poster

Solaris

  • ruský

    Солярис

  • ruský

    Soljaris

  • ruský

    Solyaris

  • slovenský

    Solaris

  • anglický

    Solaris

Drama / Sci-Fi

Sovětský svaz, 1972, 160 min

Nastala chyba při přehrávání videa.
  • MIMIC
    ****

    To, čo zbožňujem na kinematografii vtedajších čias, totiž dlhé, poetické a kontemplatívne zábery a scény preťahované až na samú hranicu znesiteľnosti (viď Viscontiho bálovú scénu v Gepardovi trvajúcu 45 minút, v ktorej sa zdanlivo nič nedeje), som našiel. Tých naozaj fascinujúcich však bolo len zopár, niektoré mi pripadali nudné, nie však kvôli svojej dĺžke. Prostredie bolo príšerne ordinérne a nezaujímavé - tým nechcem povedať, že mi chýbal Viscontiho panesteticizmus - bezútešnosť sa dá navodiť omnoho kultivovanejšími prostriedkami a práve predovšetkým nedostatok spomínanej kultivovanosti spôsobil to, že posolstvo filmu na mňa nedoľahlo s takou intenzitou, v ktorú som dúfal. To svoje som si v ňom našiel a musím povedať, že som bol dojatý k slzám (Sovieti Nesovieti, Rusi vždy mali väčší zmysel pre veci duchovné než celý Vatikán). Expozícia má celkom čechovovskú atmosféru - víkendový dom na konci leta, jazero, koník, neprestajne sa pohybujúca vodná tráva (ktorá v druhej časti filmu nadobudne ešte znepokojujúcejšiu podobu pásikov papiera chvejúcich sa vo ventilácii) - lepší rozjazd pre filozofické sci-fi si nedokážem predstaviť. Verbálne pripomienky Tolstoja a Dostojevského plus okázalo inštalované busty antických filozofov sú však vo filozofickom filme prejavom nemiernosti a nezdravého úsudku. Každopádne koláž z perfektne vybratých Brueghelových obrazov (Tarkovskij si kľudne mohol vybrať trebárs Triumf smrti či Babylónsku vežu, ale on si to našťastie nevybral) či scéna "O 17:00 bude beztiažový stav na 30 sekúnd" pre mňa stačia na to, aby som mal chuť pozrieť si film znovu. Mimochodom nechápem, prečo je koniec niekým chápaný ako čosi enigmatické - je to naopak doslovná citácia Rembrandtovho Návratu márnotratného syna z Ermitáže a táto doslovnosť mi pripadá v kontexte zámeru tvorcu celkom namieste. Úžasne dobré, ale formálne dosť nevyvážené dielo.(29.12.2006)

  • Radko
    *****

    Plynú pomaly. Všetky Tarkovského plynú pomaly. Záber pomaly padajúceho žltého lístka, ktorý po dopadnutí rýchlo berie tečúca bystrinka a vlniace sa riasy pod vodou lemujú úvod a dom na ostrove v toku mora Solarisu zase záver. Množstvo symbolov, rozlične kolorovaných záberov, rozdelenie filmu na dve polovice – prvá sa odohráva na idylickom vidieku a čiastočne v šialene futuristickom meste, druhá na vesmírnej lodi, ktorú prestúpil duch zániku s voľne sa povaľujúcimi kusmi zariadenia, neopravovanými hadicami, apatickými členmi posádky – a to len preto, že sa im zhmotnili ich predstavy – jeden sa dokonca zabil. Ozaj sú naše predstavy o druhých ľuďoch tak desivé ? Možno nie. Možno len prší na poznanie. Pokora a pokánie – možno to chýba. Tarkovskij nastoľuje veľa otázok, a nedáva veľa odpovedí. Možné interpretácie necháva na prijímateľa.(21.9.2004)

