Zlá krev

Již barevné pokračování rozsáhlé Neffovy rodinné ságy se z vlasteneckých salonů zvolna přenáší mezi proletářskou chudinu a jemně rýsuje rodící se dělnické hnutí. Seriál chronologicky pokračuje rokem 1881, kdy otevření Národního divadla znamenalo svého druhu triumf českého živlu v rakousko-uherské monarchii. Český národ ovšem nejen tím prokázal svou svébytnost, schopnost existence, schopnost rozvíjet nejen tradice národní. Prokázal v té době rovněž schopnost ekonomického soupeření s německou buržoazií. Ruku v ruce s rozvojem ekonomiky kráčel také narůstající sociální problém. Jestliže v první části ságy byl tento problém pouze naznačen, osmdesátá a devadesátá léta vtiskla dělnickému hnutí zcela jasný charakter. Neffovo vyprávění tak přirozeně přechází od obou gründerských rodin Bornů a Nedobylů k širšímu společenskému záběru a vykresluje bouřlivou atmosféru konce devatenáctého století. Do popředí se proto dostává Pecoldův věčně revoltující syn Karel i Bornův syn Míša, jehož vývoj patří v rámci literární předlohy i seriálu k nejzajímavějším. Osmnáctiletá pauza, dělící oba seriály, se podepsala - bohužel - na hereckých představitelích. I přesto se vedle zavedených bardů dokázali se stejnou suverenitou prosadit příslušníci mladé a střední herecké generace (Postránecký, Medvecká, Šafránková, Veškrnová, Vízner, Satoranský, Heřmánek, Marek Brodský). Zvláštní postavení zaujímají dvě postavy: fanatický komisař Kiesel Luďka Munzara a udavač Mrva famózního Jiřího Císlera. A jestliže lze dnes KRVI něco vytknout, tak je to záměrná zkreslenost revolučního hnutí, předkládaného jako jediný možný směr, kterým se česká společnost musí v dalších letech ubírat. Tehdy ještě žádný z tzv. socialistů nemohl předvídat únorové události, které se staly naplněním jejich ideálů. Protože i tak ušlechtilé ideály mají své chyby. O tom se český národ přesvědčoval dlouhých čtyřicet let. A právě o tom by mohla být napsána nová sága. Snad někdy. (17.05.2009)