Daleká cesta

Připadá mi, že ten film byl natočený jako vzpomínka pro lidi, kteří si válečnou (i předválečnou) éru dobře pamatovali. Význam mnoha situací a detailů mi v prních okamžicích většinou unikal. Způsob, jakým se některé scény odehrávaly byl nejasný. Jistě máme každý o této době nějaké povědomí a znalosti, ale k dešifrování drobných konotací poskytuje Daleká cesta příliš málo vodítek. Např. po ulici jde muž a žena (oba mají na kabátě Davidvou hvězdu), odněkud se v noci objeví muž - ukáže odznak - zřejmě je gestapák - muž i žena mu uakzují obsah kabelky - muži z ní něco vypadne - zřejmě cigareta - muž odchází s gestapákem, žena jde domů. Nedostatek znalostí pravidel života židů za války a nedostatečné konstrukce průběhu času způsobuje přílišný zmatek v orientaci v ději. (08.01.2010)

Daleká cesta Alfréda Radoka je filmem unikátním, výhradně se s ním setkávám na velkém plátně, pravidelně je provázen nejrůznějšími komentáři a je cele respektován. Celistvý výklad o něm podala například Briana Čechová v rámci NFA kurzu. Nicméně osobně zcela nejásám nad kombinatorikou řadových dokumentárních záznamů a Triumfu vůle (1935), který je svými obrazy mnohem specifičtější a není takto příliš vhodné zacházet s dílem Leni Riefenstahlové, které má svůj vlastní příběh. Nejsem ani příliš nadšená z párování scén vyprávěných filmovou i divadelní řečí v pravidelných kontrastech. Pravidelně také žasnu nad spojením páru Blanky Waleské a Otomara Krejči. A zejména bych ocenila potlačení lacině karikujících figurek Kreuzmanna, Svobody, drben Balek-Brodské, Vojtové a Májové nebo tehdejšího dorostu Kopeckého a Effy. Na druhou stranu respektuji zcela některé herecké výkony Zdeňky Baldové, Eduarda Kohouta nebo Jiřího Plachého. Realističnost terezínských scén také oceňuji, ovšem výrazný stín zde tvoří uměle dodané prvky v čele s pověšeným klavírem a točitým schodištěm. Za zcela nejpůsobivější shledávám přípravu na návštěvu Červeného kříže za zvuků zkoušky dětské opery Brundibár. Čili bylo skutečně nutné tolik plýtvat formální stylizací, směšovat narativní film s dokumentárním, film s divadlem a syrovou skutečnost pointovat rekvizitami? Holokaust je sám o sobě nejtragičtější událostí lidských dějin, takže pouhá syrová interpretace bez postranních pentliček by posloužila mnohem lépe. (26.02.2009)

Na dobu vzniku je to velmi, velmi zajímavý počin. Člověk by řekl, že to ani nemůže být natáčené v roce 1948. Zdánlivě nezkužený režisér Radok zvolil ve své prvotině netradiční dosud nevyužívané filmové postupy a způsob vyprávění. Probíhající děj je doplňován dobovými dokumentárními záběry, které samotný děj rozvíjejí a doplňují. Film je neuvěřitelně působivý, řekl bych až depresivní. Žádná krev, přesto tíživá atmosféra. To vše završené skvělým hereckým výkonem Blanky Waleské, pro kterou to byla jediná titulní role v její filmové kariéře. Dokud jsem film neviděl, nevěřil jsem že by se do role židovské matky hodila Zdeňka Baldová. A ejhle, hodila. Jedna malá chybka. Některé epizodisty využívaly ve více rolích. To mi však nezabrání v maximálním hodnocení a zařazení filmu do českých top 10. (24.02.2007)

Velmi silné momenty jsou střídány nudnými pasážemi, patos dosahuje téměř galaktických rozměrů a herecké výkony také nepatří k tomu nejlepšímu, co tehdejší umělci byli schopni nabídnout. Nejsilnější složkou filmu se tak stává hudební stránka, která je prostě dokonalá. Nadčasovost snímku spatřuji především v jeho afektovanosti a zneužívání divákových emocí, čímž se výrazně podobá současné americké produkci. (21.04.2012)

Daleká cesta mě strhla hloubkou a pronikavostí svého zření, vůlí svědčit a znázornit, pro niž ji vnímám jako souladnou s nadčasovým divišovským imperativem "muset vidět" a nebezděčně si k ní píšu pozdější verše Zbigniewa Herberta, které tento hrdinský příkaz také vyplňují: "Viděl jsem proroky škubající si pěstěné plnovousy / viděl jsem šejdíře vstupující do sekty flagelantů / katy převlečené do beránčích kůží / kteří utíkali před hněvem lidu / hrajíce na fujary // viděl jsem viděl // viděl jsem člověka který prošel mučením / teď poklidně seděl v kruhu rodinném / vyprávěl anekdoty polykal polévku / hleděl jsem na jeho pootevřená ústa / dásně dvě větvičky trní s odřenou kůrou / bylo to nevýslovně nestydaté / viděl jsem celou nahotu / celé ponížení // potom / slavnostní shromáždění / spousta lidí květiny / nedýchatelno / kdosi bez přestání mluvil o deformacích / myslel jsem na jeho deformovaná ústa // má to být poslední akt / dramatu Anonymova / plochého jako příkrov / plného přidušených vzlyků / a pochechtávání těch / kdo si s úlevou vydechli / že to zase vyšlo? / uklidí mrtvé rekvizity / a pomalu / zvednou // potřísněnou oponu". (05.03.2014)