dělo, jednostranné obvinění USA (s vynecháním komunistů), a nevyrovnanou stavbu (skoro hodinový, místy nudící úvod a dobrou část z pracovního tábora). Místy hraje na city decentně a fér (Oldfieldova industriální hudba při nucené evakuaci PhnomPenhu, Pranovo objevení killing fields), místy až trapně (Imagine při setkání). Btw, právě naivní levičácký snílkové Lennonova typu bývají mnohdy hybnou silou pozdějších masakrů a genocid "za mír a lepší společnost". Celkově bych normálně dal 3-4*, ale manipulativnost a ignorování historie mě nutí jít níž. Poměrově asi nejhorší genocida 20. století (cca. třetina národa) si zasloužila lepší zpracování. (03.12.2009)

Škoda trochu nezáživné první půlhodinky, ale nakonec se z toho vyklubal dost zajímavý a snad i ten nejméně stereotypizovaný pohled na válku ve Vietnamu (nebo resp. Kambodže), co jsem kdy viděl. Zarazila mě i vysoká (ale nikoli nevkusná, dá-li se to tak říct) míra zobrazeného násilí na dětech/dětmi a celkově dost nevybíravé způsoby nasnímání. Přesně ta čirá hrůza, které byli a jsou komouši schopní a jeden z mnoha důvodů, proč rudou nelze jinak než nenávidět. U některých scén si určitě nelze nevzpomenout na román 1984, což byl ale pravděpodobně i záměr tvůrců a vzhledem k roku natočení se ani není čemu divit. Drsný, smutný, režijně ne vždycky úplně nejsilnější, ale přesto pro další generace důležitý film. (11.12.2020)

Páči sa mi ako je film komponovaný. Na začiatku sa dostávame in medias res do konfliktu v Kambodži, ktorý je dôsledkom vojny vo Vietname. Hrdinovia Waterston a Ngor ako dvaja žurnalisti hľadajú príbehy o ktorých by mohli písať a prezentovať ich tak americkej verejnosti ako volanie o pomoc. V tomto smere film zvysoka kašle na patriotizmus a hrdinstvo. V prvej polovici totiž film len pozoruje. Sleduje z pohľadu cudzincov hrôzy, ktoré miestni vykonávajú na sebe. A snažia sa z toho šialenstva dostať živý( veď sú predsa cudzinci). Tá druhá sleduje dva rozdielne svety. Ten Ngorov snažiaci sa prežiť v podmienkach v ktorých ľudia zomierajú v nemenných hroboch po tisícoch, a ten svetský americký v ktorom je novinár chválený za hrdinstvá, ktorých sa nikdy nedopustil. Až tá druhá polovica dáva postavám ku ktorým sme si v prvej polovici nemali ako vytvoriť vzťah, nový rozmer. A ku koncu film krásne uzatvára pomyselný kruh a predáva emóciu. Oceňujem to, že si film neberie servítky. Je explicitný a nepríjemný. Núti k zamysleniu a zároveň v určitých pasážach apeluje na ľudskosť a morálku. Zároveň nastavuje zrkadlo a pripomína konflikt, ktorý v dome vzniku ešte vôbec nebol zažehnaný. To, že tu vidíme krvácať a zomierať deti považujem za odvážny ťah, ktorý sa vyplatil. Tento príbeh bude vo mne rezonovať ešte dlho. Zaslúžený oscar za kameru. (24.02.2021)