Pomaľované vtáča
The Painted Bird
Režie:
Václav MarhoulScénář:
Václav MarhoulKamera:
Vladimír SmutnýHrají:
Petr Kotlár, Udo Kier, Michaela Doležalová, Zdeněk Pecha, Lech Dyblik, Jitka Čvančarová, Stellan Skarsgård, Harvey Keitel, Julian Sands (více)Obsahy(1)
Ve snaze uchránit své dítě před masovým vyhlazováním Židů, rodiče posílají syna k příbuzné na venkov kdesi ve východní Evropě. Chlapcova teta však nečekaně umírá a tak je dítě nuceno vydat se na cestu a protloukat se úplně samo divokým a nepřátelským světem, ve kterém platí jen místní pravidla, předsudky a pověry. Jeho snahu o doslovné fyzické přežití ale po válce střídá jiný boj. Boj, kterého si ani není vědom, boj sama se sebou, boj o svou duši, o svojí budoucnost... Nabarvené ptáče je hluboce dramatický příběh zaobírající se bezprostředním vztahem mezi hrůzou a krutostí na jedné straně a nevinností a láskou na straně druhé. Je to první a nejslavnější román autora knih „Byl jsem při tom“ a „Pinball“ - jednoho z nejvýznamnějších a nejvýraznějších a světových spisovatelů minulého století Jerzyho Kosińského. (Bioscop)
(více)Recenze (673)
Krásná kamera, černobíle snímané obrazy, ale dlouhý čas, a scházela mi tam jemná melodie. Kniha o mnoho syrovější.. ()
Václav Marhoul se snaží poukázat svoji metodikou na rozdíl mezi dobrem a zlem. Vytváří tím mezi postavou a ostatními určitou bariéru. Chlapec je obklopen negativními vlivy, což má dopad na jeho psychiku. Pointa celkového příběhu je skličující a odvozuje prvky válečného syndromu v parafrázi zakomponovou mezi jednotlivými situacemi. ()
Marhoul je v porovnáním s českým filmařským prostředím naprostý úkaz a drama Nabarvené ptáče předčí svou řemeslnou dokonalostí veškerou domácí tvorbu. Bohužel haló, které film vyvoval mě připravovalo na depresivní podívanou, která bude tvrdě a hluboce hrát na emoce v očekávání monumentální katarze, která přijde v závěru. Namísto toho jsem dostal vskutku řemeslně dokonalou podívanou s hereckými esy, o kterých si může kdejaký tuzemnský tvůrce jen nechat zdát, a naprosto chladnou lyrickou deskripci toho, co je v člověku nejhorší. Možná jsem si měl předtím pořídit knižní předlohu, ale i tak jsem prostě čekal víc. Plochý příběh, ve kterém hlavní hrdina prakticky jen existuje a neukazuje žádné emoce, přičemž prochází příběhy jako patry Danteho pekla a v každém z nich čeká jiný skvělý herec, který se však na plátně ani neohřeje a navíc nijak zvlášť se mu ani nedá prostor něco zahrát. Možná to tak Marhoul zamýšlel a mělo jít o surové vylíčení, co jsme vlastně zač, ale i tak si myslím, že film mohl mířit výš. Velmi mi chyběl hudební doprovod a emoce herců. Prvních 15 minut je perfektních, ale pak film z mého pohledu bohužel jen ztrácí a očekáváná katarze se nedostavuje. Ztvárnění utrpění způsobeného lidmi a dopad na psychiku dítěte, hlavního hrdiny Marhoul vystihuje dobře, ale nutně k tomu nepotřebuje takovou dobu, když příběh nijak negraduje. V porovnání s Fukunagovým Beasts of No Nation působí Ptáče tak trochu zbytečně natahovaným dějem. I tak je to ale něco neporovnatelného v ostatní tvorbou, kterou u nás máme, a přes všechny výtky se jedná o dobrý film, který stojí za to vidět a o kterém stojí za to přemýšlet. 6/10 ()
Vyprahlost a odosobnělost Nabarveného ptáčete jen více zrcadlí prázdnotu v naší reflexi uměleckého filmu. Poněkud zaslepený divácký úspěch to jen potvrzuje. Upozaděnost prožitku a podstaty, jen směsice chladného vyprávení bez vtahujícího momentu. Ve zkratce estetická masturbace obdivuhodného producenta, ale zcela bezobsažného režiséra a scénáristy. ()
