Vlajky našich otců

Je to celkom dobrý vojnový film od Clinta Eastwooda. Má dosť dobrý príbeh o amerických vojakoch, ktorí sa vylodili na Iwo Jime, aby ostrov dobyli a symbolické vztýčenie vlajky po dlhých dňoch krvavých bojov sa stane až prekvapivo významnou udalosťou, ktorá výrazne ovplyvní niektorých vojakov. Spracovanie nie je zlé, ale aj tak som pomerne sklamaný. Film aj napriek nadmernej dĺžke nenudí a celý čas sa naň celkom dobre pozerá, ale moc mi nesadlo celkové zostrihanie zobrazovaného deja. Film sa odohráva v dvoch hlavných líniách, samotný boj na ostrove a pobyt údajných hrdinov po Amerike, kde majú predávať dlhopisy, pričom sa obe tieto línie prakticky celý čas prelínajú, čo ma dosť rušilo, skôr by som ocenil, keby sa prvá polovica venovala bojom a druhá už pobytu v Amerike, takto v celku by ma obe zaujali určite viac. A navyše výrazná časť tej druhej línie ani moc nezaujme, ale má aj svoje dobré chvíle. Samotnej akcie tu až tak moc nie je, teda aspoň na dĺžku filmu, ale tá hlavná bojová scéna je skvelo natočená, veľkolepá a aj obsahovo nadmieru zaujímavá, jedine krvi v nej bolo až prekvapivo málo, ale to je len detail, na akciu sa tu veľmi dobre pozerá. Herecké obsadenie je iba priemerné, z hlavných postáv ma skutočne bavil iba Adam Beach, zvyšok z nich tiež nie je zlý, ale moc nezaujme, ale vo zvyšnom obsadení sa už nájdu aj zaujímavejšie postavy. Réžia určite nie je zlá, ale ani moc nechválim, akciu zvládol Eastwood rozhodne dobre, tu nemám problém, ale ten zvyšok je už na tom horšie, emócie aj napriek viditeľnej snahe moc nefungujú. Z tohto Eastwoodovho dvojfilmu vychádza víťazne jednoznačne Listy z Iwo Jimy, ale aj Vlajky našich otcov nie je žiadna hanba, pozerá sa na to dobre. Objektívna kvalita filmu- 65%, film sa páči mne na 65%. (29.09.2007)

V okamžiku, kdy postava vypravěče začne vstupovat do popředí se tempo filmu únavně zpomalí a během epilogu se to již vleče jak kdyby veškerá vůle k životu padla na bojišti. Válečný film na vysoké technické úrovni se sympatickou mírou kritičnosti, který však chce zároveň skládat pocty. A ostrá břitva reality mi dohromady s tím pohádkovým pohlazením v tomhle případě moc nesedí… (11.03.2007)

Tohle není film o dobití Iwo Jimi. Jeho hlavní vyprávěčská linie víceméně končí obsazením hory Suribachi a vztyčením vlajky což však ještě zdaleka nebyl konec japonského skutečně houževnatého odporu. Byla to posvátná japonská půda, první z ostrovů patřící císařství a ne jen nějaký okupovaný atol Šalamounových ostrovů či jinde... Film se zabývá tím co následovalo. Známým snímkem vojáků vztyčujících vlakju na vrcholu hory a snahou propagandy díky této emotivní fotografii z toho doma vytřískat co nejvíce. Amerika roku 45 už byla válkou unavená. I takový obr jehož produkce jela na max musel své nákladné válčení něčím platit. Jenže na Buy War Bond už lidé moc pátým rokem války neslyšeli. Propaganda se tak snažila využít každou příležitost ukázat lidu jeho hrdiny a napůčovat si na dlužní úpisy. Byly jich stovky, stíhací esa, snajpři, výsadkáři, osádka bombardéru B 17 (Memphiské krásky) která jako první dokončila operační turnus v Evropě, návrat Doolitlea (velitele Tokyo Raiders) atd... Pokud někdo kritizuje film přemírou patriotismu a propagandou, pak mu říkám, ale sakra o to tu přeci šlo! Clint se s tím dobře popral a i když pravda mohly být více rozvinuty psychologické roviny myšlení hlavních hrdinů vystavovaných po všech městech států jak opice, to hlavní bylo řečeno. Snad jsem naivní, ale věřím, že Clint jim všem co se tam bili chtěl vzdát hold, doláče za kina a prodej bluerayů byly snad až na druhém místě...Jsem rád, že ve filmu zazněl rasismus. Je třeba si uvědomit, že Amerika čtyřicátých let byla rasistická jak poleno, hrdina nehrdina, indián neindián, černoch nečernoch! Ti s jinou barvou pleti věřili, že díky tomu, že své vlasti jako právoplatní Američané nabídnou své životy a bude na ně nahlíženo jinak a lépe se setsakramentsky spletli. Až šedesátá léta začla bořit nerovnost a jejich diskriminaci. Iwo Jima měla smysl, nejedna osádka nouzově přistávající B29 vděčí mariňákům za její dobytí a zajištění letiště. Po Iwo Jimě si Japonci už nebyli tak jistí. Ta řež jejíž část mohl divák vidět při vyloďování by měla navždy zacpat huby kecalům o zlotřilém vrahounském náletu na Nagasaki a Hirošimu... Kdyby nepadla ona dvě města, padly by statisíce Američanů na plážích japonských ostrovů. Iwo Jima by ve srovnání s tím byla jen takovou malou šarvátkou. To je třeba mít na paměti. Já jsem s filmem spokojen. Vše je téměř dokonalé, hlavně vizuál. Amerika konce válečných let byla vykreslena skvěle i léta padesátá. Za mne je to za čtyři hrsti černého sopečného písku Iwo Jimy. * * * * (28.09.2013)

Clint umí vyprávět velké příběhy, ale zde toho sentimentu a patosu bylo v závěrečná půlhodině i na můj vkus příliš. Přitom miluji Eastwoodův starosvětský filmový jazyk, kterému v dnešní uspěchané době už bohužel není moc přáno. I tak ale na filmu oceňuji to, že v Eastwoodově podání válka bolí, zatraceně bolí, ne jako v zidealizovaném podání ve filmech třeba s Johnem Waynem a příjemné bylo poznat osudy vojáků z legendární fotografie z Iwo Jimy, která v dobách, kdy americké vládě docházely peníze a lide ztráceli víru ve smysl celé válečné kampaně, pomohla dotáhnout válečný spor s Japonskem do vítězného konce. ´Dopisy´ přesto byly celkově o dost lepší, umělecky i výpovědně hodnotnější. (13.05.2008)

Tentokrát vítězí kýč nad tradičně silným příběhem v Eastwoodově podání. Samozřejmě po technické stránce je vše v nejlepším pořádku a Clint drží pevně v rukou i režii. Nápad s prostřihy z válečné vřavy do agitační kampaně po amerických městech je dobrý. To samé bohužel nemůžu říct o natahovanem konci plném patosu až po půdu. 70% (06.01.2009)