Vykoupení z věznice Shawshank

Dlouho jsem váhal, jestli to mám přiznat. Nakonec jsem se rozhodl, že ano. V závěru The Shawshank Redemption jsem se rozbrečel. Ne že by se mi z očí valily potoky slz, ale přesto - žádnému jinému snímku se tohle nikdy nepodařilo. Můžu dát filmu, který něco takového dokázal, méně než pět hvězdiček? Nemůžu. A kdyby to šlo, dal bych i víc. Delšího komentáře jsem momentálně neschopný, ale s klidným svědomím dodám, že tohle je ten nejnádhernější film, co jsem zatím viděl... a Darabont je génius. (13.08.2008)

Nejkrásnější film o přátelství, naději a touze po životě je jako šachy, když si dvě hodiny postupně buduje pečlivé rozestavení, skvělou taktikou odvede Vaši pozornost od důležitých a naoko skrytých tahů, aby v posledních dvaceti minutách vystoupil ze stínu utajení a zasadil nečekaný a drtivý šachmat, který Vás srazí na zadek. Nemá cenu, nejde se, ale hlavně nechce se Vám bránit, protože tohle k.o. není surové, ani krvavé, ono je jako něžné pohlazení od někoho, koho milujete, je jako ten nejhřejivější balzám a filmový divák by si mě tohoto pocitu, který se mu po skončení filmu dostane, velice vážit, protože ho zažije dvakrát třikrát za život. Nemám jedinou výtku a panu Darabontovi mohu pouze poděkovat. 25 miliónů dolarů(rozpočet)/28 miliónů dolarů(výdělek v USA) (10.08.2007)

Po čtyřiceti letech bloudění na pouštním, vězničním buzerplace bankéř vyvede do zaslíbené země Mexika Žida, teda Ira Freemana, čímž z něj udělá freemana. Doufám, že to nemusím interpretovat politicky... Pokud mě k tomu nikdo nebude nutit, tak se raději budu tvářit, že jsem se koukal na pohádku o vytrvalosti, naději, drobnostech, co pomáhají přežít další den a božích mlýnech, co melou pomalu, ale když se jim pomůže, tak jistě. +++++ V pohádkách se zlo dává poznat ihned a zlem zůstává, dobro se někdy musí hledat, ale nakonec se najde. Občas přitom trpí, občas zlu nezabrání působit utrpení, ale nakonec, za doprovodu melancholického, někdy až tesklivého klavíru, vítězí. Jeho prohry i finální výhra se umí strefit do diváka, až zaslzí. Pomáhá v tom i životní moudrostí nasáklý vypravěč s hlasem Freemana. Škoda, že chvílemi ujiždí ve svých promluvách k mudrování, jež jakoby se inspirovalo motivačními příručkami a new age guruy. Shawshank je dojákem, jemuž hrozí pád ke kýči, ale precizně odvyprávěným, sice s ploššími záporáky, ale slušně navrženým hlavním hrdinou, navíc s ucházející fabulí. Darabont (nebo King?) si v některých případech příliš lacině hraje s umísťováním (hádám zpětným, tj. po vymyšlení příběhu) náznaků, např. Monte Christem, nebo "rekontextualizací" (Brooks was here / Red was here). Takhle se vodí divák v dětství. Škoda, v rámci dojáků na mě Shawshank zabral nadprůměrně. A mohl i lépe. (04.10.2014)

(1001) K filmu mám takový nostalgický vztah, protože můj tatínek pořád chodí po bytě a vykřikuje "právník to podělal!" a podobně. A když pláče i Morgan Freeman, kdo jsem já, abych neplakala! Zamlada byla moje oblíbená epizoda s mladým Elvisem, nyní si zejména užívám Clancyho Browna, jeho 192 centimetrů a bezkrevný obličej. Nicméně oficiální důvod, proč ten film oceňuji, je zobrazení mužského přátelství. Zajímalo by mě, jestli muži vidí toto zobrazení jako pravdivé. Oproti jiným filmům podobného charakteru mám dojem, že tady všechno tak nějak přirozeně zapadne do sebe, zvolení herci to neuvrhují do kýče, necítím křeč a nemám potřebu hledat chyby technického rázu. Navíc film dost sugeruje spíš než realitu jakési podobenství o touze po svobodě. A poslední scéna vypadá tak strašně divně, modře a ideálně, že čím jsem starší, tím víc mám utkvělý dojem, že se nikdy nestala a že je to jenom zoufalé přání zastiňující skutečné události. (Což mi přijde jako docela cool interpretace srážející náběh k předávkování sentimentem.) P. S.: S hrůzou jsem si vyzkoušela, že kdybych já byla Red, tak si "Zihuatanejo" několik let nevydržím pamatovat. (19.12.2014)

Hluboce lidský film s výborným Freemanem v hlavní roli, jehož Red je průvodcem příběhu i pamětí Shawshanku. Opakované sledování Darabontova vězeňského skvostu vám může způsobit podobný problém, co měl Brooks, neboť v tom světě za čtyřmi vysokými zdmi budete dokonale institucionalizováni. Tak jsem si říkal, co by tak asi Andy dělal, kdyby ho po patnácti letech přestěhovali o jednu celu doprava. Vzal by si sebou plakát božské Ráchel..? (04.09.2008)