Soukromá válka pana Wilsona

Ještě jednu lajnu a jdu hlasovat aneb Kterak Američané neberou politiku na lehkou váhu. Aarona Sorkina řadím zásluhou Studia 60 k nejschopnějším scénáristům dneška a je to jeho vyšperkovaná hra se slovy a jejich mocí, nikoliv Nicholsova režie, kdo zde hraje první housle. Bráno z opačného konce, nedovedu si pro tuto prudce konverzační látku představit vhodnějšího režiséra. Nichols umí každý rozhovor pojat jako povídku s nečekanou pointou (např. první setkání Wilsona a Gusta). Ví, kdy zabrat kterou tvář, aby to ve výsledku vzbudilo smích. Ten budí také pár nešikovaných náběhů na akční scény, během nichž alespoň dáte na chvíli odpočinout svým uším, v případě titulků spíše očím. Na zevrubnější představování postav skrze nějaké flashbacky a traumata z dětství nezbývá (nepočítáme-li příhodu a panu Hazardovi) prostor. Chcete-li lépe poznat nejhanebnějšího amerického národního hrdinu, přečtěte si nějaký životopis, tahle břitká satira pojímá věci v obecnějším měřítku. Všechno závisí na lidech. Na lidech, kteří vítězí jenom pro pocit vítězství. Na lidech, se kterými se snadno manipuluje, ale těžko vyjednává. Celá záležitost vypadá jednoduše, dokud nezačnete řešit jednotlivé morální aspekty. Archaismus „morální“ ovšem není na místě. Nejlépe to pochopil cynický agent CIA bručounského typu a řeckého původu Gust Avrakatos, jehož ztvárněním, vyčuhujícím nad rámec přihrávače vtipů, potvrdil Philip Seymour Hoffman svou pozici nevyzpytatelného, přesto pokaždé skvělého herce. Podobných soukromých válek jiných pánů Wilsonů, kteří umí říct „ano“, když je třeba, svět vede a povede spousta a třebaže v nich jde o celkem vážné záležitosti, potěší, jakou srandu si z nich dokáže udělat hrstka inteligentních lidí v Hollywoodu. (Black Box.) 80% (08.02.2008)

Tom Hanks si tentokrát vyměnil roli snad s nejznámější míčem na světě panem Wilsonem (jeho jediný společník na ostrově v Trosečníkovi) a sám si ho zahrál, jenže toho skutečného kongresmana Charlieho Wilsona, který domlouval zásobování zbraněmi sověty sužovaný Afgánistán v době studené války. Musel to však udělat tak, aby Sovětský svaz neměl pocit, že do toho zasahují Spojené státy. Ve filmu vidíme, čím si museli procházet obyvatelé Afgánistánu a že to dnes mají snad i horší a Wilsonova památná věta : "TO VŠECHNO SE STALO, TYTO ÚŽASNÉ UDÁLOSTI ZMĚNILY SVĚT, A MY JSME TO NAKONEC PODĚLALI. " Hudba JAMES NEWTON HOWARDA. (07.07.2008)

Na Nicholse překvapivě hloupý film (hlavně v závěru), který neví, čím by chtěl být. Vtipným náhledem na minulost, dramatem či čirou komedií? Nevím. A mám strach, že to nevěděl ani tvůrce, jenž mě ještě před třemi lety uhranul famózní hrou s lidskými osudy v parádním Na dotek. Soukromá válka pana Wilsona je napůl vážná, napůl vtipná a dohromady je to celkem nuda bez výrazných momentů, chuti a zápachu. Herci jsou fajn, ačkoliv nebýt Hoffmana, skončil by bodrý pan Wilson hodně rychle v nevábném šrotu. Takhle je to aspoň průměr, který občas zavání vychytralým kalkulem směrem k akademické porotě. A takhle, takhle tedy ne, Mikeu. (29.01.2008)

Posledný počin klasika Mika Nicholsa podľa scenára Aarona Sorkina je okrem iného nečakane výbornou a hlavne inteligentnou komédiou. Skvelý počin, hoci možno nesplnil očakávania kritickej obce, no ponúkol divákom skvelú zábavu s temnými podtónmi, pretože na rozdiel od hrdinov príbehu vieme, ako to celé nakoniec dopadlo. Nominácia na Oscara za najlepšiu vedľajšiu úlohu. (30.03.2016)

Toulky s Charliem po Kongresu, ložnicích a Afghánistánu jsem absolvovala se všemi diváckými výhodami: vášnivé studium amerického politického systému, fanoušek hereckého režiséra mrazivých divadelních filmů Mikea Nicholse, obdivovatel sofistikovaného konverzačního humoru génia Aarona Sorkina. A zvědavost by mě hnala na Charlie Wilson´s War i v případě, že by to režíroval Pepík Smithů z Horní Dolní na motivy nejprodávanějšího leporela ve Walmartu. Už coby dítě školou povinné mě trápilo, zda Tom Hanks a Julia Roberts jsou chemicky kompatibilní prvky. Jsou. Ale zato motor vážného dramatu s komediálními prvky zadrhává. Zatímco v úsměvné rovině se koutky stáčí tím správným směrem (PSH rulez), lehkosti scénáře podkopává nohy režijní naléhavost a důraz na vydatné herectví. Průměrné drama, osobitá humoreska. Pro znalce povrchní, pro laiky rozbředlé. Zlatá střední cesta někdy vede po pekla, pánové. Ale upřímně: já vás tam budu následovat. Ráda. Připíjím na druhý texaský okrsek. 75% (23.02.2008)