V roce 1951 dostane známá česká herečka
Jiřina Štěpničková (
Z. Stivínová) dopis z Rakouska od režiséra
Františka Čápa, který nedávno emigroval. Zve ji na západ a slibuje role v divadle i ve filmu. Je to lákavá nabídka, protože v divadle, kde hraje, velí spíše muži v plukovnických uniformách, než skuteční režiséři a umělečtí šéfové. Panuje tu tuhá stranická disciplína a repertoár vypadá podle toho. Budoucnost herečky v komunistickém Československu, které je pevnou součástí Sovětského bloku, je neradostná. Zvláště pro ženu, které komunistické ideály nikdy nepřirostly příliš k srdci. Rozhodne se tedy, že využije příležitosti a uteče. Spolu s nevelkou skupinkou lidí a malým synem
Jirkou (
A. Vojtek) se svěří do rukou převaděče a podnikne riskantní cestu přes hranice. Ale něco je špatně. Chytnou je. Všechno bylo předem připravené. Sám převaděč je členem StB. Ale tím všechno teprve začíná… Film nemapuje jen tragický osud herečky Jiřiny Štěpničkové, ale vypráví o době, kdy vyšetřovatelé Státní bezpečnosti byli neomezenými pány nad lidmi, kdy herci z divadla žádali soud o co nejvyšší trest pro bývalou kolegyni, kdy ti, co se nepřidali k davu, byli zatracováni a ponižováni. Vypráví o době, která by se už neměla nikdy opakovat.
(Česká televize)
V TV
od:
marhoul
Cituji: „Němci převzali vedení Barrandova a nasadili tam Prag Film, který rozhodoval o všem, co mělo jít do výroby. Mimo jiné si páni nahoře usmyslili, že se čeští herci musí zařadit do německého filmu. Vybrali nás asi deset, nevím už přesně koho, pamatuji si jenom, že jsem to byla já, Nataša, Štěpničková, Hanka Vítová, Zita Kabátová a několik mužských představitelů, prostě kdo uměl německy. Filmové zkoušky v německém jazyce režíroval Vávra a myslím, že kameramanem byl Roth. Nikdo z nás to nebral vážně a nijak jsme se o filmování v Říši nezajímali. Většinou jsme se narychlo naučili nějaký ten úryvek v němčině a odbyli jsme to jako něco, co se udělat muselo, jako nepříjemnou povinnost. Ovšem až na slečnu Štěpničkovou, tu velkou vlastenku, ačkoliv ta se nakonec spoluprací s Němci nezkompromitovala. A proč? Protože se jim typem nehodila, ačkoliv při zkouškách se vší silou snažila vyniknout. Nikdy nezapomenu, jakou jsme z ní měly s Natašou srandu. Stály jsme obě za kamerou, zatímco Vávra se Štěpničkovou aranžovali její pantoflovou scénku z Pygmalionu. Její test trval třikrát tak dlouho než kterýkoliv jiný, šli na to věděcky a velmi důkladně, ale bylo to houby platné. Pořád to byla Maryša, ne Líza, a pro tu v německém filmu nebylo místo. Nás ostatní, kteří jsme ty zkoušky vzali, jak se prý dnes říká, žavesem, vybrali později pro různé role v německých filmech a po válce jsme si to odnesli.“ -z knihy Dneska se už tomu směju Adiny Mandlové. Inu, pokud by film začal touto scénou, bylo by vyobrazení Jiřiny Štěpničkové věrnější. Ale budiž, mládí je blbé, nezkušené, přehnaně ambiciózní a málokdo má mozek Churchilla, aby předvídalo, co se stane. Samozřejmě se jí ty dvě drzé opice vysmívaly, rýpaly, ksichtily se na ni, když se ona snažila předvést co umí, klasika. Když se po válce řešilo, kdo kolaboroval, děvenkám pochopitelně sklaplo. Do vězení se na Mandlovou a Buriana chodili lidé dívat jako do ZOO a když vezli Mandlovou k soudu, tehdá tramvají, musely přes ní bachařky přehodit kabát, aby ji dav nepoznal. Dav, který třímal v ruce dlažební kostky a reálně hrozilo, že Mandlovou zabijí. Že ji zlynčují jako režiséra Jana Svitáka, který takový masakr nepřežil. Jiřina Štěpničková byla z těchto čistek venku. Proto na její osobnost nemám jasný názor. Nicméně chápu, že v mládí člověk napáchá spoustu hovadin a doba to byla odporná. Ruku do ohně bych nedala ani sama za sebe. Co se této ženě stalo v padesátých letech spadá