Vykoupení z věznice Shawshank

Dlouho jsem váhal, jestli to mám přiznat. Nakonec jsem se rozhodl, že ano. V závěru The Shawshank Redemption jsem se rozbrečel. Ne že by se mi z očí valily potoky slz, ale přesto - žádnému jinému snímku se tohle nikdy nepodařilo. Můžu dát filmu, který něco takového dokázal, méně než pět hvězdiček? Nemůžu. A kdyby to šlo, dal bych i víc. Delšího komentáře jsem momentálně neschopný, ale s klidným svědomím dodám, že tohle je ten nejnádhernější film, co jsem zatím viděl... a Darabont je génius. (13.08.2008)

(1001) K filmu mám takový nostalgický vztah, protože můj tatínek pořád chodí po bytě a vykřikuje "právník to podělal!" a podobně. A když pláče i Morgan Freeman, kdo jsem já, abych neplakala! Zamlada byla moje oblíbená epizoda s mladým Elvisem, nyní si zejména užívám Clancyho Browna, jeho 192 centimetrů a bezkrevný obličej. Nicméně oficiální důvod, proč ten film oceňuji, je zobrazení mužského přátelství. Zajímalo by mě, jestli muži vidí toto zobrazení jako pravdivé. Oproti jiným filmům podobného charakteru mám dojem, že tady všechno tak nějak přirozeně zapadne do sebe, zvolení herci to neuvrhují do kýče, necítím křeč a nemám potřebu hledat chyby technického rázu. Navíc film dost sugeruje spíš než realitu jakési podobenství o touze po svobodě. A poslední scéna vypadá tak strašně divně, modře a ideálně, že čím jsem starší, tím víc mám utkvělý dojem, že se nikdy nestala a že je to jenom zoufalé přání zastiňující skutečné události. (Což mi přijde jako docela cool interpretace srážející náběh k předávkování sentimentem.) P. S.: S hrůzou jsem si vyzkoušela, že kdybych já byla Red, tak si "Zihuatanejo" několik let nevydržím pamatovat. (19.12.2014)

Tady si dovolím udělat vyjímku a nebudu používat jakékoliv prvky humoru. City, myšlenky, přátelství, vše co existuje v reálném světě se málokdy podaří převést také do filmu. Za celý život jsem viděl několik filmů co právě tohle dokázali, více či méně, ale jen málo mi zůstalo zapsáno na věky v paměti. A u jediného si pamatuju i název, právě u tohoto. Každá postava, byť pro příběh minimálně důležité má svůj vlastní příběh. každá maličkost, každý dialog i monolog je dokonalý. Postoj a citový vztah diváků k jednotlivým postavám je budován krůček po krůčku. Pokud se budete snažit nalézt byť sebemenší chybu, patrně na 99,9% se vám to nepodaří a když přece, po druhém shlédnutí si jí ani neuvědomíte. Když bych měl jmenovat nejlepší film90tých let, jmenoval bych právě Vykoupení z věznice Shawshank. Za tohle své rozhodnutí bych se nikdy nestyděl. Frank darabont se zhostil režie tak jak se na tuhle profesi sluší a patří. S naprostou dokonalostí si pohrál se scénářem jež je sám o sobě naprosto skvělý. A výběr herců? Tomu se opravdu říká výhra v loterii. Jak skvělé výkony Morgana Freemana tak i o něco méně pro filmové nadšence známého Tima Robbinse jsou tím posledním plusem v dlouhém zástupu těchto kladných matematických znamének. Dávám šest hvězdiček z pěti a kdybych měl na závěr doporučit tenhle film někomu, kdo o něm nikdy kupodivu neslyšel, pak bych řekl toto: Když se chcete podívat do očí síle příběhu, tak aby vaše pocity naprosto zplynuly s každou postavou, pak víc než 140 minut u Vykoupení z věznice Shawshank je tou nejlepší volbou jak investovat čas svého žití a nikdy už na tenhle film nezapomenete. Naděje stále existuje, v našem srdci a v naší duši. Tu nám nikdo nikdy nevezme. (22.06.2004)

V podstatě nenápadný film, který v době svého uvedení měl podprůměrnou návštěvnost a před kasovním neúspěchem ho zachránila až oskarová nominace. Pro mě jeden z nejlepších filmů vůbec a jednoznačně nejlepší zpracování literární předlohy Stephena Kinga. Výborné herecké výkony a obsazení, skvěle vybudovaná atmosféra a gradace děje. Vedle herců dotváří působivý zážitek i samo prostředí věznice, kdy vhodnou lokalitu musel filmový štáb opravdu dlouho hledat. Krásný příběh o lidské naději a jednom zatraceně silném charakteru. Nemám prakticky co vytknout, takže celkový dojem činí 100 %. (12.01.2007)

Po čtyřiceti letech bloudění na pouštním, vězničním buzerplace bankéř vyvede do zaslíbené země Mexika Žida, teda Ira Freemana, čímž z něj udělá freemana. Doufám, že to nemusím interpretovat politicky... Pokud mě k tomu nikdo nebude nutit, tak se raději budu tvářit, že jsem se koukal na pohádku o vytrvalosti, naději, drobnostech, co pomáhají přežít další den a božích mlýnech, co melou pomalu, ale když se jim pomůže, tak jistě. +++++ V pohádkách se zlo dává poznat ihned a zlem zůstává, dobro se někdy musí hledat, ale nakonec se najde. Občas přitom trpí, občas zlu nezabrání působit utrpení, ale nakonec, za doprovodu melancholického, někdy až tesklivého klavíru, vítězí. Jeho prohry i finální výhra se umí strefit do diváka, až zaslzí. Pomáhá v tom i životní moudrostí nasáklý vypravěč s hlasem Freemana. Škoda, že chvílemi ujiždí ve svých promluvách k mudrování, jež jakoby se inspirovalo motivačními příručkami a new age guruy. Shawshank je dojákem, jemuž hrozí pád ke kýči, ale precizně odvyprávěným, sice s ploššími záporáky, ale slušně navrženým hlavním hrdinou, navíc s ucházející fabulí. Darabont (nebo King?) si v některých případech příliš lacině hraje s umísťováním (hádám zpětným, tj. po vymyšlení příběhu) náznaků, např. Monte Christem, nebo "rekontextualizací" (Brooks was here / Red was here). Takhle se vodí divák v dětství. Škoda, v rámci dojáků na mě Shawshank zabral nadprůměrně. A mohl i lépe. (04.10.2014)