Když jsem měla příležitost zeptat se režiséra Václava Marhoula na to, jestli by ve filmu dnes udělal něco jinak, odpověděl prostě a lakonicky: "Ne." Tvrdí totiž, že jde o jeho film, jeho deníkový záznam a jeho 11 let života. Všechna čest. Mnoho filmů komerčního rozměru vyráběných v hollywoodských studiích tohle vysvětlení nesnese - protože jejich účelem je primárně vydělat peníze, a tudíž nalákat diváka. Marhoulův snímek je ale zčásti artový, a proto by se snad i jeho kritika měla alespoň částečně posuzovat touto optikou. To mám v plánu. Ve světle těchto slov můžu za sebe říct tolik: délka filmu - tj. tři hodiny - konzumního diváka zabíjí a z jinak zajímavých scén dělá materiál, který rozvláčností a nulovým gradováním znásilňuje stejně, jako to příběh dělá hlavnímu hrdinovi. Ten, ač v knize doprovázený emocemi a jeho vnitřním monologem, ve filmu bohužel zůstává oploštělý, bezvýrazový a bezemoční. Výsledek? Na hrdinu se nenapojíte, nesoucítíte, jen úřednicky přejímáte, co přichází. Nakonec právě to považuju za hlavní a velkou chybu. Za mě to totiž mnohem víc než příběh židovského dítěte z minulosti mělo potenciál nadčasový - mapy dětské duše, která se pro svoji plasticitu dá namnohokrát zkroutit. O to víc, že souběžně s Nabarveným ptáčetem šel do kin i mainstreamový Joker, který přesně tohle dokázal využít dokonale. ()
Snímek unikátní ve všech řemeslech filmového umu, alespoň na naše středoevropské končiny. Snad, že v zahraničí nijak zvlášť neuspěl, na domácí scéně se na něho vysypala hromada českých lvů a proč ne. Pan Marhoul si s týmem šel tvrdě za svým a je to vidět zejména ve zvoleném vizuálu, vypravěčská schopnost nechť si každý posoudí sám. Rozhodně na mě dobře působilo rozdělení na jednotlivé pasáže. Těch 160minut se v něm celkem slušně rozsekalo a neměl jsem pocit únavy i při velmi tichých scénách. Navíc pokud nemáte chuť film vidět znovu kvůli nepříjemnému pocitu, který ve vás zanechal v prvním pokusu, splnil co měl, svým způsobem musí uzrát k další možné projekci. 75% ()
Film, kterému předcházela pověst čehosi extrémního což jsem začal brát vážně až když Marhoul mluvil o bratislavském konkurzu na mladičkou Labinu - 36 účastnic castingu, po seznámení se scénářem na místě 24 okamžitě odmítlo, dalších 10 po rozmyšlení a ze dvou vyhrála parádní Júlia Valentová. Tož říkal jsem si co to je kurva za film? Vždyť nahota je dneska skoro standard, násilí tuplem tak co je tak extrémního ( přece po nich nechtěli, aby přibrali třicet kilo )? Po shlédnutí filmu filmu musím říct, že nic není ukázáno na první dobrou tak jako v průměrném hororu, ale věci jako pedofilie, zoofilie, mučení, znásilňování, vraždění se tam jede furt. Ve výsledku je to jen sled násilných scén, který vede odnikud nikam. Dal bych deset hvězd Marhoulovi za jeho schopnost tento film vydupat z nuly, dal bych mu deset hvězd, že nás na moment vrátil na filmovou mapu po dvaceti letech, dal bych deset hvězd za fantastickou kameru dal bych pět hvězd všem odvážným dámám, které asi nikdy v životě nic odvážnějšího netočili, třebaže nahoty je tam úplné minimum. Jenže jako filmovému zážitku dám jen tři hvězdy. Kdybych chtěl vidět film o putování sirotka východní Evropou dám Běž chlapče, běž, kdybych chtěl vidět násilí a bezpráví ve východní Evropě během II. SV dám polskou Volyň, která mi ukáže realistické násilí intenzivněji v menších dávkách. Tady jsem neuvěřil ničemu viděnému, pro mne to není realistický obraz doby ani skutečná psychologie lidí ve válečné době, ale jen fantazie chorého magora Kosinského, který je násilím buď fascinován nebo s ním kalkuluje jako prodejním artiklem. Mám sjeto spousty dokumentů a filmů na toto téma vím, že se děly ty nejodpornější věci, ale tento film mi je jako divákovi vůbec nepřiblíží. Jsem hrdý na pana Marhoula a fandím mu, ale já ten film úplně jako divák neocenil ()
Byť je každý záběr vypiplaný a pečlivě připravený, neřadí se film mezi zásadní podívanou, která stojí za hlubší pozornost. Oproti knize je děj velmi plytký a ještě více rozháraný. Návaznost a význam za sebou jdoucích scén poněkud pokulhává pro nečtenáře. A tolik přetřásaná skandálnost a explicitnost scén není nijak dramatická, naopak opět ve srovnání s knihou jen naznačuje. Což vítám jako velké pozitivum. Co si budeme povídat, na české poměry i tak těžký nadstandard. ()
Marhoulovo "krásné natočení hnusných věcí" mi přijde jako póza. ()
Šokovat, zhnusit, vystrašit...takové poselství má film Nabarvené ptáče, snad tam nenajdete typ smrti, nebo jiné formy utrpení, které na světě jsou a nejsou ve filmu. Jako historik jsem viděl celou řadu filmů o druhé světové válce, o rasových a etnických čistkách v rámci Evropy před i po druhé světové válce a jen málo filmů má v sobě tolik zbytečně exponovaných krutých a nechutných scén, které mají diváka vtáhnout do krutosti lidského pokolení. A ten bunkr uprostřed lesa? Chápu, že filmařům se líbil, ale opevnění ve 30 letech asi nezarostlo 30 letými stromy, že? Je to opravdu jen a jen násilí, krutost a zase násilí, člověku je z toho filmu fyzicky špatně. Poslední hodina se trochu v nechutnosti zklidní a upadne do nudy. Jediné pozitivní je zvládnutí vojenské techniky, vybavení a kostýmů. ()
Nemůžu si pomoct, ale myslím, že velké očekávání vzbuzené úspěšnou účastí v Benátkách a širší nominací na Oscara filmu po jeho domácí premiéře spíš uškodilo. Nebudu výsledek porovnávat s předlohou, nečetl jsem ji, ale i kdybych ji znal, věřím, že by mě to neovlivnilo, protože film by měl obstát sám o sobě. A tohle podobenství o tom, jak dlouho - a jestli vůbec - je možné uchovat si vnitřní čistotu ve světě plném krutosti, rozhodně nedopadlo špatně. V kontextu žánru nemá smysl zabývat se otázkou, jestli koncentrace zla odpovídá realitě, tím spíš, že v době války se určitě vyskytuje ve zvýšené míře. Výjimečná obrazová kvalita napomáhá požadované atmosféře a přes dlouhou stopáž se u mě nedostavil pocit nudy. Je jasné, že účast zahraničních herců měla napomoct propagaci - pak je ale dost nepochopitelné, že Harvey Keitel se téměř vůbec neobjevuje v blízkých záběrech, které mohly známý obličej lépe „prodat“. Napadlo mě srovnání s filmem Jdi a dívej se (Elem Klimov) a hlavně s mým veleoblíbeným A co dále, Baltazare (Robert Bresson), kde je v roli otloukánka nevinný osel. Působivosti těchto dvou mistrovských děl Nabarvené ptáče zdaleka nedosahuje, přesto se ale jedná, a to nejen z hlediska producentské práce, o velmi zdařilý film. ()
Nabarvené ptáče ve mně evokuje evoluci, která vás změní k nepoznání. Nabarvené ptáče není nejzbabělejší, to teda ne. Ale co tedy? Nejzbabělejší jsou pštrosi, kteří se v průběhu evoluce změnili v krtky. ()
Tak a teď co s tím. Mám Marhoula chválit za to, že si film vydupal, zafinancoval a dotáhl do konce? Nebo se mám rozčilovat, že předlohu nepochopil a výsledkem je divácky nepříliš snesitelný film? Pokud někdo v Benátkách utíkal ze sálu, tak asi nudou. Děs předlohy se Marhoulovi nepodařilo přenést na plátno ani omylem. Ani "proměna" hlavního hrdiny se mu moc nepovedla. Kotlár si sice určitě užil svoje, ale herec to moc není. Víceméně se filmem posouvá s neproměnným výrazem. Jako divák jsem s ním ani necítil, ani neprožíval jeho emoce. Ostatní herci na tom nejsou o moc lépe, snad jedinou výjimkou je Lech Dyblik. Barry Pepper by se spíše hodil do nějaké role jižanského kavaleristy než sovětského snipera. Vesničané působí jako karikatury. Což je sice asi záměr, výsledkem je nakonec spíše pocit zadostiučinění, když je jedna taková vesnice zmasakrována kozáky. Což záměr určitě nebyl. Ale abych jen nehaněl, na současné české poměry je film velice kvalitně udělaný. Má nebývale krásnou kameru, která by se neztratila ani v 60. letech, a má velice krásnou výpravu. Určitě stojí za zhlédnutí, ale obávám se, že jen jedno. Při nějakých dalších by chyby ve vyprávění a Marhoulova nepříliš zvládnutá režie byly do očí ještě více. PS. Určitě jde o nejlepší Marhoulův film. ()
Asi budu jenom opakovat, co už jsem slyšel jinde. Obrovský klobouk dolů Marhoulovi za to, co se mu povedlo. Koupit práva na světový bestseller, natočit to jako český film, dostat do toho světovou elitu a protlačit to na přední světové filmové festivaly, to u nás snad ještě nebylo. Marhoul je buldok, skvělý producent a režisér realizátor. To se dá říct i bez toho, aniž by člověk Ptáče viděl. Po shlédnutí je taky jasné, že Marhoul je skvělý režisér řemeslník. Všechno v tom filmu šlape, vypadá skvěle, je to parádně sestříhaný, nádherně natočený, má to values jako kráva...snad až na pár postsynchronů. ALE... Marhoul není moc dobrý režisér umělec, jeho film postrádá srdce, postrádá v mnoha ohledech ducha. Tam, kde knížka konfrontuje křehkou dětskou mysl s hrůzami světa (ani ne války, ale spíš doby a místa, kde je všechno tvrdé a kruté, protože svět je tvrdý a krutý) a vytváří tak horrorovou temnou pohádku, s divnou pokroucenou poetikou (snad se nepletu, je to už skoro čtvrt století, co jsem Ptáče četl, a i když je v knihovně a čeká, nevím, jestli ho budu kdy znovu schopen číst), tam Marhoul jenom vrší zlo a hnus, výjevy nejhorších lidských vlastností. A tak člověk kouká, jak Joska někam přijde, a čeká, co a jak moc se tam posere. Po hodině už je celý otupělý a ono to jde dál a dál. A ano, je to očistec, není to pěkný. Ale tím, že ve filmu není nic jiného a chlapce nám to ani neukáže v jiné poloze, tak si člověk z filmu nic moc neodnese. Nepřemýšlel jsem o lidskosti, o utrpení, o lidské povaze, krutosti přírody a přirozenosti krutosti. A myslím, že tohle tam Marhoul chtěl, soudě podle jeho rozhovorů - když říká, že pouze díky zlu, temnotě a krutosti, jde spatřit lásku a světlo. A tohle se mu myslím vůbec nepovedlo. Žádný náznak lásky, jsem tam neviděl, žádný náznak naděje, snad kromě mini happy endu, ale... Tohle je selhání Marhoula režiséra, ale hlavně Marhoula scénáristy. Pořád se mi vkrádá do hlavy srovnání s Tenkou červenou linií, byť je to diametrálně odlišný film, Malick se v něm pokusil zachytit lásku a krásu v kolizi s válkou a šílenstvím. A jakkoliv může někomu vadit voiceover, který pronáší filozofické otázky typu Kdo jsme a kam jdeme, něco v tomto duchu mi chybělo v tomhle filmu. Zajímalo by mě, co by to s filmem, udělalo, kdyby starý hlas (představuju si Morgana Freemana v Polštině) ve voiceoveru pronesl pár vět, které do smrti nedostanu z hlavy (z knížky nepřesně citováno - přemýšlel jsem, kam ty oči jdou, jestli bloudí v noci po lese...) Když takovej frajer, jako Malick po voiceoveru šáhl, myslím, že Marhoul by se taky nemusel zastydět. A pokud by všechen ten hnus, násilí a lidská zrůdnost dostali v něčem kontrast, mohl to být úžasný filmový zážitek. Marhoul řekl, že nikdo by to pro něj nenapsal a nenatočil tak, jak chtěl on. A to je asi pravda, a to je asi špatně. Kvalitní scénárista s vizí a duší mu mohl dopomoct k něčemu velkému. Takhle jsem jen rád, že jsem to viděl, přeji Marhoulovi, ať to má úspěch a děkuji mu za velkou věc, co udělal pro český film. Neděkuji mu za to, že už neuvidím Ptáče na plátně tak, jak bych ho vidět chtěl. PS: Stellan v tom nehraje :-D. PPS: Jitka Čvančarová ušla od Doktora Martina kus cesty, vidět tohle Donutil, tak na ňu houpne hned v první díle a rozkrosí ju, že by týden nechodila. Ale za tu cestu do Benátek to asi stálo. PPPS: Jitka Čvančarová podruhé - ta píseň v titulcích je nádherná. () (méně) (více)
Bylo to náročný... ()
Úžasne natočené dielo, ktorému čiernobiela dodáva tú správnu atmosféru. Ako fanúšik knižnej predlohy musím povedať, že "nesfilmovateľná" predloha sa sfilmovať podarila. V knihe je to síce ešte nepríjemnejšie a brutálnejšie (film, podľa mňa obsahuje, tak 30% brutality knihy), ale ako čítam články zo zahraničia, veľa divákom už aj táto podoba nerezala a museli odísť z kina. Má to svoje muchy, ale tá úžasná kamera ma tak dostala, že musím hodnotiť plným počtom. ()
Dobré, ale příliš dlouhé. Jsou snímky, kde jsem s délkou počítal a nakonec mi výsostně rychle utekly. A jsou snímky kde jsem s délkou počítal, a stejně jsem už zhruba ve stočtyřicáté minutě trpěl hlady, a chtělo se mi již velice urgentně vypustit všechny tělní tekutiny. Kvůli tomuto faktu ubírám hvězdu. A také kvůli faktu, že ne uplně všechny věci na plátně jsem tomu malému cikáněti, jehož největším snem je podle Reflexu hrát v Ordinaci v růžové zahradě, věřil. ()
Film o klukovi, co si dvě třetiny filmu nechá (doslova) srát na hlavu, aby se v poslední třetině změnil v malou verzi Dona Corleona, protože mu nestál. ()
Řada nešťastných příhod part 2... Předlohu jsem četl a nejsem úplně její fanda. Bohužel s filmem je to ještě horší. Snad jediné co bych opravdu ocenil je kameramanská práce, protože film vypadá opravdu skvěle. Jinak moc nevím... O scénáři se moc mluvit nedá a režii úplně nepodporuje jediný náznak emoce u hlavního hrdiny. Asi chápu, že měl být otupen krutostí, ale na jeho tváři není proměna od začátku do konce. Děsivou hereckou vsuvku tam má Pavel Kříž. Svou hereckou práci si samozřejmě odvedou zahraniční hvězdná jména, ale zde mám zas problém s jejich obsazením. Nechápu, že Marhoul stráví 11 let přípravami, aby to bylo co nejlepší a věrohodné, a poté hraje jakéhosi ukrajinského mlynáře německý herec. Což by úplně nevadilo, problém je v tom, že tam má i text. To opravdu neexistoval herec z východní Evropy, který by to dokázal zahrát a nemuseli ho předabovávat. To samé Harvey Keitel, Julian Sands. Ano, samozřejmě na titulkách to lépe vypadá, když tam jsou tyto jména, ale... Pak samozřejmě už jsou jen takové další věci typu: cca dvanáctiletých chlapec, který už delší dobu vyrůstá na vesnici drží sekeru na sekání dřeva jak prase kost, německý voják dvakrát vystřelí na ležícího zblízka, kameru má za sebou, takže je jasně viděl, že míří vedle, ale obojí trefa (toto je opravdu filmařský wtf moment). ()
Související novinky
Úmrtí herce Juliana Sandse bylo potvrzeno
Britský herec Julian Sands byl od 13. ledna tohoto roku veden jako nezvěstný poté, co se vypravil na turistickou trasu zasněženými horami v oblasti Baldy Bowl přibližně 45 mil na východ od města Los… (více)
Česko vybralo svého letošního kandidáta na Oscara
Česká filmová a televizní akademie (ČFTA) každoročně mimo udílení národního ocenění Český lev vybírá i potenciálního filmového kandidáta na prestižní cenu Oscar, jenž by na jaře příštího roku mohl… (více)
Byly rozdány 33. Evropské filmové ceny
Dnes večer byly prostřednictvím online přenosu z Berlína uděleny Evropské filmové ceny (EFA) v rámci svého 33. ročníku. Nejvýraznějším výhercem se stal dánský snímek Thomase Vinterberga Chlast, jenž… (více)
Dny evropského filmu startují již za pár dní
Dny evropského filmu (DEF), které se zaměřují výhradně na současný evropský film, letos představí 40 filmů z téměř 30 evropských zemí. Hlavní část programu DEF proběhne od 16. do 23. června v Praze,… (více)
Na Nabarvené ptáče jsem se moc a dlouho těšila a tomuhle projektu jsem držela palce. Představa, že jdu do kina na současný český film, který je v černobílém provedení, zpracovává tak silné téma a obsahuje minimum dialogů, znělo jako sen. Tenhle sen se ale v průběhu sledování filmu postupně rozplýval a po jeho skončení jsem měla spíš pocit, že jsem absolvovala jízdu na horské dráze. Film totiž načal jedno téma, které vzápětí brutálně utnul, aniž by mu věnoval hlubší ponor a následný prostor k jeho doznění. Obdobně necitlivě jsem vnímala i ostré dělení kapitol, které navíc v celku filmu postrádaly gradaci a svým konceptem se v různých obměnách opakovaly. Postupně jsem rezignovala na to, že se Joskovi podaří spočinout v přítomnosti laskavého člověka a v představách jsem si projížděla učebnici psychopatologie a tipovala, jaká porucha osobnosti bude na řadě v další kapitole. Chvílemi jsem měla pocit, že sleduju jenom nějakou totálně ujetou přehlídku krvelačných scén, kterou utne už jen samotný konec filmu a v hlavě mi zároveň běžela slova někoho z filmového štábu o tom, že se explicitní násilí ve filmu objevuje minimálně. Cože? Ve finále jsem jako nejkrutější scény vnímala ty, ve kterých lidi uplatňovali svou moc na zvířatech jejich týráním či zabitím. Přiblížit se prožívání malého Josky pro mě bylo dost obtížné, což je u hlavní postavy příběhu celkem průšvih. Jediný okamžik filmu, který mě vtáhnul do příběhu a přišel mi autentický, byl dialog Josky se svým otcem u večeře. Ani závěrečná scéna, která měla být nejspíš jakousi katarzí toho všeho, mi nepřišla tak silná. Filmu by podle mě pomohl větší symbolismus jednotlivých scén, jejich vzájemné propojení, ponechání prostoru pro jejich „doběhnutí“ a zaměření se na vnitřní prožívání hlavního hrdiny. Snímek měl poměrně velké ambice a to se také odráží v celku – myslím, že by filmu prospělo jít více do hloubky ve vybraných tématech za cenu toho, že by se natočilo méně scén a film by byl zpracován volně na motivy románu Nabarvené ptáče. Film s minimem dialogů může fungovat skvěle, ale takový filmový koncept musí mít své opodstatnění. V Nabarveném ptáčeti to prostě nešlape, jak má, protože obrazem není řečeno dost a Marhoulovo uchopení literární předlohy není na takový filmařský postup uzpůsobeno. Kamera je sice krásná a volbu černobílého filmu vnímám pozitivně, i přesto na mě film působil uměle, bez života. Rozdíl je asi tak markantní, jako když si koupíte zmrzlinu z prášku v české cukrárně a pak se vyprávíte do Itálie a dáte si tam „gelato“. Některé scény navíc působí, jako kdyby je postavil Béla Tarr, nebo jsou nápadně podobné těm z filmů Vláčila, Tarkovského nebo obrazům Pietera Bruegela. Přitom téma násilí, kterému se chtěl film nejspíš věnovat, je silné, aktuální a univerzální. Otázka původu násilí, perzekučního jednání a vyhledávání obětního beránka je diskutovaným tématem a něčím, co provází lidskou kulturu od jejích počátků. Marhoulovi se bohužel podařilo zachytit tyto aspekty jen v náznacích, aniž by myšlenku dále rozvíjel, přičemž právě na nich mohl být celý film postaven. () (méně) (více)