F. L. Věk

Málokdo z nás asi dokáže srovnávat s literární předlohou. I samotný Jirásek, jakkoliv před ním smekám, by se asi nestačil divit, jak divácky atraktivní dílo se podařilo z jeho díla vytvořit. Nemůžeme srovnávat ani s dobou, ve které se děj odehrává, ale nutno říci, že ta atmosféra, která z celého seriálu dýchá, je naprosto úžasná. A ty postavy. Přísný otec, vesničané nacházející si cestu k četbě českých knih, sympatický démon Václav Thám a spousta dalších nadšenců, kteří přikládali ruku k dílu k české myšlence. Dnes by se asi nestačili divit, v jakém stavu se nachází národ, který se snažili povznést z popela. Seriál má v sobě poetiku vesnice, ve které se někdo snaží dělat něco, co jeho samotného překračuje. Je tam romantika studií v Praze, kdy univerzita plodila lidi opravdu vzdělané. Dotkneme se významných událostí (Mozart v Praze, korunovace, uvádění Thámových překladů v divadle). Setkáváme se zde po cimrmanovsku s významnými postavami, které jsou dnes učební látkou historie a literatury. Dojde i na vtipné momenty (Jiří Sovák tvořící nová česká slova, František se sboristkami). Jako muzikantovi mně též imponuje, jak seriál ukazuje důležitost hudby v životě. Herecky excelují Radoslav Brzobohatý, Radovan Lukavský, Dana Medřická, Jan Tříska... No, to bych tu mohl jmenovat celé titulky, ale hereckým králem celého díla je při svém životním výkonu Jan Pivec. Tomuto dílu není co vytknout, a pokud existuje seriál, který by měl podle mě vidět opravdu každý, je to právě tento. (18.02.2012)

Neumřela česká řeč, jen spí. Postihnout význam a nadčasovou hodnotu Jiráskovy pětidílné národoobrozenecké epopeje by znamenalo zamyslet se nad zlomovými okamžiky naší dějinné historie, která se v pravidelných časových periodách ocitala v útlaku svých tradic a práv. Rozvržení natáčecího plánu v době posrpnové sovětské invaze se pochopitelně nemohlo minout účinkem; tento rozhodný a zcela otevřený manifest národního sebevědomí a svobody pak jakoby završoval předcházející léta těžce překonávaného mlčení a marného odporu (čtyřistaleté područí v habsburské monarchii je nahrazeno totalitárním systémem dvacátého století). Životní příběh dobrušského buditele, tohoto bytostného venkovana, tu ovšem neslouží pouze jako sjednocující pásmo rozsáhlého příběhu; vlastní prostor tu nacházejí reliéfní motivy jako zánik benediktinského řádu, počátky divadelní kultury, Mozartův pobyt v Praze nebo vlastně nepřetržité seznamování s nejvýznamnějšími osobnostmi tehdejšího veřejného života. Věk se zpočátku pražskému uměleckému a vědeckému prostředí okouzleně obdivuje, ale zčásti se k němu staví také kriticky a později, v rozhodných okamžicích, dává přednost životu na venkově před obtížnou a v podstatě riskantní existencí ve městě (mementem budiž trudný osud Václava Tháma). Prachem zavátý Jiráskův text, degradovaný na standardní výhrůžku školních škamen, se díky scénáristovi Otto Zelenkovi a režiséru Františku Filipovi proměnil v ryze aktuální téma o pokořeném národu, oděného do kostýmů konce osmnáctého a počátku devatenáctého století. Všeobecná glorifikace jednotlivých hereckých jmen je nošením dříví do lesa; neoddiskutovatelné špičkové výkony celého zástupu nejvýraznějších zástupců divadelní i filmové Thálie jsou právem označovány za legendární, ať už je to Pivec, Marvan, Höger, Nedbal, Růžek, Voska, Lukavský a Medřická, tak i Brzobohatý, Brejchová, Vránová, Bohdalová, Cupák nebo Tříska. Díky v případě VĚKA náleží nejen jeho duchovnímu otci a televizním tvůrcům, ale tak trochu paradoxně i komunistickým cenzorům, kteří se jeho urychleným uvržením do trezoru sami označili za spoluviníky tragédií našich národních dějin. To, oč před více než sto lety usiloval Alois Jirásek zůstalo a zůstává neměnné a budoucím generacím se tím de facto odkazuje jedno z nejdůležitějších poselství: nepolevující boj za vlastní identitu. I proto lze televizního VĚKA nazvat seriálem, který přišel ve správnou chvíli. (26.09.2010)

Páni, co navštěvovati csfd ráčí, nezapomenou, že by si vždy vážiti jazyka českého, jakožto hlasu otců našich i velkých osobností minulosti, hrdých zemí českých i moravských měli, zvláště pak, v těchto dobách pohnutých, kdy jazyk anglikánský, řeč naši, v časech mnohých, toliko zle zkoušenou, ohroziti by mohl. (25.01.2007)

Špičková práce po všech stránkách. Životní role Radoslava Brzobohatého, nadčasové myšlenky a působivé vylíčení historických reálií. Všudepřítomné pocity vlastenectví a odhodlání pro věc, oslava české řeči a kultury. Takové seriály s historickou tématikou (třeba i jako Sňatky z rozumu ad.) nikdo už nikdy nenatočí....chybí totiž vkus, vůle a kvalitní herci.... (30.06.2011)

Brzobohatý jako roztomile zapálený, ale skromný intelektuál, umělec a vlastenec, ve velkorysé černobílé seriálové kronice, která ho sleduje od narození až po veselku. Kronice ukazující obraz doby, kdy se za češtinu a českou kulturu muselo bojovat, a to nejen proti silnému německému vlivu, ale hlavně proti předsudkům prostupujícím samotnou českou společnost. Věk připomíná Mirka Dušína, jemuž někdo sebral polovinu jeho sebevědomí a rozhodnosti, ale díky umu scenáristy a charizmatu Brzobohatého jde přesto nebo právě proto o figuru, které divák drží palce, snadno si ji zamiluje a jejíž osudy - od nešťastné lásky, přes neustálé finanční problémy a rozchod s otcem, až po umělecko-vlastenecký boj, jsou dostatečně dramatické a (za)jímavé. Srovnatelným charizmatem pak oplývá a sympatie diváka si získává Lukavský jako Thám a není divu, že obě postavy zahoří pro stejnou dívku, když jí představuje Jana Brejchová v nejlepších letech. A špičkovými českými herci jsou obsazeny i vedlejší role, což podtrhuje významnost tohoto seriálu, kde ožívají jinak vzdáleně působící osobnosti a události z učebnic dějepisu. (17.04.2018)