Člověk bez osudu

Takže z mého pohledu asi nejlepší film o holocaustu natočili Maďaři. Na první pohled se může zdát, že zde chybí výrazná záporná postava nacisty, ale to je zřejmě záměr, který zdůrazňuje odlidštěnou mašinérii koncentráku. Na to, že film pojednává o holocaustu, je nečekaně optimistický, neboť hlavní hrdina György Köves a zejména jeho přítel Bandi Citrom zde ukazují především vůli přežít. (01.07.2020)

Dominantnými pocitmi z filmu bola jeho dĺžka a nevyrovnanosť. Boli v ňom silné scény, ale tiež dosť vaty. Z tejto témy už v dnešnej dobe málokto dokáže vytvoriť silný a pritom pravdivý film. Vždy sa tam primiešajú záujmy. A stretnutie s Jánosom Bánom inak, ako s Otíkom a s Danielom Craigom inak, ako s Jamesom Bondom, bolo dosť neobvyklé. (01.10.2009)

Začínam věřit, že snad v životě neuvidím dobrý tvrdý syrový realistický film z koncentračího tábora. Člověka bez osudu totálně pohřbil střih. Film není vůbec ucelený, je to jen soubor několika rozdělených pětiminutových povídek. Je to tak jako kdybyste z knihy vytrhli 30 stránek, nechci film srovnávat ke knížce, ale tak to prostě je. Střih nejenže posune děj o několik světelných let dopředu, ale nikdo se ani nenamáhá s tím, vysvětlit divákovi, co se mezitím stalo. Kam se poděl Citron? V jedné minutě hlavní hrdina leží s bolavým kolenem v nemocnici a v té druhé už je po válce a přijíždí hodný seržant Craig. Film má poměrně dlouhou stopáž, ale celou dobu to vypadá jako kdyby se za něčím honil a usekávaný děj znemožňuje vcítit se do pocitů Gyuriho. (15.09.2009)

Po shlédnutí filmu jsem dlouho dumal a přemýšlel a nakonec jsem usoudil, že tento film má asi nejsyrovější pohled na koncentráky a vybíjení Židů, co jsem kdy ve filmech viděl. Možná to bude tím, že tento film syrově představuje život jednoho kluka, který začíná poměrně normálně. Jenže jakmile začne válka, pošlou ho do koncentráku a v tu chvíli film upadne do tak strašné depky, že se z něj nevyhrabe ani, když už válka skončí. Přitom má v sobě celou řadu strašně zajímavých myšlenek. Třeba mě překvapilo, jak si z koncentráků Židé ze začátku dělali legraci. Na konci filmu mě také překvapilo, že ne každý Žid do koncentráku šel. A úplně nejhorší mi přišla ta netečnost a nezájem všech po skončení války, kteří se zajímali jenom o to, co se v koncentrácích dělo, ale už se nikdo nezeptal konkrétních lidí, jak se vůbec cítí a zdali budou schopni se s tím, co všechno zažili, vůbec smířit a vypořádat. Úplně poslední minuty filmu malý Gyuri, mimochodem výborně zahraný Marcellem Nagym, vypráví takové věci, které by mi třeba vůbec nešly ani na mysl. Jenže jak je vidět, lidský mozek je neuvěřitelně adaptabilní a psychika dokáže s dítětem neuvěřitelné kousky. Například si z koncentráku udělat pěkné místo... (30.01.2017)

Za pět, nemůžu jinak. Téma, herecké výkony (Otík János Bán), kamera, hudba a zase to téma. Film na který nikdy nezapomenu. Jsem ráda, že jsem ho viděla, ale už ho vidět nechci. Hrozně tyhle filmy prožívám, protože vím, že skutečnost byla ještě stokrát horší. Dívám se na ně, protože to považuji za svou povinnost, člověk před tou hrůzou nemůže utéct. Vydržela jsem i Šoa, ale někdy se nedodívám (Sofiina volba, Život je krásný). To vědomí, že k něčemu takovému mohlo v civilizované Evropě ve dvacátém století a po zkušenostech s 1. světovou válkou dojít, je strašné. Na to nemá žádný sebemorbidnější horror....Obdivuji všechny, kdo se do tématiky koncentráků pustí. Novelu si určitě přečtu. Teď čtu, lépe řečeno trpím, knížku Laskavé bohyně od Jonathana Littella, francouzsky píšícího Američana. Získal za ni Goncourtovu cenu. Je to fiktivní zpověď fiktivního důstojníka SS, nyní ctihodného francouzského občana, psaná, jak sám říká pro pořádek, ne na omluvu. Suchá, téměř bez emocí, občasná slabost tváří v tvář brutálnímu střílení nevinných lidí včetně dětí je stírána cynismem. "Hrdina" popisuje svou kariéru, zatím už asi na sto stránkách vraždí židy na Ukrajině, popisuje to se všemi technickými detaily. Z přebalu a recenze vím, že "nás provede...na frontu, do okupovaných oblastí i zázemí". Autor se inspiroval právě filmem Šoa, kde kolečka v soukolí typu vyhýbkář popisují svou práci a nikdo necítí vinu. (25.03.2010)