Pod palbou

,,Co se to s námi děje?" Po skončení filmu jsem měl pocit, jako bych právě viděl nejlepší americký válečný film vůbec! Zde se sice nejedná o jejich "legendární" druhou (ani první) světovou, nemám z toho pocit velkého geniálního díla, jak tomu bylo třeba u Kubrickových Stezek slávy a též z toho (díkybohu!) neprosakuje žádný patriotismus. Neznám ani kousek dějin téhle občanské války v Africe na počátku 80. let, ale nic to nemění na tom, jaký zážitek mi tenhle film s velmi zajímavým tématem přinesl. Po dost působivých záběrech z bojového frontu začíná osobní a přes značně drsné scény především lidský příběh fotografa a jeho kolegů reportérů s úkolem zachytávat válečné hrůzy pro médiá. Poměrně rozporuplné vnitří pocity ve mne vyvolávaly mnohé scény, kdy se fotograf Price skoro až horlivě zaměřuje na svůj cíl zdokumentovat svým aparátem válečné hrůzy, kdežto obrazové dokumentaci dává přednost před jakýmkoliv zásahem či pozastavením se nad situací i při střelbě na svého velkého kamaráda. Poměrně silné pocity mi naopak způsobil film jako celek, když mne během sledování občas donutil si klást zajímavé otázky ohledně novinářské či mediální etiky v pozadí nelehkého válečného stavu krajiny.                                  . . .                        Má cena dokumentace velkých událostí, které vejdou do historie krajiny, pro další generaci či spíše pro "pouhého" současníka větší cenu, než například jeden lidský život mezi mnohými oběti? ...a já si ani neodvažoval odpovědět, jen bedlivě sledoval vývoj této pozoruhodné zápletky, jejíž rozsáhlé, ale z velké části i poměrně akční zpracování mne málem nenechalo vydechnout. Pasáž, kdy je Price donucen či spíše přesvědčen zhotovit falešnou fotografii do novin ohledně života již mrtvého občana, na mne z onoho morálního hlediska zapůsobila asi nejvíc. S napětím jsem čekal, zda vezme uprostřed vší hrůzy do rukou místo aparátu i zbraň, nebo... A velice musím v rámci zpracování vyzdvihnout i úctyhodné ztvárnění poměrně značeného množství postav, z nichž snad každá do celku přispěla zajímavou charakteristikou určitého typu člověka v společensky nesnadném období. Například asi nejvíc negativní postava Oatse, který je schopen za peníze zabíjet lidi, a pak ještě během osvobození převrátit kabát a tvářit se vedle dávného kolegy jakoby nic. Celkově podtrženo výbornými hereckými výkony všech hlavních protagonistů, z nichž mi vedle Gena Hackmana v roli reportéra Alexe (který si zde dokonce zahrál na klavír a zazpíval..!) utkvěl v paměti Jean-Louis Trintignant. 95% (29.08.2019)

V žádném případě akční ani dobrodružný, spíše rezervovaně politizující pohled na komplikovanou situaci v Nikaragui koncem 70. let. Jak bývá u obdobných snímků (Salvátor, Vražedná pole, Střelba na psy) zvykem, hlavními hrdiny jsou neutrální novináři. Jenže jak dlouho lze nezaujatě sledovat před očima probíhající svinstva? Z fiktivního příběhu Spottiswood vytřískal širokou škálu emocí a úvah nad smyslem podobných revolucí a úlohou žurnalistů v nich. Když vás omrzí iluzorní charisma Nicka Nolteho a příliš moderní (i když stejně skvělý) soundtrack Jerryho Goldsmithe, budete mít stále nad čím přemýšlet. 80% (24.09.2008)

Novinář Nick Nolte uprostřed zuřící občanské války v Nikaragui. Je tu plno zajímavých herců v menších rolí a pár opravdu působivých momentů. Zvláště konec mě dostal. Lví podíl na tom měl i mistr Goldsmith, který pro film složil jednu ze svých nejlepších kompozic (nominace na Oscara - měl ho dostat, místo něj to získal Bill Conti za Správnou posádku). (25.07.2003)

Zaujímavá, i keď nie objavná téma, kvalitní herci, strhujúci záver, ale dovtedy ... Dosť som sa trápil, kým som sa dostal k pasážam, ktoré boli naozaj dobré. Veľká škoda to však nebola, pretože z toho filmu by ani šikovnejší strihač neurobil žiaden zázrak. Akurát by sa z vleklej nudy stala svižná nuda. Napriek tomu dávam tri hviezdičky, pretože som nebol pobúrený, ani naštvaný, iba poriadne otrávený zmarenou príležitosťou. (19.03.2011)

Goldsmithův soundtrack k Under Fire patří k mým nejoblíbenějším vůbec, znám ho nazpaměť, a na film, pro který vznikl, jsem byl velice zvědavý. Dost mě proto udivilo, jak dlouho po úvodních titulcích trvalo, než hudba vůbec začala znít... Snad půlhodinu, možná i víc. Do té doby se děj odvíjel velice pomalu, zdlouhavě a nedělo se příliš záživného. Pak se ale hrdinové dostali do města Leon, Goldsmith začal konečně vyhrávat, film nabral spád a atmosféra houstla a houstla. Závěr byl mrazivý a řekl bych, že i dost realistický a s myšlenkou, jež je bohužel stále aktuální. Žádní opravdoví hrdinové zkrátka neexistují. A pokud si myslíte, že ano, vsaďte se, že by se našla spousta jiných lidí, kteří by vás přesvědčili o opaku. (31.12.2013)