Režie:
Marek NajbrtKamera:
Miloslav HolmanHudba:
Midi LidiHrají:
Jana Plodková, Marek Daniel, Richard Stanke, Jiří Ornest, Klára Melíšková, Tomáš Měcháček, Sandra Nováková, Martin Myšička, Simon Schwarz, Josef Polášek (více)Obsahy(1)
Okupace Československa v březnu 1939 obrátí naruby manželství rozhlasového reportéra Emila a jeho ženy Hany, filmové herečky, která stojí na počátku velké kariéry. Hana je nečekaně konfrontována se svým židovským původem a z výšin společenského postavení se propadá do zvláštního druhu samoty. Aby Emil svou ženu ochránil, dává se navzdory svému přesvědčení k dispozici německé propagandě, zatímco Hana hledá řešení v iluzivních převlecích a drobných únicích. Emilova hra s kolaborací a Hanin obklíčený způsob života však zoufalé manžele odcizují. Až ve chvíli atentátu na zastupujícího říšského protektora Heydricha Emil nevědomky překročí hranici a vzápětí se vzepře svému ponížení. Nezabrání sice tragickému konci jejich osudu, dokáže ale najít pro oba okamžik vzájemného sblížení. (Česká televize)
(více)Videa (2)
Recenze (837)
Obrovské překvapení - protože jsem si byl takřka jistý, že "český film" s hodnocením 82% se mi bude aspoň trochu líbit. Nedal mi ale (krom asi dvou kratičkých pasáží) vůbec šanci, abych se k němu přiblížil. Spěchá, přímo letí, že se emoce, kterou občas vyvolá, vůbec nestačí dotknout divákovy duše - ta je ale stejně neustále příliš zaměstnaná nadužívanou (ale skvělou) hudbou. Je ukecaný, že po čase člověk ztrácí zájem o nové informace, protože jsou vždy obalené shlukem nápaditých, ale zbytečných efektíků. Zavání podivným pozérstvím, stejně jako postavy, o kterých vypráví (všechny, bez vyjímky). Tolik hluku nadělá, aby k tématům, o kterých se tváří, že bude mluvit, neřekl vlastně vůbec nic nového, ani zajímavě nezrekapituloval cosi starého. Formálně nového toho přináší sice mnoho (nebo takovým dojmem aspoň působí), ale nic z toho neplní, co se týče emočního prožitku diváka, jinou než retardační funkci. Je to jakoby takový Brecht, jenomže bez příběhu a zřetelnějšího smyslu : jeden zcizovací efekt za druhým, aby nám stále dokola říkal jen a pouze, že Češi jezdí na kole. To už bych si s postavami radši prožil trochu strachu - jenomže ty, dokonce i když se mluví o tom, že budou ony nebo někdo z jejich blízkých možná zastřeleni, působí dojmem, že se baví o rozdílu mezi bicyklem a koloběžkou. ()
Příjemně stylizované semtam nůďo. Jednoduše strukturovaná alter hudba trochu na škodu. Nechytlo mě to za srdce. Těžko ale říct, jestli za to nemůže ohrané téma, ač originálně podáno. Nejednoznačnost a nezaškatulkovatelnost jednotlivých postav a jejich vzájemných vztahů bavila hodně. Systém si to tak krásně se všema vláčí. Někdo vydrží dýl, někdo zuby zatnout nedokáže vůbec.. někomu se to hodí do krámu. Ono to člověka těžko emočně vyždíme, když od rána sleduje volby a nade všechna očekávání jejich výsledek (a upadaný prasečí hlavy) kontruje pocit myši v pasti hrdinů filmu. Hip! ()
