Vlajky našich otců

Vůbec to není odpad, sr**ka ani nic jiného, jak se tady píše. Nebo někdo čekal válečně-psychologickou třískanici, jako v Dopisech z Iwo Jimy? Já tedy ne - kdyby Clint natočil "Vlajky" stejně jako "Dopisy", kritizovalo by ho dvakrát tolik chytrolínů - za to, že udělal dva stejné filmy, jen s jinými lidmi. Vlajky našich otců mají svoje kouzlo právě ve sledování osudů "těch vojáků z fotky", akce a řež je na druhém (možná třetím) místě a já to nikomu za zlé nemám. Pravda ovšem je, že pokud nemáte náladu na hodně "ukecaný" válečný film, "Vlajky" si nepouštějte. P.S. Tenhle odkaz sem dát prostě musím:-) http://www.youtube.com/watch?v=NdNV9JX-Xi8 (27.06.2009)

Na úkor toho, že Clint Eastwood natočil dva filmy zároven v jednom roce jsou Vlajky našich otců úctyhodným výkonem i když Iwo Jima je ještě o stupen lepší. Akce se zde příliš neobjeví, spíše jen příběhy pár vojáků, které se dosti zmateně prolínají a střídají s minulostí (během války), minulostí (po válce) a přítomností (vyprávějící příběh) a právě proto je to tak dějově komplikované a přitom vcelku jednoduché. Celý film je dalo by se říci, hodně ukecaný, akce se zrodí pomálu, ale když už tak se většinou na bojišti kamera objeví, když někdo umírá. No a ze začátku je to hodně velká nuda, jenže pak se to trhá, vojáci přistanou na pláži samotného ostrova a vznikne bitevní vřava, ze které není návratu. Na to, že to má být příběh jedné fotografie, se tento film povedl. Ke konci je to sice hodně citově vypjaté a natahované, ale i tak na úkor toho, že se Američani po válce k oněm vojákům chovali hrozně a patriotismus čpěl ze všech stran, v tomto filmu se snaží jít trochu stranou, řekl bych zdařile. --- Jsi raněný synu? - Ne, pane - Dobyl jsi zákop plný Japonců holýma rukama? Přenechám ti svoje místo. Hrdino. Nemáš nějakou lepší báchorku? - Ne, pane. - To jsem rád. Protože do vánoc si na tebe už nikdo nevzpomene. (04.08.2007)

Na Clinta docela silný zklamání. Jakoby totiž neměl jasno v tom o čem chce vlastně točit, jestli o válce samotné nebo o osudech přeživších. Takhle se snáží obsáhnout obojí, jenže ani jedno se mu trochu nedaří a celé to působí tak nějak rozplyzle a roztahaně.To umocňuje také nekonečně se vleknoucí konec. Osudy vojáků nejsou moc zajímavé a moc dobře rozepsané, i když se herci snaží seč můžou. A když už se dostaneme na bojiště, tak jsou válečně scény tak nepřehledně natočené, že místy člověk netuší co vlastně sleduje. Škoda, od Clinta bych čekal o hodně víc. 50% (10.08.2009)

Načančaný americký průřez vojínem Ryanem, Pearl Harberem a Údolím stínů. Clintova ruka nezpochybnitelná, výrazná a pevná. Amerika z toho cáká každou ďourou, to ale ještě není důvod špinit její vlajku víc než japonskou. Naopak – třeba co do bojových scén jasně boduje pohled č. 2. Bohužel, oba eposy jsou si rovnocenné ve své emoční vyprahlosti. Co se ovšem Eastwoodovi musí nechat, že opět přispěchal se snahou sdělit nám poselství, a to hned ve dvou dílech. Chvála mu. (Filmfest Hurghada 2012, 55/67) (29.12.2012)

Veterán Clint Eastwood natočil úctyhodnou válečnou fresku z dob druhé světové války, o hrdinství, zbytečném umírání, o propagandě, deziluzi. Polovina z unikátního dvouprojektu vypráví o vylodění na ostrově Iwo Jima z amerického pohledu, strategickém umění protivníka, následném masakru a návratu do vlasti, kde se rýsuje mýtus jedné fotografie. Vsadil na komplexní náhled, tedy na styl pohled-protihled. A zatímco Američané přijeli zvítězit (obsazením letiště a tudíž vytvořením letecké základny pro útok na hlavní japonské ostrovy), Japonci tušili, že sem přišli zemřít. Eastwood posbíral na tucet méně či více výrazných mladých herců (Phillippe, Bradford, Bell, Beach, Pepper, Walker aj.) a s pomocí několika flashbacků odvyprávěl v mých očích mírně utahané válečné drama. Koordinace jednotlivých spektakulárních scén je ovšem na druhou stranu dechberoucí, to samé platí i o hloubce snímaného – i když je patrné, že Spielberga (který film společně s režisérem produkoval) s Kaminskim v zádech jen tak někdo nepřekoná!! (04.06.2007)