Zmizení

Villeneuve vždycky nejezdil jen ve formuli a Jackman si taky vždycky nehrál na zvlčelýho Fredy Krugera s pejzy. Věděl jsem, že ten Kanaďan umí, ale zároveň jsem taky nečekal, že by snad Prisoners odvyprávěl nějak tendenčně, na efekt. V prvé řadě? Zmizení není strhující film, vyprávění je striktní, nevybočuje, neuhýbá z veskrze autentické linky. Je chladný, pomalý a neustále po vás něco chce, abyste se vcítili do zoufalství, abyste tápali, byli empatičtí k zápletce. V duhé řadě? Kamera! Roger Deakins drží obrazové prostředky čistě a syrově, velmi jednoduše se topí v táhlých záběrech, netlačí na pilu. A v třetí řadě? Hudba! Jen málokterý abstraktně ambientní sountrack dokáže fungovat nezávisle na filmu a zároveň přenášet svrchovaně filmový dojem tak, jak se to povedlo Jóhannu Jóhannssonovi. A dál? Už po půl hodině mi z Gyllenhaalova tiku tikalo, přesto u mě Hugha přehrával, držel v šachu a spolu se slušným scénářem udržel v šachu i celou pointu. Pointu, která si díky roztříštění příběhu mezi dvě hlavní a co chvíli jediné postavy, dokázala uchovat moment překvapení. Ne, tady už dávno nejsme v dobách The Silence of the Lambs, aby se rozhřešení stalo nadčasovým, aby to nemělo žádný mouchy a divák se chtěl, potřeboval vracet. Přesto jsou Prisoners somatickou kriminálkou, která není úplně tím, co byste od současný podoby žánru čekali, ale ani tím, čím by vlastně mohla (a měla) být. Ve Ztracených se ztratilo pár nedostatků, ale já se v nich s dojmem našel, rozvážně, uvážlivě, za [final rate: 80%] (22.02.2014)

Mimořádně povedené drama, které mi prokázalo důležitost dodržování presumpce neviny a neradovat se hned z mučení záporného slizouna. Neboť díky spletitosti příběhu, může být v závěru vše úplně jinak, než se na první pohled zdá. Plusové body za atmosféru, která je velice napínavá, místy skoro až mrazivá a k tomu naprosto dokonalé herecké výkony v pomyslném popředí suverénního detektiva Lokiho. Až jsem byl sám udiven, že zde herecky zaválel mnohem lépe a rozhodně mi byl sympatičtější než herec z mé TOP 10. Otevřený závěr byl poměrně uspokojivý a nasměrován spíše optimisticky. Přesto tento film úplně nepatří do kategorie, kterou bych aktivně vyhledával a mé celkové pocity mírně zneváží veškeré filmové kvality na slabší čtyři hvězdy. K tomu zde ještě poměrně silne figuroval fakt, že jsem byl mnohem spokojenějí s podobným filmem ze stejného roku (Zmizelá) a také nadšení velmi rychle opadne u druheho shlédnutí. 75% (19.11.2021)

Tak filmovej říjen je zatím dodavatel mnoha hvězdiček, po Gravitaci tu máme další kvalitku a já z pytle tahám tentokrát hvězdy čtyři. Mám jedinou výtku a to jsou ty kecy o bohu, nepasovalo to tam. Ovšem zbytek ,to už je slušný žihadlo. Když pominu výborně budovanou atmosféru, solidní napětí a velmi kvalitní herecký výkony, tak mě totálně odpálila postava Kellera Dovera, to jakým způsobem vzal "spravedlnost" do svých rukou a divák tak vidí téměř v přímým přenosu co dokáže z člověka udělat silná, emotivní a bolestná událost. To, alespoň z mýho pohledu strčilo do kapsy všechno ostatní. (08.10.2013)

Velmi podobné Eastwoodově Tajemné řece. Filmařsky stejně strohé a úsporné, s maximálním důrazem na střih a minimalistickou hudební složku. Zatímco první zmiňovaný film je scénaristicky složitější a propletenější, Prisoners sází na lineární děj a otevřené, dlouhé scény plné emocí, kdy kamera neodbočí. Je to hutné, silné a nekompromisní. Zároveň však s citem natočené, s maximálně efektivním hereckým ansáblem. Jackman hraje doslova jako o život. (16.02.2014)

Kdyby tomu něco nechybělo, tak se rozhodně jedná o jeden z nejtemnější thrillerů poslední dekády navazující na nejlepší fincheroviny. Bohužel to něco je pořádný záporák s pořádnou motivací. Takto působí finále neskutečně směšně a po skvělé psychologické sondě do ostatních postav je onen záporák vykreslen ve stylu "někoho unesu, je to prdel". Docela zvláštní a hlavně amatérsky jednoduchý pohled na zlo mezi námi. (27.02.2014)