Mistr amatér

1. série Předtím než jsem se pustil do seriálu, kterému vládne Aziz Ansari, tak jsem si udolal i knížku Modern Romance, kterou Aziz zpravoval ve spolupráci s odborníky na vztahy. A jeho podání audioknihy je brilantní. A proč jsem tím začal? Protože je jasně vidět vliv této knížky na seriál, který nabízí hlavně zamyšlení nad vztahy. Od hledání té pravé k ujišťování, že je to ta pravá. A když se cestou navíc pobavíte osobitým humorem, který Aziz nabízí, tak jedině dobře. Je to zvláštní seriál, který dokáže být vtipný, vážný, upřímný i milý. Určitě to však není zábava pro davy lidí. 2. série Na druhou sérii Master of None jsem se těšil a Aziz Ansari mě nezklamal. Příběh začíná v malebném italském městečku, kde se Dev seznámí s Francescou, krásnou, ale zadanou. A pak sledujeme, jak se příběh vyvíjí. Bavilo mě to, protože celý příběh Master of None je takový milý a ze života. (03.06.2016)

Jak se žije single mileniálům v dnešním New Yorku, aneb Pěkně blbě rozvedené do dvou desetidílných sérií. Master of None je seriál hravý, formálně neustále překvapující, který navzdory řadě velmi odbočkových epizod velmi dobře drží pohromadě. Dokáže vyprávět jasně nadefinovaný příběh ústředního hrdiny a přitom vypovídat o spoustě zdánlivě vedlejších, ale pro jeho život často definujících věcech. Druhá série startující skvostnou parafrází De Sicových Zlodějů kol výrazně převyšuje tu první, kazí ji pouze to, že po ní nebude následovat trojka, protože tady by to doťuknutí bylo potřeba jako sůl. Působí to stejně, jako když hlavní hrdina v Itálii vykřikuje "Allora!", aniž by za tím cokoliv dodal - nekompletně. 1. série 80 %, 2. série 90 % (19.09.2018)

Seriál, v němž rasové, etnické nebo genderové předsudky nepředstavují ústřední téma, nýbrž přirozenou součást životů postav zastupujících různé minority. Master of None je primárně seriál o životě nerozhodných velkoměstských mileniálů, kteří před sebou mají příliš mnoho možností, jak si zpříjemnit život a úskalích moderního randění, teprve sekundárně svědectvím o životě lidí, kteří jinak zůstávají ignorováni nebo nepochopeni. Od svého protagonisty si drží větší odstup než seriály jako Girls nebo Louie a více zohledňuje společenských a kulturní kontext. Zároveň jde o seriál vyznačující se větší formální hravostí a vizuální elegancí, zvlášť ve druhé sérii. Velice velkorysý přístup k postavám si v rozbíhavější druhé desítce epizod si na druhou stranu vybírá daň v podobě ledabylé charakterizace Francesky, odpovídající archetypu manic pixie dream girl. Vinou toho nejsou moc přesvědčivé ani epizody založené výhradně na sbližování ústředního páru, např. ta předposlední, hodinová, která by zřejmě měla připomenout Antonioniho studie odcizení, ale oproti zbytku seriálu působí prázdně, falešně a křečovitě. Výhodou Master of None nicméně je, že každá z epizod zpracovává z různých názorových pozic určité téma a funguje jako samostatný krátký film. Jednotlivé díly jsou tak velmi různorodé a neustále něčím překvapují, byť ne vždy v pozitivním slova smyslu (více tady). 80% (23.07.2017)

Ansari z velké části upravuje materiál ze svých stand-upových vystoupení do formátu tv seriálu. Přičemž problém není jen v recyklaci materiálu, ale také v tom, že to, co dobře funguje jako vyprávěná historka, nefunguje vždy dobře jako hraná scéna. Na druhou stranu ale dokáže přijít s něčím novým a vybroušeným jako je 9. epizoda "Mornings", omezená jen na prostor jednoho bytu, která zhustí vývoj ústředního vztahu do 30 minut. (15.11.2015)

Tu píseň mám docela rád (Master of None), i když jsem ji poprvé slyšel až v roce 2011 jako sample v Párty Ábela "The Weeknd" Tesfaye. Docela rád mám i Noël Wells, kterou jsem zaregistroval díky jejím parodiím na Joannu Newsom a Zooey Deschanel (ještě před SNL). Naopak příliš nemusím Azize (P & R ani stand-upy). ___ Předpokládám, že obsazení "neherců" bylo záměrné, ale stejně. Pokud vás (Azize a Noël) svým "hereckým výkonem" zastíní Eric Warenheim, je tu něco špatně. (29.11.2015)