  • Dan9K
    **

    Stanislaw Lem nenapsal kdovíjak zábavné sci-fi, ale jeho zápletka je celkem zajímavá a netradiční. Zároveň je v knize prostor pro její hlubší prozkoumání. To Andy Tarkovskij zcela záměrně tuhle zápletku skoro neřeší a soustředí se na podivný vztah dvou charakterově nezajímavých osob a předkládá ho divákovi, jak jinak, než aby co nejrychleji usnul. Úvodní část filmu, odehrávajícího se na Zemi, je úlet a úplně nepotřebný. Nevím, kdy se příběh přesně odehrává, jestli je to vůbec známo, ale je to poměrně dost vzdálená budoucnost (pamatuji si, že planeta Solaris byla objevna 100 let před narozením hlavního hrdiny). Co měla tedy znamenat ta desetiminutová jízda starým automobilem se záběry na město 70. let 20. století plné činžáků, koukám, že japonských? To bylo hodně naivní. Když jsme se tedy dostali konečně na loď, kde jsme pak s výjimkou strašně otravných flashbacků, snů či vzpomínek, strávili celý zbytek filmu, díval jsem se na Solaris už skrz prsty. Skvělé charaktery Snauta a hlavně Sartoria, kteří byli úžasně zahráni, si divák neužije mnoho a už vůbec ne jejich krásných halucinací. Nechci filmu upírat některé skvělé momenty (kdybyste mě mučili, možná bych si vzpomněl i na něco konkrétního), ale většina filmu mi nic nedala, možná proto, že jsem jak četl knihu, tak viděl ono příšerné Soderberghovo zpracování, čili onu psychologii, která z příběhu vyplývá a kterou Tarkovskij nijak neobohatil, již znám. V jiných dílech Tarkovského tvoří jeden ze zásadních kladů vizuální stránka. Zde mě neuchvátila ani za mák. Dočkal jsem se jednoho slabého pohledu z vesmíru, několika záběrů na Oceán a pár tradičních přebliků do černobíla či negativova. Jinak vizuální stránku tvořily jen hnusné studiové interiéry lodi, která vlastní telefon od Alexandera Grahama Bella. Celkově snímek splnil má očekávání v podstatě do puntíku, čili kdybych to měl shrnout - budu se nudit, bude tam pokud možno co nejméně sci-fi zápletky a hodně jakože dumání, budou tam zbytečně dlouhé scény a bude to působit levně a rozhodně to NEBUDE lepší než Vesmírná Odysea, jejíž myšlenkové sdělení vnímám tak o deset pater výš, o audiovizuálu ani nemluvě.(17.10.2008)

  • HAL
    ****

    Nejhorší na Solaris je prokousat se první třičtvrtěhodinou (tedy čtvrtinou filmu) odehrávající se na Zemi, bolestně prázdnou a samoúčelně protahovanou nudou, která jen uvádí opravdový děj filmu na stanici Solaris. Tam vyprávění ovšem není nijak rychlejší, ale zato už nepostrádá dokonale hutnou atmosféru, a hlavně silný děj a ještě silnější myšlenkový základ. Podobně jako u Stalkera od bratrů Strugackých i zde bere Tarkovský geniální sc-fi příběh s jeho promyšlenm prostředím, a přetváří ho v něco... jiného. Bytostně svého, hlubokou úvahu o podstatě lidství, smyslech života a víře, konfliktu iracionální víry a citů s dokonalostí a přitom v lidských rukách i nedostatečností exaktní vědy. 8/10(21.5.2014)

  • Sobis87
    ****

    Osobně spíše preferuji novější Soderberghovu adaptaci Lemova románu, která byla značně intimnější a soustředila se především na romantickou linii, kdežto Tarkovskij ve své verzi více a z tematického hlediska obšírněji filosofuje a film se mi v poslední třetině zdál již zbytečně dlouhý (při sledování téměř tříhodinového Andreje Rubleva se u mě tyto stavy však nedostavovaly). Atmosféra filmu je přímo úchvatná a velmi záhy diváka vtáhne do děje, který je vyprávěn pomalým tempem a vyzdvihnut si zaslouží i krásně komponované záběry, kterými Vadim Jusov ve filmu rozhodně nešetří.(9.1.2011)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace