Last Days
Posledné dni
Režie:
Gus Van SantScénář:
Gus Van SantKamera:
Harris SavidesHudba:
Rodrigo LoprestiHrají:
Michael Pitt, Asia Argento, Nicole Vicius, Lukas Haas, Ricky Jay, Harmony Korine, Gus Van Sant, Kim Gordon, Scott Patrick Green, Rodrigo LoprestiVOD (1)
Obsahy(1)
Snímek Las Days je zamyšlením Guse Van Santa nad vnitřní posedlostí jednoho talentovaného muzikanta, která ho ničila v posledních hodinách jeho života. Blake, mladý umělec, se zhroutil pod tíhou slávy, úspěchu a absolutní izolace. V domku uprostřed lesů se snaží uprchnout před svým životem, svým okolím a svými povinnostmi. Vyhlíží, naslouchá a očekává vysvobození. Michael Pitt září v dramatu o vynikajícím hudebníkovi, jehož život a kariéra připomínají život a kariéru frontmana skupiny Nirvana, Kurta Cobaina. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (74)
Syrově natočený snímek o syndromu vyhoření mladého umělce. Pro mě vcelku pochopitelný příběh. Bez zbytečných příkras a dramatických zvratů, natvrdo.Paralela s Kurtem Cobainem je jasná, nikoliv však s jeho odchodem z tohoto světa, jako spíš s jeho posledními dny, týdny...80% ()
Budem asi jediny čo tak vysoko ohodnotil ten film ale mne sa to páči. Chápem ak to niekto nemohol stráviť. DIvák ktorý nechápe hlavného hrdinu nechápe ani film. Ako Cobainov fanúšik by som síce film o ňom natočil úplne ináč ako Gus Van Sant. Dal by som do toho všetky prvky spojene s Cobainovym životom. Drogy, koncerty, ťažke detstvo. Avšak páči sa mi aj tento štýl. Van Sant tu rozpytváva vnútro legendárneho lídra kapely Nirvana. Ako samotný Cobain aj film je tak trochu cákly a psycho...Skvelá kamera ktorá nám nedovoluje naplno si vychutnať hercovu tvár navodzuje pocit akoby by tam bol skutočný Cobain. Hlavne v scéne keď si pripravuje raňajky s cigou v ústach. Hudba navodzuje stiesnene pocity a kostolné zvony ohlasujú blížiaci sa koniec hlavného hrdinu. Blake je temny ako jeho meno a nikto nevie kym chcel byť a kým ešte mohol byť. Snaží sa nam to povedať zo záhrobia ale nikto ho nepočúva. Je tu film ktorý bojuje proti zmodernizovanému filmovému svetu. Aj keď neuspešne ale v mojom srdci je víťaz. A skvelý záver filmu vas naozaj nenechá kľudnými...Tak to naozaj bolo onoho apriľového rána keď si Kurt Cobain rozflákal lebku na kašu...Majte úctu...Táto legenda stojí za to...Odporúčam pre vytrvalých filmových fajnšmekrov... ()
Možno keby som bol nafetovaný, tak domu dám aj 2*. Ale takto... Ak chcel režisér natočiť niečo zaujímavé o Nirvane resp. o Cobainovi, mohol to radšej urobiť formou dokumentu a nie takéhoto psycho blábolu. ()
Nirvanu ako kapelu milujem hudbu ktoru dakazala ta kapela vytvoril mi opantavala mysel dlhe roky. Precital som aj niekolko knih o kapele a o Kurtovi Cobainovi a preto som sa tohto filmu nevedel dockat.Asi najvacsjie filmove sklamanie v zivote ja osobne toto nepovazujem za film povazujem to za totalnu trapnu hlupost ktora neobstoji vobec v nicom ludia ktory na tom pracovali museli byt podla mna este horsie sfetovany ako byval sam Kurt. Totalny odpad. ()
Parádně vyšperkovaná atmosféra nicoty, samoty a nemyslim, že by ta deprese nestála za to. ()
Depresívny snímok bez výraznejšej pointy a zmyslu. ()
Neni to klasicka popcornova zabava, ani zivotopisny film ve stylu Doors s Valem Kilmerem, nic z toho, jenom utrzky poslednich dnu.Tam kde Oliveru Stoneovi stacily 2 minuty venovane smrti Jima Morissona, tak V Last Days je tato cesta smrti, plna paranoie natazena do celovecerniho formatu..to jest 90 minut. Ale musim rict, ze to funguje, alespon pro me. ()
Kromě toho, že jsem sám byl neuvěřitelně znuděný sledováním tohoto filmu, vypadalo to, jakoby i herci byli znudění tím, že v tom musí vystupovat. Nevěděl jsem, co mám u všech čertů sledovat a je očividné, že oni nevěděli, co mají dělat. Van Sant naprosto ztratil jakýkoliv spojení se svým publikem s Posledními Dny. Vzal to nejtenčí vlákno nápadu, shromáždil obsazenstvo a začal natáčet. Je to experiment, jehož výsledkem je holá nicota. ()
Jelikož ve filmu hrál Michael Pitt, musel jsem ho vidět. Ze začátku byl film pěkně hypnotický, pak se ale nějak rozpliznul do nudy, škoda. Připadalo mi to trochu jako cvičení studenta filmové školy. ()
Obrazy se střídají jako marné okamžiky, kdosi jimi prochází a nemůže najít cestu ze svého vlastního labyrintu. Pak se objeví momentka, která je až příliš povědomá. Svět se s ním točí dokola. Na čase nezáleží, všechno se opakuje, čehokoliv dosáhne je jen zdrojem nové bolesti. Pak v dálce zazáří východ. Projde dveřmi a --- THE END ()
Jedna obří nuda. ()
Ako spomína Michael Pitt v rozhovore, dôležité je chápať tento snímok skôr ako film pre Kurta Cobaina a nie ako film o Kurtovi Cobainovi. Taktiež spomína že približne 80% filmu bolo improvizovaných. V tomto filme Gus Van Sant využíva evolventnú montáž podobne ako napríklad v predchádzajúcom snímku Elephant z roku 2003 a tú neskôr použil vo filme Paranoid Park (2008). Taktiež poteší soundtrack so skladbami vlastnej kapely Michaela Pitta – Pagoda, alebo krátke šteky Harmonyho Korina alebo Kim Gordon. Nie som nejak zvlášť fanúšik Nirvany ale scény kde vidíme Blakea tvoriť alebo kde hrá skladbu od Pagody (Death to Birth) ma dostali rovnako ako predlhé scény v lese. Ja to proste tomu Pittovi nejak vždy uverím. Za zmienku stojí aj to, že film bol nominovaný na Zlatú palmu a vyhral tiež cenu za zvuk. Kim Gordon: Have you talked to your daughter? Blake: Hmm. Yeah I've been talking to her on the phone. Kim Gordon: What do you say to her? Blake: Hmm. I do the voices she likes. I don't know. I tell her I miss her. Kim Gordon: Do you say, "I'm sorry, that I'm a rock & roll cliche?" ()
I miss the comfort in being sad... ()
Poslední dny na mě působí jako absurdní drama ve filmové podobě. Logicky se tak nemůže líbit skalním fanouškům Nirvany nebo tomu, kdo čeká něco životopisného či informativního. Gus Van Sant užil příkladu Kurta Cobaina, aby si usnadnil řadu vysvětlování. Například nemusí přímo zmiňovat drogy a my o nich víme; celý závěr by nejspíš nebyl srozumitelný, kdyby frontmanova sebevražda nebyla notoricky známou i pro neposluchače grunge apod. Místo toho je zde spousta prostoru pro náhled do intimního světa obyčejného a plachého člověka, který zkolaboval při srážce s nečekanou a přehnanou popularitou. Vlastně jde o boj o sebe sama a problematický kontakt s druhými, který se může týkat každého z nás (viz další Van Santovy filmy). Eugène Ionesco například ve hře Plešatá zpěvačka nechává zpočátku své hrdiny vzájemně komunikovat, přestože se dostatečně neposlouchají, aby v závěru už jen vyráželi zvuky, ale nikoliv řeč. I v Posledních dnech prožívá divák něco tak absurdního, že se musí smát, podobně jako v dramatech právě Ionesca či Becketta. Lze snad brát vážně rozhovor zfetovaného Blaka v dámském negližé se seriózním mužem v obleku ze Zlatých stránek o byznysu s vláčky? Nepřipomíná snad několik pádů groteskní chaplinovské gagy, stejně jako Blakův „tanec“ s puškou mezi jeho spícími „přáteli“ (bydlí s ním, ale nezajímá je; znají se vůbec?) i celé jeho neustálé skrývání a bláznivé mrmlání? Je to však drsný humor, který nechává z nonsensových komunikačních zádrhelů vysvítat osamocenost a hlavně bezbrannost introverta, kterého sice všichni poslouchají, ale jenom jako hvězdu či hrdinu. Prostý člověk je vůbec nezajímá. Tragédie těch, kteří fungují pro davy, spočívá v tom, že čím více lidí oslovují (hudbou, filmy, ale i třeba politikou), tím více se druhým vzdalují. Obzvláště těm nejbližším, od kterých by nejspíš měla přijít pomoc. Ve Van Santově podání nevypadá násilí dramaticky, jak jsme zvyklí z většiny filmových a vůbec uměleckých klišé. Vzniká plíživě jako bolestivé zářezy do duše, jejichž přemíra vyvrcholí (sebe-)destrukcí vyrážející dech. Nepochopeni tak nejsou jenom hlavní hrdinové (Blake, Cobain) a režisér se svou metodou, potažmo absurdní dramatici a tvůrci vůbec, ale vlastně samotné potřeby nás jednotlivců. Podobné, málem filozofické úvahy samozřejmě nemohou být zpodobněny záživnou akcí a poutavým dějem, ale kromě již zmiňovaného humoru (nejlepší je sledovat film v originálním anglickém znění) je zde i skvělá hudba, nejen Michaela Pitta coby trefné kopie Kurta (s tvůrci napodobili spoustu detailů, vizáž i hlas), ale i Van Santova práce se zvuky a obrazem (např. kostelní zvony, opakování scén nebo usínání či kolaps Blaka během TV hitu popové skupiny 90.let - ranařů černošského ghetta s hlasy vykastrovaných andílků). To vše vytváří zvláštní atmosféru, která nutně musí končit beze slov, absencí artikulované řeči. Odrazem nálezce mrtvoly ve skleněných dveřích skleníku, kde leží nehybné tělo, a podobným odrazem nahé duše vystupující z těla. Útěkem „přátel“ v obyčejném autě, po obyčejné silnici, v anonymním davu během normálního dne, od množství vyšetřovatelů, za doprovodu tuctových tónů smutné kytary. Další superstar chcípla, na a co?! Ale zároveň zemřel člověk... Možná už dlouho předtím... Musel? ...Třeba konečně našel, co potřeboval. () (méně) (více)