Cobra Kai

Jsem v trochu nevýhodné situaci - jsem moc starý, abych se ztotožnil s linkou žáků, a moc mladý, abych se ztotožnil s generací učitelů (generací původního Karate Kida - nutno ale dodat, že krom monstrézně nudného a zbytečného výletu do Japonska mi to tlačení nostalgie nevadilo) - přesto to obstojně funguje a kdybych k jedné z těch generací patřil, asi bych si ten seriál mohl zamilovat. Takhle si to "jenom" trochu provinile užívám. Na každý pád musím závidět dnešní generaci teenagerů, které je dnes katerováno na takhle vysoké úrovni. Ne že bych dal na Xenu dopustit, ale za nás to nebylo. Má to v sobě relativní komplexnost, ambivalenci, a přitom to je pořád nepochybně seriál pro děti a děti ho budou schopné aspoň z většiny vstřebat díky těm okázale načrtnutým konfliktům a střetům, kdy se všichni se všemi přátelí a nepřátelí tak, aby to v důsledku rodinných vztahů a křivd minulosti dělalo největší problémy... Největší výtka za mě asi je, že linka na střední je zaplněná klišé a karikaturami možná zbytečně moc, někdy je seriál dalece za hranou směšnosti (v důsledku volnočasových aktivit studentů se život na škole a vlastně v celém městě stal hypernásilným místem, kde vás kdykoliv může zkopat banda teen karatistů), ale zatím v míře, kterou žánr snese. Chtělo by to ale ukončit - v třetí sérii tomu VÝRAZNĚ dochází dech. (13.01.2021)

Cobra Kai je vlastně docela depresivní podívanou plnou krize středního věku a pubertálních bolístek. Scenáristé si ovšem vždy dokáží ve správný čas najít cestu i humoru, jenž dá hrdinům i divákům naději v lepší zítřky svou nadsázkou a uvědomělým pomrkáváním na fanoušky originálu, kteří nikdy nezískají pocit, že jim tvůrčí tým šlape na milovanou hračku. Cobra Kai se naopak nebojí přiznat své kořeny, s lehkostí za nimi udělat nostalgickou tlustou čáru a sebevědomě vykročit k novým konfliktům a dějovým zápletkám, které se po vzoru hesla „udeř první, udeř tvrdě, bez slitování“ nebojí s postavami zacházet nečekaně i krutě, aniž by se zprotivily samotným postavám a jejich odkazu. (19.05.2018)

Ja osobne som o niečo viac preferoval Cobru Kai v jej začiatkoch, kedy sa poberala viac komickým štýlom a neriešila dejové linky milión postáv. 3. a 4. séria podľa mňa v istých momentoch trpí práve na príliš veľa prepletených dejových línií charakterov, pričom niektoré dostávajú zbytočne veľa priestoru a iné sú zasa ponechané v pozadí. Celkovo je to ale veľmi štýlová a príjemná zábavka bez ohľadu či ste fanúšikom Karate Kida, alebo ako ja - nie. Osobne si myslím, že Cobre pomaly dochádza šťava a verím tomu, že v priebehu 1 až 2 sérií bude seriál ukončený, pretože by bola veľká ak by to autori naťahovali, keď sme podarilo stvoriť niečo tak unikátne a príjemné. Určite odporúčam, je to skvelá nenáročná podívaná. (13.01.2022)

i když Karate Kid patří k mému dětství,stejně jako milion dalších karate filmů,nikdy sem nebyl jeho velký fanoušek a nedávná připomínka to jen potvrdila.O existenci Cobra Kai sem tak sice věděl,ale nijak mě nelákalo se podívat.Chyba.Cobra Kai je totiž výborná nostalgická pecka,která strčí svého předchůdce do kapsy s velkým přehledem.Ne snad,že by přinášela něco objevného,ale i díky formátu se tu pořád něco děje a (snad až na finální megafight na konci druhé řady) to dává smysl a hlavně baví.A baví hodně.Plusem jsou i celkem dobře napsané postavy,kdy ani jedna není čistě kladná a nebo záporná a prakticky každý je tu napůl hrdina a napůl úplný kretén.Přičemž jsou schopny mezi těmito polohami přepínat i v rámci jednotlivých dílů a upřímně jsem si užíval,to,že je mám skoro všechny rád a zároveň je nasnáším protože se chovají jako idioti.Ale přesně takhle to funguje i v reálu a moc lepších oddechovek z posledních let bych asi jen tak dohromady nedal...80% (09.09.2020)

„Dospělí chlapi se budou házet do bazénu!“ Nostalgie, 80. léta, limonádové trable, lehce umělé konflikty a rivalita. A staré dobré karate. První chlastá, čumí na staré fláky, žije sám a čistí septiky, druhému se daří v podnikání, má milující rodinu, je samý úsměv, vzor poctivosti. Johnny Lawrence a Daniel LaRusso. Když prvnímu jmenovanému nabourají milovaného Pontiaca, odchází z opravny s bonsají. Od kohopak ji asi dostal? Je úžasné vidět, jak tvůrci vzali z úvodní trilogie jen to smysluplné (staré dobré karate, slušně uchopené postavy) a obalili to dalšími nosnými prvky (včetně humoru) pro svoje mnohem bohatší vyprávění. Tohle dvacetiletí diváci nemůžou absolutně pobírat. Zázraky se dějí. Úsměvných až zoufalých snah o oživení dávno mrtvých kultů už tady nemálo bylo, tentokrát to vyšlo. Zaslouženě. Laťka zůstává vysoko, potěší i jedince, kteří nemají až tak vřelý vztah k původní filmové trilogii (ale samozřejmě je éra 80. let neminula). Já třeba ulítával spíš na prvním Karate tiger, kdy jsem si finální souboj s Kurtem McKinneym a šklebícím se belgickým Rusem Jean-Claudem přehrával několikrát za sebou. Jednotlivé série si drží kvalitu, ač samozřejmě rivalita mezi Johnnym a Dannym místy mírně nabírá na umělosti. Scénáristé holt hodně chtějí, aby se přiostřilo. Rovněž místy mnohé natahují a ve výsledku se toho v daný díl až tolik nestane. Občas se to zbytečně zavrtává do rodinného melodramatu. I vztahové peripetie jsou poměrně mdlé. Každopádně když to dějově vázne, každá epizoda nabídne pár vtipů, kdy mnohé z nich opravdu fungují. Prostě se sešel tým lidí, kteří nad výsledkem přemýšlejí a rozumějí oběma dobám. A hlavně nás vracejí do té, kterou jsme měli tak rádi. Je rovněž s podivem, že ústřední dvojka (Ralph Macchio a William Zabka) roky sbírala jen filmové drobky a pak přikluše s něčím, v čem funguje naprosto přirozeně. Paráda. „Nevymřelo karate v osmdesátkách?“ LEDEN 2022: Čtvrtá řada měla přijít s něčím novým, ale to se úplně nepovedlo. Sice hlásíme další velký návrat, Terry Silver, padouch z Karate Kid 3, ale najednou jsme v půlce série a uvědomíme si, že sledujeme prakticky to samé, občas přijde mrak, pak zase vysvitne slunce, vývoj postav i děje je víceméně nijaký. Scenáristické protahování rivality mezi ústřední dvojkou bylo až úsměvné. (22.09.2021)