Vlajky našich otců

Bylo chybou očekávat strhující akci jako v Ryanovi nebo třeba Call of Duty. Scény z bojiště jsou výborné, ale zabírají asi čtvrtinu filmu. Většina filmu se věnuje "mytologii" slavné fotografie, jejím protagonistům a tomu, co dělali po válce (přehlídky, odhalování pomníků, ohňostroje, dechovka a další obvyklé věci), což mě zajímá asi tolik jako přímé přenosy z parlamentu ČR. (04.09.2007)

Eastwoodovi je dost často vyčítána starosvětstkost. Jenomže on je starosvětský = poctivý jen ve zpsobu vyprávění. Samotné poselství filmu není nijak konzervativní = klasicky proamerické. A film, mimo jiné, přišel ve velmi vhodnou dobu, a je možné chápat jej jako velmi přínosnou uměleckou polemiku přesvědčeného Republikána s kroky vlády reprezentující tradiční hodnoty. Od liberála by takový film vyzněl mnohem hůře a méně přesvědčivě. (Složitější varianta je asi ta, že jde o výsledek dialogu mezi režisérem Eastwoodem a scenáristou Paulem Haggisem...) (25.12.2007)

Tohle není film o dobití Iwo Jimi. Jeho hlavní vyprávěčská linie víceméně končí obsazením hory Suribachi a vztyčením vlajky což však ještě zdaleka nebyl konec japonského skutečně houževnatého odporu. Byla to posvátná japonská půda, první z ostrovů patřící císařství a ne jen nějaký okupovaný atol Šalamounových ostrovů či jinde... Film se zabývá tím co následovalo. Známým snímkem vojáků vztyčujících vlakju na vrcholu hory a snahou propagandy díky této emotivní fotografii z toho doma vytřískat co nejvíce. Amerika roku 45 už byla válkou unavená. I takový obr jehož produkce jela na max musel své nákladné válčení něčím platit. Jenže na Buy War Bond už lidé moc pátým rokem války neslyšeli. Propaganda se tak snažila využít každou příležitost ukázat lidu jeho hrdiny a napůčovat si na dlužní úpisy. Byly jich stovky, stíhací esa, snajpři, výsadkáři, osádka bombardéru B 17 (Memphiské krásky) která jako první dokončila operační turnus v Evropě, návrat Doolitlea (velitele Tokyo Raiders) atd... Pokud někdo kritizuje film přemírou patriotismu a propagandou, pak mu říkám, ale sakra o to tu přeci šlo! Clint se s tím dobře popral a i když pravda mohly být více rozvinuty psychologické roviny myšlení hlavních hrdinů vystavovaných po všech městech států jak opice, to hlavní bylo řečeno. Snad jsem naivní, ale věřím, že Clint jim všem co se tam bili chtěl vzdát hold, doláče za kina a prodej bluerayů byly snad až na druhém místě...Jsem rád, že ve filmu zazněl rasismus. Je třeba si uvědomit, že Amerika čtyřicátých let byla rasistická jak poleno, hrdina nehrdina, indián neindián, černoch nečernoch! Ti s jinou barvou pleti věřili, že díky tomu, že své vlasti jako právoplatní Američané nabídnou své životy a bude na ně nahlíženo jinak a lépe se setsakramentsky spletli. Až šedesátá léta začla bořit nerovnost a jejich diskriminaci. Iwo Jima měla smysl, nejedna osádka nouzově přistávající B29 vděčí mariňákům za její dobytí a zajištění letiště. Po Iwo Jimě si Japonci už nebyli tak jistí. Ta řež jejíž část mohl divák vidět při vyloďování by měla navždy zacpat huby kecalům o zlotřilém vrahounském náletu na Nagasaki a Hirošimu... Kdyby nepadla ona dvě města, padly by statisíce Američanů na plážích japonských ostrovů. Iwo Jima by ve srovnání s tím byla jen takovou malou šarvátkou. To je třeba mít na paměti. Já jsem s filmem spokojen. Vše je téměř dokonalé, hlavně vizuál. Amerika konce válečných let byla vykreslena skvěle i léta padesátá. Za mne je to za čtyři hrsti černého sopečného písku Iwo Jimy. * * * * (28.09.2013)

Clint Eastwood podobné výpravné veľkofilmy vie točiť, v tomto prípade však výsledok trocha zaostal za očakávaniami. Dramaticky opäť výborné, tiež nejaké emotívne vypätejšie scény by sa tam našli, príbeh mi tiež prišiel zaujímavý, avšak koncepcia výstavby dejovej linky mi prišla zbytočne chaotická a komplikovaná. Jednotlivé dieliky skladačky celého príbehu o šiestich vojakoch, ktorí vztýčili tú vlajku boli spájané dohromady cikcakovito, čo mne moc nevyhovuje. Preto len lepší priemer. Inak potešilo by, keby sa tam zmienili o tom, že Michal Strank sa narodil v Československu (Spiš) a že síce mal americké občianstvo (prostredníctvom naturalizácie jeho otca), no nemal o tom žiaden doklad. Škoda, že to tam nevypichli. Celkom zaujímavé by preto bolo vedieť na základe čoho ho vlastne povolali do armády. 65/100 (24.06.2017)

Clint Eastwood natočil povedenou a zajímavě svázanou dvojici stejně dlouhých válečných filmů, z nichž každému se daří odrážet ražení své strany - tedy Japonska (LETTERS FROM IWO JIMA) a USA. Zatímco pohled japonský je temnější, melancholičtější a z našeho pohledu odosobněnější, ten americký je 'příběhovatější', sentimentálnější, méně bezvýchodný. Ale opět to není ani tak o bojovém dění (i když je zde parádních cca 15 minut vylodění a prvního střetu), jako o lidských osudech - zde konkrétně skupiny šesti vojáku, kteří tyčili druhou vlajku na vrcholku Mount Surabachi, jak je to zachyceno na slavné fotografii. Tři přeživší z nich jeli následně jako váleční hrdinové dluhopisové turné po Státech, kde měli žádat finanční prostředky na další armádní úsilí. Čili toho jsme svědky, střidavě s děním na Iwo Jimě. A podobně jako v LETTERS, i sem Clint protlačil nějakou ústřední hlubší myšlenku. Týká se právě hrdinství, kontrastu slávy, povyku, vykonstruovaného lesku, a na druhé straně pekla prožitého na ostrově... Nestěžuji si na nic, pro mě další dobrý film. Clintova dvojitá Iwo Jima není ničím dechberoucí, ale za podívání stoprocentně stojí. Mám-li ještě nakonec oba filmy srovnat, LETTERS byly lepší, ale FLAGS mě zase víc bavily. "Every jackass thinks he knows what war is. Especially those who have never been in one." (06.08.2010)