do kapitoly Ostudná historie našich dějin, prostor na hrdinství našli jen ti nejsilnější, často s oprátkou na krku a nikdo nevěděl jistě kdo je kdo. Proces, který Štěpničkovou uvrhl na deset let do politického žaláře je ze stejné škatule jako proces s Miladou Horákovou a mnoha dalšími. Cár papíru, načmáraný čtyřmi zapšklými ropuchami, který podepsala nejedna mladá, blbá herečka (Chramostová, Jirásková...), v němž žádaly pro svou kolegyni trest smrti, názorně ukazuje, co vše je možné. Podobnost s kamenováním, či oběšením na pouliční lampě zfanatizovaným davem není čistě náhodná. Osud malého Jiřího je rovněž k pláči a je jen s podivem, že tento příjemný člověk nezahořkl. Příběh Jiřiny Štěpničkové měl být zfilmován už dávno a dost by mu prospělo, kdyby byl zfilmován lépe. Konkrétněji, bez náznaků a linií do ztracena, které člověk neznalý zúčastněných osob a vztahů nemůže pochopit. Zuzana Stivínová zahrála excelentně, chlapeček v roli malého Jiříka úžasný.. . A jasně, jsou lidé, které to už nebaví, ale kam bychom došli, kdyby se o takových tématech nemluvilo? Ze zábavnějších českých kriminálek se široká veřejnost o minulosti naší země dozví kulové, takže správně. „Národ, který nezná svoji minulost, nemá budoucnost.“ 2020- KSČM v parlamentu.(17.2.2020)
Snorlax
Po dlouhé době film vyrovnávající se s konunistickou minulostí se ctí. Snímek není černobílý, není špatně zahraný a není špatně zrežírovaný. Mezi svými kolegy tedy ční hodně vysoko. Pokud budeme film vnímat pouze jako životopisné drama, je dosti strohý. Velmi mě mrzí, že nebyla více rozvinuta postava herce sžírajícího se vinou za své angažmá u soudu. Zàběry z věznice byly jalové, místo nich bych si dokázala představit boj o sebeodpuštění, který by zajisté filmu dodal větší šťàvu. Oceňuji, že se Polesný nesnažil o patetické drama. Dokonce nabízí divákovi k zamyšlení i scénu z přechodu hranic tak, že se musí ptát, jestli zodpovědná matka vystaví vlastní čtyřleté dítě takovému nebezpečí, jako to učinila Štěpničková. Snímek má i několik chyb, mezi nimiž prazvláštně vyniká ta technická, kdy je zpočátku filmu dvakráte uvedeno v popisném titulku totéž datum. Ale je to první český porevoluční snímek, v němž postavy nejsou černobílé a nešustí papírem a především nás každým zàběrem nepodbízí, co si máme myslet. Přidám jednu hvězdičku, hvězdičku za naději, že se konečně přestanou točit primitivní protikomunistické agitky a česká kinematografie se s naší minulostí konečně začne vyrovnávat se ctí.(19.2.2020)
Lachtaan
Věřím, že doba největší nadvlády komunismu byla pro ty, kteří nechtěli stát v koutě, opravdu obtížná, o tomto období se ale bohužel točí stále taková hromada projektů, že je jimi už trh přesycený a hůř se prodávají náročnějšímu divákovi. Past je ve většině času až moc nuceným obrázkem o nespravedlnosti oné doby a když už chce unylost kompenzovat emocemi, tak je dost poznat, že jsou nucené. Takovým typem televizních filmů u mě ČT neuspěje.(29.2.2020)
Padme_Anakin
Kladně hodnotím nezaujatost snímku a velmi silný příběh (žena toužící po svobodě v osobním životě i v práci, pro mě srozumitelné a pochopitelné). Kdo zná naši historii, celkem lehce se zorientuje, kdo nezná, bude tápat, což asi není úplně ideální, podivný střih tomu vůbec nepomáhá. Zuzana Stivínová výborná, už párkrát mi zaklepala na topku..(22.2.2020)
Tosim
Příběh o (mimo jiné) době plné klišé a patosu, podaný víceméně podobně. Problémem je, že příběh Jiřiny Štěpničkové je všeobecně znám, takže nás toho moc nepřekvapí, pokud sledujeme, ač nemám rád ten termín, musím ho napsat "veřejnoprávní zívačku." Ze závěrečných scén (Barrandov, taxikář) mě nejvíc zaujal Jiří, který se procházel Divadlem na Vinohradech. Dojemné, ale je to málo.(28.4.2020)