Tak jsem se k filmu konečně dostala (duben 2010). Po velmi dobrých reakcích diváků, kritiků, Lvů - a kdo ví ještě koho, jsem čekala opravdu hodně. Sice je to konečně závan svěžího větru, ba dokonce vichr, do zatuchlých českých vod, ale… Zajímavá kamera s tmavým filtrem, nápaditý střih, který opakuje motiv kola, výborná minimalistická hudba, výtvarně zdařilé interiéry i exteriéry a skvělý Marek Daniel na 4* bohužel nestačí. Plodková mi připadala dost nevěrohodná, nezbaštila jsem ji ani slovo, jevila se mi dost křečovitě, no zkrátka slabota. Naopak velmi pozitivně na mě zapůsobila Klára Melíšková, jakožto bojácná ženská, co si svoje pohodlí umí hezky zajistit…/// Vyprávěcí struktura je dosti děravá. Hodně dlouho se nic neděje, vztah se rozpadá, manželé se podvádějí, aby se pak mohli usmířit, napětí pramalé, byť závěrečná tečka s rozmazávajícím se záběrem je impozantní. Je to jakýsi nevyrovnaný mix partnerské konverzačky a dobového dramatu s vážným ideologickým podtextem. Ale kdyby ke mně přišla nějaká návštěva z ciziny, tohle je film, který bych jim pustila, aniž bych se schovávala hanbou pod stůl, k čemuž mám v poslední době u českých filmů nutkání... 65%. ()
Když si žárlivý český srábek vezme židovskou provokatérku a do vztahu jim začne kecat nejslavnější malíř pokojů Adolf se svými pohůnky, je teoreticky zaděláno na zajímavý film. Teoreticky... Zpracování mi přišlo jako velkorysejší TV inscenace, monochromatický vizuál... budiž, herecké výkony až na jednu výjimku průměrné, postavy a jejich osudy mě absolutně nedojímaly a "hudební" doprovod pro mě byl o málo snesitelnějším ekvivalentem skřípaní nehtů o tabuli. Chápu, co se Marek Najbrt snažil sdělit, mně však v první řadě chybělo tempo a citové propojení s figurkami v područí protektorátu. Kdyby hlavní hrdinové skončili pověšení za koule/kozy v průvanu, nehnula bych ani brvou. Oči mi od TV obrazovky stále sklouzávaly ke stránkám tématicky příbuzné, ovšem mnohem přitažlivější a na emoce bohatší knížky "Spěšný vlak CH.24.12.". Nein, Mein lieber CSFD Nutzer, "Protektor" mě nenadchnul. 58% ()
Po druhém zhlédnutí s klidem prohlašuji, že se jedná nejen o nejlepší český polistopadový film, ale pro mě osobně i jeden z nejopojnějších kinozážitků letoška, který je - stejně jako VEŘEJNÍ NEPŘÁTELÉ - o vztahu skutečnosti a fikce a - stejně jako HANEBNÝ PANCHARTI - o kinematografii (tj. i produkci a promítání) dané doby. Nejedná se o další chcípáčkovský český film a na nedávnou minulost a jedince v ní se nenahlíží smířlivě, s porozumění: hrdinové mění role a nosí masky (oproti AMERICKÉM GANGSTEROVI ale nikdo nedojede na svou žánrovost, nýbrž na svou neochotu či neschopnost hrát různé role a vydávat se za někoho jiného), historie je zde traktována skrze média - film a rozhlas. Na rozdíl od (výborného) NORMALu, u kterého je styl taktéž nositelem různých významů, není PROTEKTOR formální nápodobou filmů či trendů dané doby: přestože typologie písma i způsob záběrování (většinou velké celky, polocelky a detaily, figurativní střihová metoda záběr-protizáběr při dialozích) by tomu nasvědčoval, film se vůči prvorepublikovým a protektorátním snímkům vymezuje. Děla to prostřednictvím řeči - jak té filmové (nespolehlivý flashforward v úvodu, paralelní střihová skladba dominující vyprávění, svícení, kdy se postavy ztrácejí v pološeru, ahistorická elektronická hudba, důmyslné užití diegetických zvukových efektů, na jejichž podnět reaguje kamera, popř. dialogy či monology předznamenávající následující scénu), tak jazykem postav (viz stylizované promluvy postav filmu ve filmu a autentická řeč ve filmu samotném). Nečekejte ale slast z podlehnutí iluze (VEŘEJNÍ NEPŘÁTELÉ) či potěchu ze síly filmu schopného přepsat historii (HANEBNÝ PANCHARTI), protože tohle cinefilní vyznání, zahalené kouřem drog, je zničující: plátno reflektující počínání protagonistů je exploatováno a obraz vybělen, z mrtvých jsou jen stíny a hudba (rytmizující dění) a zvuk utichnou. 10/10 ()
Reklama